Jindřich Tesař

* 1924

  • „Tam to ale pro mě byla úžasná škola. Najednou jsem se dostal do haly a teď tam byl mistr Němec, který vám přikazoval, co máte dělat. My jsme německy dost uměli, protože jsme se učili už od páté třídy. A to už jsme měli po maturitě. Hans Vogelsang se jmenoval. A ten Hans Vogelsang se mně zdál, že všichni mistři na mě křičeli a on ne. Warum nicht? On říkal, že má doma nějaký rodinný příslušníky, kteří byli zavření Hitlerem. Tak když my jsme tam sestavovali ty letecký motory, když jsme viděli, že tam má nějaký náhradní součástky, které tam strčíme a ten motor se dá dohromady, to byly motory vysoký jako skříň. Tam byly pole, kde se to celý noci zkoušelo, a on nás naučil, že jsme tam dávali nějaký náhradní díly, a oni jak to v noci pouštěli, tak se to rozbilo. To potom vždycky přilítlo gestapo a co kdo dělal a jak to dělal a tak dál. A ten Hans Vogelsang, to nezapomenu, ten do toho vždycky vstoupil, že v jeho prostoru nikdo nic špatného neudělal. Tak ten nás zachraňoval. A věděl o tom, že sabotujem.“

  • „Otec mi zavolal. To už jsem měl auto, protože předtím jsem žil na takové zapadlé vesnici. ,Prosím tě pěkně, nezajel bys se mnou do Hranic?‘ Já říkám: ,Proč?‘ - ,No víš, u nás už se nesmí v kostele sloužit mše, a tak se kostel zavřel a bude se chodit na faru.‘ A já, učitel, říkám: ,Pojedu, ale nesmíš to nikomu říkat. Já to také nebudu nikomu říkat.‘ Tak jsem sedl do auta a jeli jsme do Hranic. A ten pán nám tam řekl: ,Tak Franto, cos mně dovezl?‘ - ,Něco jsem ti dovezl, ale napřed musím vědět, co si od tebe odvezu.‘ On byl ředitel cihelny v Hranicích a teď řekl: ,Tak co chceš?‘ A táta řekl: ,U nás už se nesmí sloužit mše svatá v kostele. Jsou tam praskliny.‘ Jakej oni měli k sobě přátelský vztah. Protože on mu řekl: ,Ale Franto, přece nechceš, abych já komunista u vás zachraňoval kostel.‘ A táta řekl: ,Ty ale přece nechceš, abych já lidem vysvětloval, že to komunisté nechtějí, aby se sloužily mše, a proto se kostel zavřel.‘ A on řekl: ,Kolik toho chceš?‘ A on řekl: ,Já nevím, jestli dva nebo tři vagony cihel.‘ Táta mi řekl: ,Běž pro to.‘ Já jsem šel do auta pro takovej velkej demižon slivovice. Donesl jsem to a tím to bylo vyrovnaný. Dovezly se cihly na zastávku a dovezly ke kostelu, a dokonce se kostel trochu rozšířil.“

  • „Já jsem měl jako malý kluk kamarádku, koncem první republiky její matka začala chodit s Němcem, vojákem. On byl z pohraničí, od Jevíčka, a musel narukovat. A ta její matka si myslela, že od ní utekl kvůli tomu dítěti. Ona vzala to dítě a v Cetkovicích u rybníka je hodila do vody. Začala křičet. Lidi se seběhli, vytáhli ji, ale už byla mrtvá. A to byla naše kamarádka. Za našema bydlela. Tak to byl pro člověka takový kopanec, že v té lidské společnosti není něco v pořádku. Že je potřeba lidem pomáhat. A já, pokud jsem mohl, tak jsem pomáhal.“

  • „To byl vysokoškolský student Pelikán a utekl z Olomouce, dostal se do lesů Drahanské vrchoviny. A tam jsme už měli styk s hajnýma a těm jsme předávali uprchlíky a oni je předávali dál na východ. Teď ten Pelikán přišel na samotu do hájenky v Cetkovicích. Teď co s ním? Kdyby zjistili, že tam mají cizího člověka, protože po těch myslivnách chodili, kontrolovali... S tátou se domluvili, že na Kořenci, to je přes jednu vesnici, že potřebujou tajemníka. A ejhle: to je kluk vysokoškolák, tak že by tam mohl pod jiným jménem zůstat. A on tam nastoupil a dělal tajemníka. A po válce odtud přijel a objel, kdo mu pomohl, a poděkoval. Šel do Prahy a tam se stal ředitelem rozhlasu a potom televize.“

  • „V Cetkovicích byl nějakej obchodník Zdražil a ten rozvážel tvarůžky, ale taky někdy olej. A my jsme tím olejem natírali v kopci mezi Cetkovicemi a Šebetovem trať. Takže když jsme to natřeli a jel do toho kopce vlak, tak se protáčel a neprojel. Tak hned rozšířený pátrání. Ale my jsme měli výborný četníky a ti nás hned upozorňovali, abychom toho hned nechali. Ale my jsme se zase přeškolili na trať od Skalice do Březové v těch zátočinách. Ale tam to nebylo tak dobrý. Tam byl ten vlak celkem po té rovině rozjetej a přejel to, co jsme tam nastražili. Tak to projel a nebyl účinek.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Moravská Třebová, 12.07.2012

    (audio)
    délka: 04:16:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jakmile jsem u někoho zjistil, že trpí, tak to bylo, jako bych trpěl já

Jindřich Tesař v mládí
Jindřich Tesař v mládí
zdroj: archiv pamětníka

  Jindřich Tesař se narodil v roce 1924 v Cetkovicích, které leží mezi městy Velké Opatovice, Konice a Boskovice. Jeho otec František jako náměstek starosty v Cetkovicích pomohl během druhé světové války mnoha lidem v jejich tíživé situaci. Kromě hospodářské podpory ukrýval v domě utečence různých národností a nejspíš byl napojen na odbojovou organizaci Rada tří. Do odboje byl zapojen i Jindřich Tesař a jeho bratři. V roce 1943 musel pamětník na nucené nasazení k firmě Klöckner v Kuřimi, kde se nacházela továrna a zkušebna na letecké motory. V továrně se zapojil do sabotážní činnosti a po bombardování továrny utekl a skrýval se. I přes velké riziko dále podporoval odboj a také partyzánskou skupinu Vela, se kterou se zúčastnil několika sabotážních akcí. V posledním měsíci války se stal tajemníkem revolučního národního výboru a měl na starost odzbrojování prchajících Němců. Při vojenské službě v roce 1946 byl postřelen banderovci na východním Slovensku. Po vojně několik let pracoval jako učitel. Na začátku sedmdesátých let byl zatčen údajně kvůli sporům s vysoce postavenými funkcionáři města Jevíčka, když upozorňoval na krádeže ve městě. Jeden rok strávil ve vězení, než byl podmínečně propuštěn. Po propuštění již nesměl vykonávat povolání učitele. Dnes žije v Moravské Třebové.