Věra Teplá

„Když jsem byla na Zúčtovně vozů, tak to vždycky chodili. A jednou si dali sraz ze strany, jak byl Brouk a Babka obchoďák, tržíček na Letné. To bylo z téhle strany dole. Ale někdy si dávali sraz až na Hradčanský, od metra. A tam se špatně utíkalo. Takže já, když jsem náhodou šla, tak jsem šla z téhle strany, z dolejška, na tu Letnou. A to vždycky nám ten, co to tam asi kontroloval, tak nám vždycky dal bonbónek. Dostali jsme bonbónek. Ale spíš se tam nakoupily banány, který nebyly, a podobně. A tenkrát jsem tam byla právě s mámou, jak jsme tam taky spolu dělaly. Utekly jsme Letenským tunelem. Jak se to rozešlo, tak jsme zahnuly. Tunel byl vyklizený, tam nic nejezdilo. Zahnuly jsme tam a prošly ho, jenomže jsme najednou slyšely dunění, jako když tam jedou tanky. Najednou proti nám projela delegace, která jela na Letnou. Všichni ti lidé z KSČ, vlády a podobně. Tak jsem si říkala, že zdrháme – a oni okolo nás projedou. Ale jak profrčeli, tak si nás nevšimli.“

„Ruštinu jsme se učili jenom pro formu, že jsme museli. A když jsme byli v osmičce, tak naše ruštinářka nějak dlouho marodila, tak nás přišla učit jiná. Byla to bývalá ruská hraběnka. A ta se za to šíleně styděla, byla tu samozřejmě už dlouho, oni museli utíkat. A ta nás učila. A furt se nám omlouvala, říkala: ‚Já vás to chci naučit, abyste věděli, až budete vycházet.‘ Poněvadž se různě dělaly zkoušky, tak abychom to uměli. A pořád říkala, že za to nemůže, a omlouvala se. Jí to bylo opravdu hloupé.“