Richard Tesařík

„Když jsem dělal ty zkoušky, šel jsem za doktorem Chlíbcem a řekl jsem mu: 'Zítra mě předvolávají, abych dělal nějaké zkoušky. Tak potřebuju nějakou politickou otázku.' On říká: 'Kterou chceš?' A já povídám: 'Bedřich Smetana.' To bylo jak u maturit. Proužek s tou otázkou jsem měl v ruce, strčil jsem ruku do pytlíku a jako jsem si vytáhl Bedřicha Smetanu. Tak povídám: 'Braniboři, Prodaná nevěsta, Dalibor…' tak jsem to odříkal. Chtěl jsem se vyhnout vyloženě politickým otázkám, abych tam nemusel kličkovat. Pak nějaká písemka se psala – poznejte, co to je. Začalo to čistou kvartou nahoru, tak bylo jasné, že to je Píseň práce, Internacionála nebo sovětská hymna. To jsem dokázal přečíst. Bylo to vždycky zábavné. Pak nějaká harmonie. A pak praktická zkouška. Jednou jsem zpíval a byl jsem trochu nakřáplý. Jeden člen komise, zpěvák Jan Soumar, povídá: 'Měl byste se někam chodit učit zpívat.' Já povídám: 'Jo jo.' Přiznali mi sólovou dvojku. Za rok nebo za dva znovu předvolání k přezkoušení: 'Zaplaťte tři sta korun, přijďte hladce oholen, ostříhán, my vás přezkoušíme.' Zase se odehrávala písemka, kvarta nahoru, je to jasné. A teď zpívat. Tak jsem zpíval. A zase tam byl ten Soumar: ,Já jsem vám říkal, že máte někam chodit učit se zpívat.’ Začalo mi šrotovat v hlavě, koho ze sboristů Národního divadla bych mohl uvést, že k němu chodím. ,A chodíte?’ Já povídám drze po americku: ,Chodím.’ ,Je to znát!’“