Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Teplá (* 1955)

• narodila se 27. srpna 1955

• její předci byli živnostníci a sokolové

• vystudovala večerní ekonomickou školu

• pracovala pro Nákladové nádraží Žižkov a později na Ústřední zúčtovně vozů

• celý život se věnuje fotografování

• fotila Palachův týden i sametovou revoluci

• po revoluci obnovila rodinnou sokolskou tradici

• v roce 2025 žila v Praze

Z jedné strany živnostníci, z druhé sokolové. Věra Teplá se do takové rodiny narodila v srpnu roku 1955. Maminka sedm let před jejím narozením cvičila na posledním povoleném sokolském sletu. „Bylo to v roce 1948, cvičila za dorostenky. Ještě vedla z Radotína děti na Strahov. Po tom sletu toho ale brzy nechala, protože byla přítomná tomu, jak zatkli náčelnici Sokola Provazníkovou,” vykládá Věra Teplá zprostředkované informace o maminčině mládí. Proslulá sokolská náčelnice Marie Provazníková v roce 1948 emigrovala přes Londýn do USA. Brzy po její emigraci Sokol komunisté zakázali. Sokolská rodina pamětnice tak na dlouhé roky přišla o možnost činnost organizace provozovat. Dvanáctého všesokolského sletu, který se konal pět let po revoluci, už se většina rodiny nemohla zúčastnit. Věra Teplá si ale na Strahově pyšně zacvičila za všechny své předky.  

Otce po revoluci rehabilitovali

Zatímco příbuzní z matčiny strany patřili k sokolům, otcovi rodiče se režimu znelíbili svou živnostenskou činností. „Dědeček měl hospodu U Pepíčka. Ještě já jsem zažila, že jsem chodila dolů za ním do hospody, hrávali tam na dudy, to se mi líbilo,” vybavuje si pamětnice první dětské vzpomínky. O hospodu ale dědeček časem přišel a malá Věrka už tak dudácké koncerty neposlouchala. Otec kvůli živnostenskému původu nikdy nedostudoval vysokou školu. „Musel dělat dělnickou profesi. Dělal truhláře, pak se dostal do Dřevoprojektu, Skloprojektu a Uniprojektu a tam dělal rozpočtáře,” popisuje Věra Teplá, co za práci musel její otec vykonávat místo dokončení vysněných práv. „V roce 1991 ho rehabilitovali, takže mu na promoci šly až moje děti. Dokonce byla 25. února v poledne.” Než se ale dočkal rehabilitace, musel prožít celý život v tvrdém socialismu. V padesátých letech se rodičům pamětnice rozhodně nevedlo dobře. „Otce dokonce chtěli dostat do Svazu československo-sovětského přátelství, nějaký ten dotyčný ho začal přemlouvat. Nepodařilo se mu to,” prozrazuje. 

Rodina se protloukala, jak to šlo. Věra Teplá i jako malá holka dobře věděla, v jakém režimu žije. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa krátce před jejími třináctými narozeninami ji tak ani moc nepřekvapila. Vojáci přijeli, když byla pamětnice se svými kamarády na letním táboře. „Bylo to u Heřmanova Městce, šli jsme zrovna s oddílem do města nakoupit nějaké věci. Nazpátek do tábora jsme se vraceli po silnici. A najednou před námi byla celá kolona ruských obrněných transportérů. Takže jsme ze silnice hned naskákali do pangejtu. Tam jsme počkali a zbytek cesty jsme šli vedle silnice,” popisuje své setkání s vojáky. Malá Věrka měla jako jediná na táboře tranzistorové rádio, které dostala od rodičů k vysvědčení. „Chodili si ho ode mě půjčovat vedoucí,” přibližuje, jak neinformovaní byli obyvatelé Československa v prvních hodinách po vpádu vojsk. Pamětnici nejvíc vadilo, že není v Praze s rodiči. „V rádiu jsem slyšela, jak hoří dětská nemocnice a jak se střílí v Karlíně. Táta tehdy v Karlíně zrovna dělal.” Její maminka navíc 21. srpna šla pěšky do práce, o čemž malá Věra neměla tušení. „Když odcházela Italskou ulicí, tak se už rozhlížela, kam se schová, jak od rozhlasu slyšela střílení. Těsně se mu vyhnula,” shrnuje pamětnice příběh, který se od maminky dozvěděla až zpětně. 

