Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Čestmír Suška (* 1952)

• narozen 4. ledna 1952 v Praze, oba rodiče pracovali v ČKD

• vystudoval gymnázium, krátce studoval na ČVUT a následně absolvoval dvouletou nástavbu na Střední odborné škole výtvarné

• 1974-1980 studoval sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze, jeho diplomová práce byla kontroverzní

• v 70. a 80. letech působil v šedé zóně československé kultury

• v roce 1981 se účastnil průlomové exteriérové výstavy Malostranské dvorky

• mnohokrát vyslýchán Státní bezpečností

• 1983 se s první manželkou Naďou Rawovou pokusil o emigraci, po několika měsících se však vrátili do Československa

• od roku 1980 do 1988 vedl divadlo Kolotoč, součást uskupení amatérských divadel Pražská 5

• 1988 spoluzaložil výtvarnou skupinu Tvrdohlaví

• v roce 1995 získal stipendium Pollock-Krasner Foundation a v roce 1999 absolvoval rezidenční pobyt ve Sculpture Space v USA.

• v roce 2000 založil ateliér Bubec v Praze-Řeporyjích jako otevřený prostor pro tvorbu umělců

• v roce 2006 se stal členem Církve bratrské, věnuje se charitativním aktivitám a mentoringu mladých umělců

• s manželkou Arjanou Shameti vede od roku 2013 Nadaci Suška-Shameti na podporu mladých umělců

„Pochopil jsem, že člověk, který není ochoten s režimem spolupracovat, musí žít a pracovat v nějakém odporu, partyzánsky,“ říká sochař Čestmír Suška. V době normalizace se protloukal jako mladý umělec takřka bez oficiálních zakázek a podílel se na organizování výtvarných i divadelních akcí v šedé zóně. Po roce 1989 našly jeho práce uplatnění ve veřejném prostoru, využíval stipendií a rezidenčních pobytů ze zahraničí a podporu, které se mu dostalo, již řadu let vrací tím, že podporuje další generaci mladých tvůrců. 

Čestmír Suška se narodil 4. ledna 1952 v Praze, v rodině, která byla – pokud jde o postoje k tehdejší stalinistické diktatuře – ostře rozdělena. Rodiče jeho matky pocházeli z Pošumaví a do Prahy se odstěhovali za prací. Dědeček pracoval jako šofér auta s vysouvací plošinou, z níž se opravovaly dráty tramvají, babička byla vrátná na OV KSČ. Oba pevně věřili v komunistickou ideologii, dědeček dokonce v družstevním domě ve Vysočanech působil jako domovní důvěrník a nástěnku ve společenské místnosti zdobil plakáty o boji proti imperialismu. V tomto duchu byla vychovávána i Čestmírova matka, která se s ideologií nerozešla ani v dospělosti. 

Dědeček z otcovy strany se narodil v Ostravě a jeho rodina má i polské kořeny, v Polsku nedaleko českých hranic je dokonce vesnice Suszka, kde žije mnoho lidí s tímto příjmením. Jako podnikavý mladík se vydal do Paříže, kde pracoval jako zámečník pro firmu Renault. Zde se seznámil se svou budoucí ženou, jež také odešla do Francie za prací. Později v Praze provozoval postupně autoservis, benzínovou pumpu a prodejnu bicyklů. Po roce 1948, když přišli o majetek, se prarodiče rozvedli, dědeček pásl krávy ovce na Děčínsku a babička se znovu provdala za bývalého politického vězně. 

V době Čestmírova dětství tak spolu prarodiče z otcovy a matčiny strany takřka nekomunikovali, bariéra jejich odlišných názorů byla nepřekonatelná. Jeho rodiče pracovali oba v ČKD, otec jako mechanik, který uváděl do provozu lokomotivy. 

Když se vzepřel proti přetvářce, vyloučili ho z Pionýra

Čestmír Suška vyrůstal v předškolním věku v malém činžáku na Proseku, tehdy na samém okraji Prahy. Přes řepné pole viděl z okna až ke kbelskému letišti a pozoroval otáčející se světlo tamního majáku. Ten považuje za první výrazný impulz, který ho přivedl k zájmu o výtvarné umění. 

Idylu šťastného dětství narušilo první setkání s institucionální výchovou: „Ve školce jsem poprvé zažil hrubé chování. Když jsem nechtěl jíst polévku, učitelka mi ponořila obličej do talíře. To byl můj první drsný zážitek. Ze školky jsem tehdy utekl a hledali mě po celém Proseku.“ 

Na začátku jeho školní docházky se rodina přestěhovala do Vysočan. Ke stěhování došlo o letních prázdninách, kdy Čestmír pobýval na táboře na Sázavě. „Přišel mi dopis od maminky, že jsme přestěhovaní, že bydlíme jinde. Pro mě to byl obrovský šok. Těžce jsem nesl, že můj známý domov už neexistuje, a hodně jsem to obrečel.“ 

Ve Vysočanech si ale rychle zvykl, oblíbil si industriální a svým způsobem svobodný duch této čtvrti. Příroda mu nechyběla: s otcem jezdili na kole na chatu do Brandýsa, s dědečkem podnikali výpravy přes klánovický les na babiččinu zahradu v Újezdě nad Lesy. Dědečkova vášeň pro samorosty se později odrazila i v jeho výtvarné tvorbě. 

