Čestmír Suška

„No já jsem sice studia skončil, udělal jsem diplomovou práci, kterou jsem dělal na téma figura v čase. Pracoval jsem s celým 3D prostorem. Ta figura měla realistické proporce, ale neměla některé detaily, například neměla obličej. A neměla přirození. Byl to symbol figury, který stál v prostoru 3x3x3 metry a od jejích nohou šly tři různé stíny, které zobrazovaly reálné okamžiky. Jeden stín byl jako ve stínovém divadle, když člověk dělá rukama zvířátka, jakousi alegorii. Druhý stín byl, jako když zapadá slunce, dlouhý a natažený. A třetí byl reálný stín. No a přišla komise, tak na to koukali, profesor Bradáček už tušil nějaký průšvih, tak říkal, že s tím nemá nic společného, že teda jsem jako takový zvláštní, nadanej, ale jdu takovým zvláštním směrem, že on tomu nerozumí. Takhle si tak kryl záda. Nicméně komise řekla, že trojku si zasloužím. Takže jsem tu diplomku absolvoval. Potom bylo slavnostní předání diplomů, tak tam přišli rodiče studentů. Moji rodiče, pro ně to bylo významné, oni neměli vysokou školu, měli radost, že jsem vystudoval školu, stal jsem se umělcem. Nechali vytisknout vizitky, že jsem akademický sochař. Dostávali jsme roury s těmi diplomy, já jsem byl vyvolaný, dostal jsem tu rouru, šel jsem dozadu, tam jsem ji otevřel, ale tam žádnej diplom nebyl. Byl to podvod, šaškárna. Šel jsem za svým profesorem, za tím Bradáčkem, a říkal jsem, co teda, kdy dostanu ten diplom? On říkal, že zkrátka a dobře přišlo rozhodnutí shora, z ÚV KSČ, že diplom dostat nemůžu, že ta figura neměla tvář a pohlaví, takže nebyla dokončena. A ukázalo se, že tam byl sochař Kolůmek, který údajně zavolal na to ÚV, že se tam dávají diplomy za takovýhle podivný imperialistický umění. Takže na to konto jsem ten diplom nedostal a Bradáček mi řekl, že když tu figuru dodělám sochařsky do podrobností, tak mi ten diplom dají.“

„Bylo to utajené, ale bylo to vlastně legální. Pořadatelem bylo divadlo v Nerudovce, kde se konaly výstavy současného umění, jo, a bylo to částečně tolerované, bylo to divadélko, tak ať si tam něco vystavují. Konala se tam výstava Kurta Gebauera nebo Magdy Jetelové. A tam bylo epicentrum celé výstavy, kde jsme měli nějaké menší věci a bylo tam možné dostat plánek všech dvorků. Uskutečnila se vernisáž a pořád se o tom moc nevědělo. Potom se to ale rozkřiklo a přišla spousta lidí. V té době to bylo úžasné, něco takového se v Praze dvacet let nekonalo, takže lidi byli nadšení. Dozvěděla se o tom policie a začali to řešit, zavřeli Divadlo v Nerudovce, ale samotnou výstavu zavřít nemohli, protože se konala na dvorcích domů, kde bydleli lidi. A z nějakého důvodu si netroufali ty objekty zlikvidovat. Asi aby se o tom tolik nemluvilo. Jenže se to rozkřiklo i díky tomu, že v Krátkém filmu natočili o výstavě týdeník. V té době v každém kině před každým filmem šel týdeník. To znamená, že v době, kdy se oni snažili tu výstavu zavřít, lidi, co přišli do kina, viděli, že existuje ta výstava a Státní bezpečnosti to uniklo. Potom se tam valily opravdu davy lidí, kteří chtěli vidět výstavu, tajně si na xeroxech množili plánky. Na dveřích domů, kde byla výstava, byly plakáty, které byly původně oficiálně vydané, ale estébáci je strhávali, tak jsme je tam znova věšeli, nebo jsme kreslili křídou symbol výstavy. Stala se z toho úžasná bojovka, vedle každého baráku stál nějaký tajný, který se snažil zjistit, kdo je umělec.“