Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Tolar (* 1965  †︎ 2025)

• narodil se 15. května 1965 v Karlových Varech do rodiny dvou karlovarských sportovců

• v roce 1969 otec emigroval, s matkou zůstal sám

• v letech 1981–1983 navštívil otce v Německu

• v roce 1983 se seznámil s umělcem Milanem Kozelkou

• po ročním pobytu v Praze se v roce 1985 vrátil do Varů

• živil se nejprve jako kulisák a rekvizitář v divadle, později jako technolog u Rozvodných závodů a od roku 1987 dělal servis pro lázeňské domy

• v 80. letech se účastnil happeningů karlovarské undergroundové scény a hrál v kapelách

• v roce 1993 se uskutečnil 1. koncert s jeho kapelou Fish Flesh Field and Henry Dollar

• v roce 2023 vydali CD Zběhlý satyr

• roku 2024 přebral osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu

• v době natáčení (2025) žil v Karlových Varech

• zemřel 1. listopadu roku 2025

Když byly Jindřichu Tolarovi čtyři roky, jeho otec emigroval. Setkal se s ním ale ještě před sametovou revolucí, když ho tehdejší režim pustil do Německa na prázdniny. „Ten svět tam byl úplně jiný, barevnější, zelenější. Ve Varech bylo oproti tomu vše šedé, zakouřené, špinavé,“ popisuje své tehdejší pocity Jindřich Tolar. „Byl to pro mě šok. Ale ještě větší šok byl pak návrat. Strávil jsem tam o prázdninách celý měsíc a pak jsem se měl vrátit zpět tady do toho balastu, no hrůza. Takže jsem kul pikle, že to tady asi dlouho trpět nebudu a taky někam zmizím,“ dodává. To se ale nakonec neudělal, a namísto toho se během studií stal součástí druhé kultury, společenství, které se vymezovalo vůči režimu. Navštěvoval koncerty a účastnil se happeningů, kde se postupně seznámil s významnými postavami tehdejšího undergroundu a disentu.

I po emigraci otce se muselo žít dál

Jindřich Tolar bydlel od narození s rodiči v centru Karlových Varů, konkrétně pod nemocnicí v Ondříčkově ulici. Oba jeho rodiče vyrůstali v Karlových Varech a tady se i potkali. Maminka Drahomíra Mrtvá (pův. Gertraud Weintrop) pocházela z česko-rakouské rodiny. „Babička byla Rakušanka a děda z Brněnska. Po válce se tam z Rakouska vrátili, ale kvůli nepřátelské atmosféře vůči německy hovořícím obyvatelům přesídlili sem na Karlovarsko,“ líčí Jindřich Tolar. Celá rodina pak bydlela přímo v Puppu, protože dědeček vyučený ve Vídni tam dělal malíře. Jeho otec zase pocházel z rodiny strojvedoucího vlaku z Plzeňska. „Děda se v rámci poválečného osidlování pohraničí s rodinou přestěhoval právě na Karlovarsko, protože ho okouzlilo, když tudy jezdil,“ dokresluje původ své rodiny.

„Tatínek Jindřich Tolar byl poměrně známý sportovec – hrál hokej, dělal atletiku a maminka byla také sportovkyně, prožili tady krásné dětství,“ vzpomíná na své rodiče Jindřich Tolar. Matka se později stala prodavačkou v Mototechně a zůstala jí až do revoluce, prodávala autodíly. Otec pracoval ve Svatavě u Nejdecké česárny vlny. „Byl řemeslně zdatný, i když se ničím nevyučil, spravoval stroje, i po následné emigraci do Německa pracoval ve fabrice, kde se vyráběly tiskařské stroje a tam to servisoval,“ vypráví. 