Polovina bodů na přijímačkách byla za angažovanost

I když bylo Věře Teplé v době invaze necelých třináct let, okupace nepřímo ovlivnila i její možnost studovat střední školu. Její matka se totiž angažovala v protiokupačních stávkách. Když si o pár let později Věra Teplá přála nastoupit na filmařskou střední, věděla, že nemá šanci. Přihlásila se proto na středoškolský obor lékárenské laborantky, ale ani tam ji nevzali. „Zkoušky jsem udělala, ale v té době byly body na padesát procent ze zkoušky a z padesáti procent šlo o angažovanost rodičů. Ale my nikoho v KSČ neměli,” vysvětluje pamětnice. Na doporučení známých pak do lékárny nastoupila, aby měla za rok při dalším přijímacím řízení plusové body. Ale zase ji nevzali. „Máma v práci povídala, jak dopadám. A kolem šel nějaký jejich náčelník, který byl v KSČ a navíc milicionář, a říká: ‚Paní Dušková, já bych vám dceru dostal na dopravku, ale vzpomeňte si, co jste dělala v roce 1968.‘ A bylo to vyřízené.” Pamětnice nakonec nastoupila na michelské Gymnázium Ohradní, zasedla si na ni ale francouzštinářka. „Když to viděla naše třídní, tak si zavolala tátu a říkala, že by bylo lepší, abych přešla jinam. Že ta francouzštinářka by mě nechala dojít k maturitě a tam by mi ji nenechala udělat,” vypráví Věra Teplá, jak to tehdy fungovalo. Maturitu si udělala až o pár let později – na večerní ekonomické škole, při práci na Nákladovém nádraží Žižkov. V době skládání maturitní zkoušky už byla vdaná a měla půlročního syna. 

S manželem je pojil společný koníček, kterým bylo focení. Věra Teplá se za svůj život dostala k fotografování řady historických událostí, nejvýraznější vzpomínky ale má na Palachův týden a sametovou revoluci. V neděli 15. ledna 1989, den před dvacetiletým výročím upálení studenta Jana Palacha, se Věra Teplá s manželem a dětmi rozhodli zajet na výlet do centra Prahy. „Bylo hezké počasí, tak že se podíváme na věž Staroměstské radnice. A já jsem tušila, že bychom mohli někde něco vidět k tomu výročí. Ale bylo to větší, než jsem tušila.” Na věž se rodina nedostala, celé náměstí už den před výročím hlídali milicionáři. Chtěli se proto přesunout na Václavák. Ani tam se ale nedostali. „Dole na Můstku už byly zátarasy, tak jsme šli Panskou ulicí do Jindřišské. Tam jsme ale nedošli, protože se proti nám řítily davy. Utíkaly z Jindřišské ulice, protože policajti tam začali házet slzný plyn,” tvrdí pamětnice. 

Nafocený kinofilm jsme před VB schovávali

Teplí se proto přidali k davu a vraceli se zpět. „Byl tam bufet, do kterého mě napadlo vejít, protože jsem věděla, že půjde do tuhého. A my tam byli s dětmi, které byly narozené 1979 a 1980, takže jim moc nebylo. A tam jsme měli přehled, viděli jsme přes výlohu, fotili jsme,” vysvětluje, jak se vyhnuli největší vřavě a stejně věděli, co se děje. „Vzali jednoho kluka, tři milicionáři, dva policajti, táhli ho po zemi a mlátili do něj obušky,” popisuje. Pamětnice byla svědkyní i toho, jak policie během zásahu použila vodní děla. „Osprchovali všechny lidi, kteří nemohli nikam utéct. Přes zátarasy se nedostali. My na tom byli ještě dobře, protože jsme všechno sledovali přes sklo,” hodnotí po letech. Při opouštění náměstí pamětnice předpokládala, že bude Veřejná bezpečnost odchozí prohlížet. Bála se o pořízené fotografie. „Manželovi jsem řekla, ať vyndá nafocený kinofilm, já si ho dala do kapsy a on si dal do foťáku nový prázdný. Šel o kus dál, takže kdyby ho kontrolovali, vytáhnou pouze nenafocený film,” uzavírá povídání o začátku Palachova týdne. Manžela ani ji bezpečnost nekontrolovala, fotky se tak zachovaly dodnes. 

Věra Teplá fotila i o pár měsíců později, v listopadu 1989. První zmínky o tom, že se něco děje, zaslechla ve vysílání Hlasu Ameriky o víkendu po zásahu proti studentům na Národní třídě. „V pondělí jsem přišla do práce a jedna spolupracovnice měla studující dceru, která byla na Národní třídě. Takže nám všechno vylíčila. A já musím být všude, takže už o obědové pauze jsme se byli podívat na Václaváku.” Věra Teplá tehdy pracovala na Florenci, takže to do centra dění měla blízko. A jak bylo jejím zvykem, vše fotila. „Střídali jsme se s manželem, protože mi zrovna něco ve foťáku ruplo. Takže jsem měla jeho foťák přes den a večer si ho vzal on.“ V prvních dnech na protesty chodili sice nadšení, ale s opatrností. Nevěděli, jak se situace vyvine. „Ale Václavák byl furt plný. Nevím, jestli to byla středa, nebo čtvrtek, ale pak začaly televizní přenosy. A na balkóně byla Marta Kubišová, tak jsem si říkala, že už je to dobrý,” vypráví pamětnice i po letech s dojetím nad revoluční atmosférou. Když o pár dní později vzala na letenskou demonstraci i své děti, věděla, že dosavadní režim nenávratně skončil. 

Věra Teplá hned po revoluci navázala na rodinnou sokolskou tradici. „Cvičila jsem na dvanáctém sletu, tam cvičila i moje dcera.” Od té doby nevynechala jediný slet. „V roce 1994, 2000, 2006, dvanáct, osmnáct a teď 2024. Tam jsme cvičily s oranžovými deštníky,” uzavírá pyšně své vyprávění. V roce 2025 žila v Praze.