Jindřich Tolar

* 1965

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Když toho ještě nebylo moc, tak jsem si to [peníze] dal někam do kapsy a převezl jsem to. Pak jsem se ale dostal do stavu, kdy už těch peněz bylo poměrně dost, pamatuji si, že to bylo určitě víc než 1000 marek, co mi dali kamarádi – jeden dal sto a dvě stě, já měl svoje, tak to už jsem měl trošku strach. Protože jsem dostal, nevím, člověk dostal asi 60 marek tady z Česka. Můj kamarád Robert Kabeš měl tatínka, to byl známý karlovarský kovář, dělal vitráže, a ten mi řekl: ‚Víš, co udělej? Kup troje olejovky – takové, co se otevírají klíčkem, a dones to.‘ Tak jsem mu to donesl a: ‚Za dva nebo tři dny přijď.‘ Postavil tam přede mě ty tři olejovky a říkal: ‚Tak a ve kterých jsou ty peníze?‘ Nešlo to poznat, samozřejmě. A říká: ‚Jsou tam i kostry od ryb, nemusíš mít strach, až to budou rentgenovat.‘ Ale samozřejmě nikdo nic nerentgenoval, přivezl jsem olejovky za tátou a říkám: ‚Hele, tak to otevřeme.‘ Tak se divil, jak to... Šlo to.“

  • „Je nutno ještě říct, že jsme s Lubošem Rychvalským také pořádali takové performance, nebo vlastně happeningy, tady ve Varech. Třeba jsme šli na Štěpána, měli jsme flétničku, zvonili jsme na byty a zpívali jsme koledu vždycky. Ale šli jsme do baráků, kde bydleli policajti a vojáci, tady u Tržnice v Horově ulici. Normálně fakt se stalo, že zamkli barák a volali policii, že to je nějaká provokace a my jsme tam pak nějak utíkali nějakými tajnými východy. V tom baráku byl nějaký protiatomový kryt a znal jsem to z dětství, že tamtudy jsme vylezli někam do nějakých dvorů, utekli jsme. Takže když přijeli do toho zamčeného baráku, tak my už jsme tam nebyli. Potom se dělalo takové malování po ohradách – Karlovy Vary byly tenkrát všude ohrady, všechno bylo zadělané ohradami. Na ty ohrady se malovali jeleni, srnky, stromy… Bylo to takové, že se lidem rozdávaly štětce a barvy a nikdo nevěděl, co to vlastně znamená. To byly zajímavé věci.“

  • „A já jsem si říkal, co mám teď dělat – tam jsou rozdělané ty stránky, teď ti policajti… No, tak jsem tam zavolal a prý: ‚Tady kapitán Slavík.‘ To už jsem věděl. Tak mu volám a on mi říká: ‚Hele, pojď dolů, nikomu nic neříkej v práci, pojď dolů.‘ No, a já jsem mu do toho telefonu špatně rozuměl a rozuměl jsem: ‚Tak pojď domů.‘ Tak říkám: ‚Tak, šéfe, já musím domů.‘ A on že to takhle nemůžou. Musím říct, že ten můj šéf byl v podstatě takový dobrák člověk, ale zapálený komunista a soudce z lidu, měl všechny sbírky zákonů. To byla taky výhoda, že jsem si mohl nastudovat zákony, o které šlo, tak to mi všechno poskytl. ‚A to nemůžou.‘ A já říkám: ‚Pane šéf, ale to je Státní bezpečnost…‘ – ‚Aha, no tak běž.‘ Tak jdu domů, čekám tam. Hodinu, nic. Tak jsem si říkal, to je divné. Měl jsem ještě trvalé bydliště u rodičů, tak jsem šel tam, taky nic. Tak volám do práce a říkám: ‚Hele, chlapi…‘ A oni: ‚Ty jo, byli tady asi čtyři, celou kancelář prohrabali, všechno prohrabali, byli hrozně nas*aní.‘ Tak jsem přišel do práce a už jsem byl takový... V podstatě to ze mě všechno spadlo, tak jsem vzal telefon, volám tam: ‚Já jsem na vás čekal doma a vy nikde.‘ A on: ‚No tak to už jsi všechno ztopil, viď.‘ No ale pořád jsem měl v té fotokomoře všechno rozdělané. Oni si pro mě teda přijeli znova, ale ani si nepamatuju... V podstatě naráželi na tyhle věci, ale jako by věděli, ale žádné konkrétní věci nepadly. A hlavně nikoho nenapadla ta fotokomora, do té se nikdo nešel nikdy podívat, takže jsem to tam šel snad až večer, nebo nevím kdy, rychle schovat, aby na to nikdo nepřišel, co jsem tam vlastně prováděl. To byly zajímavé zkušenosti, které nás formovaly.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nové Sedlo, 07.03.2025

    (audio)
    délka: 01:52:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Toho „hustýho“ estébáka potkávám ve Varech dodnes

Jindřich Tolar (1984, Tachovsko)
Jindřich Tolar (1984, Tachovsko)
zdroj: archiv pamětníka

Jindřich Tolar se narodil 15. května 1965 v Karlových Varech do rodiny dvou karlovarských sportovců Jindřicha Tolara a Drahomíry Mrtvé, původním jménem Gertraud Weintrop. V roce 1969 otec emigroval, a tak zůstal s matkou sám. V roce 1971 nastoupil na základní školu Libušina v Karlových Varech a následně pokračoval na elektrotechnické průmyslovce v Ostrově, kde se poprvé dostal do kontaktu s undergroundovou scénou. V letech 1981–1983 navštívil svého otce v Německu a strávil u něj část prázdnin. V roce 1983 se seznámil s karlovarským umělcem, performerem a znalcem umění Milanem Kozelkou. O rok později odmaturoval a odešel do Prahy, odkud se v roce 1985 vrátil do Karlových Varů a nastoupil jako kulisák a rekvizitář do místního divadla. Po skončení divadelní sezóny si musel najít nové zaměstnání, a tak nastoupil jako technolog do Rozvodných závodů. V 80. letech se aktivně účastnil happeningů karlovarské undergroundové scény a hrál v kapelách Žába s peněženkou na zádech a Gigantická pauza. Od roku 1987 se věnoval servisu pro lázeňské domy. Státní bezpečnost vedla Jindřicha Tolara jako prověřovanou osobu, kompletní dokumentace se však nedochovala. V roce 1993 absolvoval první koncert s jeho současnou kapelou Fish Flesh Field and Henry Dollar. Roku 2023 vyšlo CD Zběhlý satyr se zhudebněnými básněmi Milana Kozelky. V listopadu roku 2024 pamětník obdržel osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. V době natáčení (2025) žil v Karlových Varech. Vzpomínky pamětníka byly natočeny a zpracovány díky finanční podpoře Nadace ČEZ.