Otcově emigraci předcházel vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Tenkrát jsme u babičky na Čerťáku koukali z okna, jak jezdily konvoje vozidel od Horního nádraží dolů,“ popisuje dění v karlovarské městské čtvrti. „Pamatuji si také, že všude byly nápisy jako ‚Dubček’ nebo ‚Smrkovský‘ a že z nebe padaly letáky, které jsme chytali,“ pokračuje Jindřich Tolar. „Byli jsme příliš malí na to, aby nám někdo vysvětloval, co se děje, ale všichni jsme věděli, že sem vtrhli Rusáci a že je to úhlavní nepřítel.“ 

V roce 1969 odjeli rodiče do Německa. „Máma se těšila, že tam zůstanou, ale já jsem tehdy zůstal tady, takže se vrátili zpátky,“ popisuje. V září pak emigrovala do Rakouska matčina sestra i se sestřenicí a manželem a otec Jindřicha Tolara jel tenkrát s nimi. Komunisté ale mezitím uzavřeli hranice, a tak už se nemohl vrátit (k jejich definitivnímu uzavření došlo dne 8. října 1969, pozn. edit.). Svému otci ale emigraci nikdy nezazlíval. „Dnes už se táty nezeptám, jak to vše prožíval, ale ta doba druhé poloviny 60. let byla taková renesanční,“ popisuje. „Lidé chtěli cestovat a podívat se do světa a srpnem 1968 všechno skončilo. Tátovi bylo 28 let, chtěl poznávat jiné věci.“ 

Vzpomíná, že ve školce v Drahovicích bylo víc děti, kterým odešli rodiče nebo blízcí příbuzní. „To byla taková tlupa, kde jsme si vyprávěli, kdo má tátu v Africe, Austrálii nebo v Německu,“ popisuje Jindřich Tolar. „Žili jsme tím a sdíleli spolu zprávy od nich, pohledy nebo zážitky. Nebylo to sice úplně veselé, ale muselo se žít dál.“ 

Z domu se po otcově emigraci museli vystěhovat a namísto toho dostali malý byt. Matka několik let hledala způsob, jak se přes hranice za otcem dostat. „Na pasovém oddělení jí řekli, ať klidně jde, ale že děti patří Československu,“ vzpomíná Jindřich Tolar a doplňuje, že matka psala žádosti přes Červený kříž i tehdejšímu prezidentovi, ale nic z toho nevyšlo. „Později si našla nového přítele, takže jsme měli novou rodinu, a už to pak nebylo aktuální,“ dodává. S otcem se nakonec setkal až po 12 letech, kdy jej za ním režim konečně pustil na prázdniny.

Na střední škole jsem poprvé ochutnal neoficiální styl života 

V roce 1971 nastoupil na základní Školu československo-sovětského přátelství (později Libušina). „A tam to začalo,“ popisuje Jindřich Tolar. „První rok jsme se ještě těšili, že budeme skauti, ale místo toho nám nabídli Jiskřičky a Pionýry. Mě tam ale nepřijali, na což jsem byl později hrdý,“ dodává s úsměvem a poznámkou, že se u něho slunečné a bezstarostné období 60. let proměnilo v souvislosti s odchodem otce a nástupem do školy v temnou normalizační dobu. „Bylo nás tam naštěstí pár, se kterými jsme sdíleli podobné zkušenosti,“ vzpomíná Jindřich Tolar. 

Po základní škole se dostal na elektrotechnickou průmyslovku do Ostrova. „Tam jsem se seznámil se spolužákem Miroslavem Drábkem, který už se trošku orientoval v hudbě,“ líčí svou cestu k muzice a pokračuje: „Podnikali jsme výpravy na polooficiální koncerty, které se občas někde konaly, a začali jsme žít víc tím neoficiálním stylem. Bylo mi patnáct, šestnáct a začali jsme chodit na pivko. Undergroundová kultura mne velmi oslovila. Tušil jsem, že tohle je dobrá volba. Něco, co není poplatné tomu, co nám tvrdili,“ dodává Jindřich Tolar.

Vzpomíná na první koncert, který na něho silně zapůsobil: „Bylo to v kulturáku v Nejdku. Tenkrát tam měli být Extempore a Švehlík, ale nakonec tam byl jen Švehlík a já byl naprosto fascinovaný. Byla to nádherná zkušenost. Nepatřil sice úplně do typické undergroundové scény, bylo to trošku alternativnější, víc intelektuální muzika, ale dodnes je to pro mě zážitek,“ usmívá se.

