Bohumír Švestka

„Při prvním výročí tady byly demonstrace na Václaváku. A já jsem si říkal: 'Jak bych to udělal, abych se tam dostal, abych to viděl?' Ale do davu se mi nechtělo. Ani jsem o tom neuvažoval. Tak jsem si dal měřáky u montérek do kapsy a měřák na elektriku a šroubováky. A šel jsem, protože my jsme na rampě Národního muzea, přesně nahoře na té rampě před vchodem, tam jsme měli takovou šachtu, kudy se tam lezlo, kudy se vylézalo, kudy se dávaly věci, čerpadla a všechny možné věci, protože už se nosilo nahoru. Tak já jsem si tohle vzal, šel jsem tam nahoru, ale tam jsem se nedostal. U Esplanády takhle okolo byl kordon a nikoho tam nepouštěli. Tam bylo lidí spousta okolo a nikoho tam nepouštěli. Já jsem byl tehdy dost drzý, tak jsem šel a říkal, že tam musím jít, že je havárie čerpadel a že tam musím jít to spravit. A ten řadový policajt: ‚Ne, ne, tam nepůjdete.‘ Já jsem řekl: ‚Tak mi zavolejte vašeho nadřízeného.‘ A přišel nějaký celokožený, jako kdyby měl kůži koženou, nějaký nadporučík, a říkal: ‚Co? Ne, tam nemůžete.‘ Já jsem říkal: ‚Já tam musím, tam něco hoří. Tam když se to zaplaví, tak budou strašné škody.‘ ‚Ne,‘ a potom: ‚Tak jděte!‘“

„Když jsem měl prázdniny, každý den jsem musel chodit pást kravky. Já jsem šel do školy ráno, když jsem přišel, tak už jsem měl připravený povoz, abych zapřáhl a naložil si hnůj a odvezl na pole. Tam to shodit, rozházet, mezitím se kravky napásly. To byl jediný den, kdy jsem měl volněji. Jinak když jsem neměl práci, a to bylo, když pršelo, tak mi tatínek říkal: ‚A dneska máš frei.‘ Neměl jsem práci. Ale musel jsem stejně denně, každý den v pět hodin vzít kravky, vždycky jsem měl čtyři dvě vepředu, dvě vzadu, a vedl jsem je na pastvu. A musel jsem pást do osmi hodin během toho letního období.“

"Protože tam vedli do JZD hospodáři, kteří – já si je pamatuju, konkrétně jména, což nebudu jmenovat, protože jim je to už stejně jedno, ti jsou na té pravdě Boží, tam nahoře. A třeba měli panáky, jako obilí, ještě na Vánoce! Slavili jsme Vánoce a oni ještě měli panáky s obilím na poli. Ale to už byly takové jakoby keře. Protože to byl panák a to obilí už vzrostlo třeba takhle vysoké. Protože oni trávili většinu času v hospodě."

"No ale ty kontingenty dál, když mu dali ten nucený nájem, tak je splnit nemohl. No tak vím, že s tím byly velké potíže furt a tlačili ho do toho JZD. Nakonec v roce 1957 znovu udělali akci, znovu tam ty lidi chtěli nahnat, do toho JZD, a už se jim to povedlo. Protože už nebyl skoro nikdo, kdo by tomu odolal. Dva lidi. A to byli dva bratři, jedna rodina, byli dva bratři, kteří byli sami, neměli rodiny, byli spolu na hospodářství, tak si řekli, že ne, a hospodařili asi do roku 1967, pak zemřeli. Tak nějak to bylo. A pak ještě jedna rodina, nevím už, kdo to byl. Ale vím, že dva. Protože otci řekli: 'Heleďte se, dobře, no tak dobře, když nepůjdete, tak bratr' – můj jako – 'půjde ze studií, vaše sestra, dcera ze zaměstnání.' Druhý můj bratr ze zaměstnání zase a děti že se nedostanou nikam do škol. Tak oni to udělali stejně v podstatě potom. Takže vstoupil."

"Já si to jako dítě nepamatuju. Ale pamatuju si, že tatínek jel pryč někam a jako že se jede podívat někam, že jel nutně. Tak byl tam tři dny. A já jsem říkal: 'Kdy už se vrátí?' Mamince jsem říkal: 'Kdy už se vrátí?' A ona říkala: 'No on se vrátí, on se vrátí, počkej.' No tak naštěstí se vrátil po těch třech dnech. A šel někdo k nám. My jsme měli takhle od baráku takovou cestu a tam byla – říkalo se tomu lísa – vrata, protože lísa byla ze dřeva a to se otvíralo takhle, nebyla to nějaká kolečka, jenom se to otvíralo jako na těch závěsech. A já jsem koukal, kdo to jde. Nějaký člověk k nám šel a s někým mluvil. Já jsem koukal na silnici, s kým tam mluví, protože to bylo paralelně silnice a ta cesta k nám šla skoro jako vedle sebe. A on nikdo. A pak jsem zjistil, že to byl můj tatínek a mluvil sám se sebou. On s někým diskutoval, diskutoval, odpovídal, jako se bránil nějakým obviněním a prostě už byl úplně mimo. Ti ho tam za ty tři dny tak zpracovali!"