Vladislav Sysel

* 1922  †︎ 2019

  • „(Estébáci – pozn. ed.) mne nechali doma. Ale druhý den ráno tam byla mše svatá asi v osm hodin. Sloužil jsem mši svatou v kostele v Kralovicích. A po ní přišli oni ze sakristie a říkali, že musím jet s nimi do Plzně, že to nelze odkládat. Vrátil jsem se do fary. Sbalil jsem si nějaké věci, kartáček na zuby, mýdlo, ručník. A oni mne odvezli do Plzně do kriminálu. Obědval jsem už v kriminále v Plzni.“

  • „Vždy na podzim (do vězení Mírov – pozn. ed.) jezdili s ovocem. Prodávali ovoce a nabízeli ho – jablka, hrušky, hrozny. Když jsme zjistili, že tam jsou hrozny, každý vězeň dostal nařízeno, aby jich koupil co nejvíc. Tak jsme si kupovali hrozny a odevzdávali je jednomu vězňovi. Ten je rozmačkal ve džbánu na vodu, tam to nechal zkvasit. Po nějaké době se to slilo. Podle církevní nauky jakmile rozinky začnou kvasit, tak už je to platná materia, to znamená, že už je to dostatečné, může se s tím sloužit mše. To jsme dělali, nechali jsme rozinky zkvasit ve džbánech. Potom se to rozlívalo do tub na léky a schovávalo se to pod podlahu na celách. Vždy v sobotu se to rozdělovalo. Kdo potřeboval, už neměl, dostal jednu tubu nebo dvě nebo tři. Ty si musel schovat do slamníku. To jsme měli jako víno.“

  • „V našem pohraničí bylo spoustu vlaků-dobytčáků, které byly obsazené vězni z Osvětimi. Chtěli je tady někde umístit. Někteří z vlaků vyskákali a schovali se po lesích. Jednou jsme přišli domů, já jsem přijel z práce z nádraží v Domažlicích, a u nás na zahradě byl jeden vězeň, který také utekl z vlaku. Tak jsme mu hned dali nějaké starší civilní šaty. Myslím, že několikrát přespal ve stáji. Ale potom dostal strach. Kdyby přišly prohlídky Němců a našly ho (u nás – pozn. ed.), tak ho hned popraví. Proto chtěl jít spát do lesa. My jsme to odsouhlasili. V lese si našel husté místo, bylo samá větev a nepršelo tam. A tam spal. My jsme mu tam donášeli jídlo. Tak jsme ho zachránili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kdyně, 18.03.2017

    (audio)
    délka: 02:45:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dvanáct let vězení za balíček pro bratrance

portret.jpg (historic)
Vladislav Sysel
zdroj: Eva Palivodová

Mons. Vladislav Sysel se narodil 30. dubna 1922 v Libkově u Kdyně. Pocházel z početné rodiny, měl jedenáct sourozenců. Jeho rodiče ve vsi hospodařili na zemědělské usedlosti. Vychodil obecnou školu v Loučimi a poté vystudoval gymnázium v Domažlicích. Po maturitě v roce 1942 navštěvoval kněžský seminář v Dolních Břežanech. V lednu 1943 jej pracovní úřad poslal na nucené práce do Německa. Pracoval u Říšských drah. Nejprve dělal vnějšího výhybkáře na nádraží Berlín-Rummelsburg. Po roce a půl v Berlíně se mu podařilo zařídit přeložení do protektorátu, pracoval jako nádeník na nákladovém nádraží Praha-Žižkov a potom se zaučoval na výpravčího v Domažlicích. Po skončení druhé světové války krátce studoval medicínu a od prosince 1945 do června 1949 studoval teologii na Bohoslovecké fakultě Karlovy univerzity v Praze. V červnu 1949 jej světící biskup Antonín Eltschkner vysvětil na kněze a v srpnu byl Vladislav Sysel jmenován kaplanem v Kralovicích. V západočeském městečku působil po boku svého bratrance, faráře Jaroslava Kubovce. Ten však v září utekl před hrozícím zatčením do západního Německa. Asi po měsíci pamětníka kontaktovali kurýři a přinesli mu dopis od bratrance, v němž ho žádal o zaslání pasu a dalších věcí. Pamětník žádosti vyhověl a bratranci poslal i nějaké peníze. Převaděčskou skupinu však odhalila Státní bezpečnost a při výsleších padlo i jméno Vladislava Sysla. V říjnu 1949 jej StB zatkla a po půl roce ve vyšetřovací vazbě ho Státní soud v Praze odsoudil na dvanáct let vězení za zločin velezrady. Deset let strávil ve věznici Mírov. Svobody se dočkal až v roce 1960, kdy jej propustili na amnestii. Poté pracoval ve Státním statku v Koutě na Šumavě a v Kdyňských strojírnách, kde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1983. V období Pražského jara spoluzakládal K 231 v Domažlicích a působil jako jednatel klubu. Za normalizace se tak znovu dostal do hledáčku Státní bezpečnosti, která ho sledovala a pravidelně vyslýchala. Dlouhá léta pamětník marně žádal o udělení státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Nečekaně jej získal až v roce 1989, kdy jej církevní tajemník učinil administrátorem farností Dlažov, Bezděkov, Chudenice a Poleň. Po sametové revoluci se pamětník zasloužil o zlepšování česko-německých vztahů a obnovil tradici poutí k Panně Marii Loučimské do bavorského městečka Neukirchen beim Heiligen Blut. V letech 1994-2002 působil jako okrskový vikář klatovského vikariátu. Zemřel 5. prosince 2019.