Jindřich Tolar se dostal do party spojené s Vladimírem Pajerem, Vítězslavem Škorpilem (příbuzný Ivana Magora Jirouse, pozn. edit.), Karlem Pelikánem a Vítem Krylem. „Byli jsme inspirovaní i punkem a takovou trošku temnou hudbou a začali jsme se projevovat,“ vzpomíná na svou první kapelu Papula and Klešťák‘s band. „Nejdřív jsem myslel, že budu hrát na trubku, na kterou jsem chodil do lidové školy, ale netrvalo dlouho, popadl jsem kytaru a začal jsem hrát.“ Každý týden zkoušeli, protože se připravovali na koncert ve Služetíně organizovaný významnou postavou karlovarského undergroundu Miroslavem Jírcem. „Nakonec jsme tam ale nevystoupili, tak jsme uspořádali alespoň koncert u nás ve škole ve svazáckém klubu. Bylo to naše jediné vystoupení téhle party,“ dodává. Kapela se rozpadla po maturitě (1984).

Jindřichu Tolarovi se v roce 1981 poprvé podařilo podívat do Německa za otcem díky Helsinským dohodám, které Československo v roce 1975 podepsalo. „Podle nich měli komunisté za přímým příbuzným lidi přes hranice pouštět. To se podařilo a já jsem v 16 letech poprvé vycestoval na Západ,“ vzpomíná. Návrat do šedého Československa pro něho byl těžký, ale i přes myšlenky na emigraci se vrátil a za otcem se podíval i následující dva roky. 

Na Západ ale jezdil také s konkrétními „úkoly“ od svých přátel. „Kamarádi mě vybavili penězi a chtěli za ně kupovat desky,“ vzpomíná pamětník. Jednou se mu ale sešlo víc než tisíc marek a přes hranice je nakonec převážel v plechovkách od olejovek na klíček. 

Seznámení s Milanem Kozelkou nasměrovalo můj život

Jindřich Tolar se záhy seznámil s karlovarským umělcem, performerem a znalcem umění Milanem Kozelkou. „Ten mě velmi silně ovlivnil a nasměroval,“ vzpomíná na Jindřich Tolar na rok 1983, kdy mu ho představila kamarádka. „Byl čerstvě zpátky z vězení, měl obrovské charisma a potřeboval kolem sebe pomocníky. Měl miliony nápadů a my jsme mu je pomáhali realizovat. Dělal jsem mu hudební doprovod nebo jsme se účastnili různých happeningů,“ doplňuje a popisuje třeba jeden, který se odehrál na Chebském mostě: „Stáli jsme z jedné a druhé strany a měli modré a zelené papíry, které jsme dávali procházejícím lidem. Ti je měli za úkol zvednout a nést – a uprostřed mostu se pak vždy potkali. Spousta lidí koukala, co to je, ale vzali to a šli.“

Po maturitě v roce 1984 odešel Jindřich Tolar do Prahy. Jeho přítel Milan Kozelka mu nabídl bydlení v mansardě v Templovce. „Zapomněl mi tedy říct, že už tam bydlí jeden jeho kamarád Václav Stratil, významný výtvarník, ale vůbec nám to nevadilo,“ směje se pamětník a upozorňuje na zajímavou adresu – Templová 1. Na stejném patře tam bydlela i rodina Vodrážků, u kterých se pořádaly bytové semináře. „Na těch jsem párkrát byl. V té době tam přednášel třeba Václav Malý, Milan Balabán nebo profesor Machovec. Tím jsem se plynule seznámil s Čuňasem a pražskou undergroundovou společností,“ vzpomíná Jindřich Tolar na své známé Václava Stratila, Miroslava Vodrážku, Václava Malého, Milan Balabána a Františka Stárka, řečeného Čuňase.

Bytových seminářů se podle jeho slov účastnilo třeba kolem 30 lidí. Jindřich Tolar také fungoval jako spojka směrem ke karlovarským chartistům. „Když jsem se seznámil s Čuňasem, byl také zrovna tuším čerstvě z vězení, a hledal někoho, kdo by vydávaný časopis Vokno převezl do Varů. Dal mi tenkrát i pásky Plastic People, co vyšly,“ vypráví pamětník.

Vojně se mu podařilo vyhnout kvůli vážné nemoci v mládí, jejíž následky byly trvalejšího rázu. U prvního odvodu tak dostal odklad dva roky. „Neděsil jsem se těch strávených dvou let, ačkoliv by mne to také štvalo, ale hrozil jsem se toho, že člověk musí přísahat na nějakou komunistickou stranu a obranu vlasti, což mě teda vyloženě drásalo,“ popisuje své tehdejší pocity. Na vysokou školu jej nevzali, přihlásil se alespoň na nástavbu strojní průmyslovky, ale po prvním pololetí to vzdal. „Říkali nám tam samé politický bláboly. Člověk už na to měl trochu názor po tom osmnáctém roce. Tím jsem tedy skončil v Praze a vrátil se do Varů,“ vysvětluje pamětník. „Svým způsobem mi ale ‚pomohla‘ i Státní bezpečnost, protože po prvním dlouhém výslechu jsem dostal žaludeční vředy – a to byla další diagnóza,“ dodává.

V práci jsem ve fotokomoře ROH potají připravoval fotostránky pro samizdat 

„Byl rok 1985 já jsem si musel najít práci,“ popisuje Jindřich Tolar svůj návrat do Varů. Šel tedy dělat rekvizitáře a kulisáka do divadla, kde dělali i jeho kamarádi z té doby. „Bohužel po skončení sezóny mi smlouvu neprodloužili. Otec mé tehdejší přítelkyně mi ale domluvil místo technologa v Karlovarských energetických rozvodných závodech (RKV) pouhých 14 dnů před koncem lhůty, kdy bych byl popotahovaný za příživnictví,“ dodává. Tehdy se ale odehrála ještě jedna zlomová událost: v 6 hodin ráno u Jindřicha Tolara zazvonila StB, odvezla jeho i přítelkyni a celý den je vyslýchala.

„Člověk už byl tak nějak seznámený s tím, jak to při výsleších chodí, jak se chovat, aby neudělal nějaké faux pas,“ vypráví Jindřich Tolar. Každého dali do jiné místnosti a střídali se u nich po dvou. „Byli střídavě hustý a střídavě kamarádský. Toho ‚hustýho‘ potkávám dodnes. Nikdy mě ale neuhodili. Bylo to spíš tahání informací. Znáte, neznáte. Měli zpětně zmapováno, kdy u nás kdo byl a ptali se. I když všechno věděli,“ popisuje a dodává, že výslechy prošli všichni kolegové z divadla, takže důvodem byla nejspíš tamní komunita.

Napínavý zážitek jej následně potkal i v práci, kde měli fotokomoru ROH a Jindřich Tolar tam potají vyvolával fotky z jednoho procesu. Od Luboše Rychvalského dostal negativy a připravoval fotodokumentační stránky do samizdatového časopisu Jazzstop. Velkému průšvihu tenkrát unikl jen o vlásek.  

Z rozvodných závodů odešel Jindřich Tolar v roce 1987. Spolu s kamarádem od Luboše Rychvalského začali dělat servis pro lázeňské domy, který jim přinesl svobodu pohybu i časovou pružnost. „Jezdili jsme služebním autem po hotelích a zahradnictvích,“ popisuje. „Neměli jsme žádné píchačky, třeba jsme tři dny pracovali a zbytek hráli na kytary. Přechod do privátní sféry byl pro mě pak plynulý, protože jsem si už předtím organizoval všechno sám.“ 

80. léta jsem prožil ve znamení undergroundu a happeningových akcí

Právě díky tomuto zaměstnání měl Jindřich Tolar dostatek času i na hudbu. Vystupoval s kapelou Žába s peněženkou na zádech někdy nazývaná též Gigantická pauza kolem Lva Havlíčka a Karla „Masa“ Koštejna. „Někdo z nich tenkrát emigroval a já jsem se k tomu zrovna nachomýtl, tak jsem s nimi začal hrát,“ vzpomíná. „Názvy kapely jsme střídali. Zkoušeli jsme v Bohaticích u paneláku v garáži, tam na nás několikrát přišli policajti. Pak nám nabídli prostory v budově Pragocar, jen jsme jim vymalovali chodby a mohli jsme tam zkoušet, měli spoustu volného místa. Zůstali jsme tam až do revoluce, a dokonce nahráli i album. Konkrétně Míra Drábek na čtyřstopý magnetofon,“ dodává.

Vzpomíná i na jeden rozehnaný koncert rok nebo dva před revolucí, kterou pořádal na Staré Ovčárně u Sokolova Tomáš Kábrt. „Hráli jsme tam jako druzí, když vtom vyběhnul Tomáš na pódium a zakřičel ‚Rudý drak je tady, prchejte!‘ Tak jsme rychle začali rychle balit, ale samozřejmě nás různě odchytávali a legitimovali,“ dodává.

Účastnil se také happeningů. Pronásledovaní lidé při nich dělali neškodné věci, proti kterým nemohl nikdo nic říct. „Třeba Společnost za veselejší současnost pořádala běhy na třídě Politických vězňů,“ vypráví Jindřich Tolar. „Nebo jsme se u pramene Svobody na kolonádě napili té ‚svobody‘. Nebo třeba na Štěpána jsme zvonili na byty a zpívali i s flétničkou koledy – akorát to bylo v Horově ulici, kde bydleli vojáci a policajti,“ směje se. Také malovali po ohradách nebo hráli na kolonádě hromadně na housle s nehouslisty pod vedením Luboše Rychvalského. 

Lidé kolem Jindřicha Tolara poslouchali rozhlasové vysílání ze zahraničí - Svobodnou Evropu nebo Londýn (tedy české vysílání BBC), kde sledovali zpravodajské i kulturní pořady v rodném jazyce. Díky blízkosti hranic bylo možné poslouchat i německé rádio nebo sledovat televizi, avšak němčině nerozuměli všichni. „Když ale šlo o rockové pořady, sjeli se sem lidé až z vnitrozemí a sledovali jsme to hromadně třeba od desíti večer až do pěti ráno,“ vzpomíná Jindřich Tolar. 

Underground hodnotí jako společnost, která se vymezila vůči tehdejší oficiální kultuře, a lidé v ní si žili svým životem a pořádali vlastní akce. „V komunitě obdobně smýšlejících lidí šla ta doba přežít. Ne každý na to má, aby to sám ustál a nepropadnul se do nějaké temnoty,“ vysvětluje Jindřich Tolar.

V devadesátkách nebyl nic problém 

Během sametové revoluce se podle svých slov už nijak příliš neangažoval, protože hlavní aktivní činnost přešla na jiné lidi. „Změnu režimu jsem samozřejmě přivítal nadšeně, ale na velká shromáždění jsem nechodil – už to nebyl ten odboj podle mojí filozofie, ačkoliv bylo potřeba, aby síla byla vidět,“ vysvětluje. 

Následná 90. léta popisuje jako nejlepší dobu svého života. „Naši rodiče prožili 60. léta, kdy se mohli trochu nadechnout, a pro nás to byla tahle doba,“ vypráví. „Všechno šlo, nic nebyl problém, bylo toho tolik, že to člověk ani nestíhal, tu spoustu kultury. Přijeli sem cizinci, naši vrstevníci z Ameriky. Seznámil jsem se s naším zpěvákem kapely Fish Flesh Field, která začala záhy vznikat. Přijel sem Michael Hacker, fenomenální muzikant, který zpíval a hrál, a první koncert jsme měli v roce 1993,“ doplňuje. 

U příležitosti 30. výročí kapely a nedožitých 75. narozenin Milana Kozelky kapela vydala CD Zběhlý satyr, které přineslo jeho zhudebněné básně. „V raných devadesátkách přišel, že nám bude psát texty a bude se jezdit po republice, ale jelikož náš zpěvák uměl česky jen dvě slova, tak se to nedalo sloučit,“ vzpomíná Jindřich Tolar. „Ani to nebyly naše ambice, vzít Kozelkovu poezii a zpívat ji. Náš zpěvák zpíval v němčině a v angličtině. Nicméně před 5 lety jsme se dostali do situace, kdy s námi Michael zpíval už jen sporadicky. Zůstali jsme ve třech a přemýšleli jsme, co bude. A já jsem tehdy otevřel knížku od Milana, kterou mi věnoval, a písničky na mě začaly skákat samy. Tak jsem nahodil melodie a nakonec natočili cédéčko. Úsměvné je, že se to stalo až po 30 letech od doby, kdy si to přál. Na prologu je i jeho hlas z jednoho koncertu, kde říká, že jsme ho doprovázeli v časech dobrých i zlých,“ dodává. 

A jak vidí dnešní dobu? „Nevěřím na žádné revoluce nebo hromadné změny společenského systému, ale na to, že každý jedinec musí nastoupit na cestu ke zlepšení, na cestu sám k sobě. A teprve pak se může uspořádat organicky něco, co bude lepší pro lidi. Jaký jsme my, takový je svět,“ uzavírá Jindřich Tolar.