„Velmi záhy jsem pochopil, že i když svět, ve kterém vyrůstám, je naoko šťastný, něco tam nesedí. Vnímal jsem všudypřítomnou přetvářku. Přestal jsem věřit tomu, co se oficiálně tvrdilo, a začal jsem být vzpurný,“ vypráví Čestmír Suška. Projevovalo se to například tím, že odmítal nosit pionýrský šátek, a z Pionýra ho vyloučili. 

V tranzistorovém rádiu poslouchal západní hudbu z rádia Luxembourg, za peníze z brigády v ČKD si koupil šestistrunnou baskytaru Pedro a ke konci základní školy založil s kamarády kapelu Tmavé kachny. Hudba ho provázela až do dospělosti, později v sedmdesátých letech vymýšlel performance pro koncerty kapel Stehlík a Killhead. Vlastní hudební produkci však časem opustil, když zjistil, že nemá hudební sluch a nemůže se v tomto směru dál rozvíjet. 

Komplikovaná cesta k umění

V srpnu 1968, v době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, byl Čestmír opět na brigádě v ČKD. „Viděl jsem tam přijíždět a odjíždět náklaďáky lidí se zakrvavenými vlajkami. Ale byl jsem poslušný syn a rodiče mi zakázali chodit do centra. Dostal jsem se tam až několikátý den okupace, kdy se už nestřílelo. Zažil jsem jen rozhovory se sovětskými vojáky, kteří vůbec nevěděli, kde jsou a proč, jen věřili, že nás zachraňují.“ Jeho otec se v té době účastnil Vysočanského sjezdu KSČ a okupace přinesla rodičům celkovou deziluzi, po níž se ještě více uzavřeli ve svém soukromém životě. 

Čestmír Suška v té době studoval na gymnáziu. Otec si přál, aby šel po maturitě na technický obor, on ale výrazně tíhl k výtvarnému umění. Pokusil se skloubit obojí a přihlásil se na architekturu na ČVUT, ale nepřijali ho a nabídli mu místo toho obor geodézie a kartografie. 

Tam strávil pouhý rok, poté nastoupil na dvouletou nástavbu na Střední odbornou školu výtvarnou (nyní Střední uměleckoprůmyslová škola Václava Hollara). Zde ho nejvíce zaujalo sochařství. Jeden z pedagogů, sochař jménem Klas, ho ovlivnil i svými politickými názory: „Vysvětlil mi, že chodit k volbám je zločin, takže jsem odmítl chodit k volbám, což u nás doma způsobilo velký poprask. Ale já už jsem byl tak nasměrovaný, že jsem nechtěl žít ve lži. Vedl jsem s tátou vášnivé debaty a on mi říkal, že ničemu nerozumím.“ 

Čestmír Suška se podle svých slov rodičům v té době odcizil. Volný čas trávil s přáteli v hospodách na Malé Straně. Když přišel domů, našel rodiče obvykle pospávající u televize. Konflikt se ještě vyostřil, když Čestmír nechtěl splnit otcovo přání, aby po dokončení studia nastoupil jako výtvarník v propagaci ČKD. Z domova se proto brzy odstěhoval. 

Svobodně tvořit mezi oficiální sférou a disentem

Přesídlil do Liberce a později do Teplic, kde pro podnik Textil Liberec navrhoval výtvarná řešení výkladních skříní. Měl hodně volného času, který trávil v ateliéru teplického sochaře Vladimíra Šmída. Tento umělec, kterého považuje za svého „druhého otce“, se po nástupu komunistické totality pokusil o emigraci a byl sedm let vězněn. V 70. letech žil v Teplicích, tvořil sochy a keramiku. Čestmír si ještě mnoho let přivydělával tím, že pomáhal realizovat jeho zakázky, a po roce 1989 mu pomohl v Praze uspořádat výstavu. 

Roku 1974 se Čestmír Suška poprvé oženil s výtvarnicí Naďou Rawovou. Téhož roku oba nastoupili znovu ke studiu: Naďa na VŠUP (dnešní UMPRUM), Čestmír na obor sochařství na AVU. 

„Na akademii vládla přetvářka, nutili nás tam dělat odporné socialisticko-realistické věci, ale byla to jediná cesta, jak získat statut umělce a tím i možnost pracovat na volné noze,“ vypráví Čestmír Suška. „Zároveň jsem se potkával se svými vrstevníky, učili jsme se od sebe navzájem a to společenství bylo skvělé.“ 

Během studia na AVU se Čestmír Suška seznámil se Ctiborem Turbou, divadelníkem, jehož představení se inspirovala cirkusovou poetikou. Začal pro jeho divadlo vytvářet masky a později dokonce dočasně žil v jeho domě u Manětína v západních Čechách. 

Roku 1979 Čestmíra Sušku výrazně ovlivnila scénografická výstava západoberlínských umělců v rámci divadelního festivalu Pražské Quadriennale: „Byly to instalace, které pracovaly s celým 3D prostorem, využívaly hudbu, pohyb, světlo, a mě to naprosto fascinovalo. Začal jsem přemýšlet tímto způsobem.“ Tato inspirace se později mnohokrát projevila v jeho sochařské tvorbě i v jeho podílu na různých performancích, například když v budově ČVUT jeho sochy „cestovaly“ ve výtahu pater noster i dalších formách propojení divadla a výtvarného umění. 

„V té době už jsem pochopil, že špičkoví výtvarníci u nás nemohou vystavovat a jejich díla se dají vidět jen v ateliéru nebo v nějakém mimopražském kulturáku či divadelním foyer,“ říká Čestmír Suška. „Chtěl jsem být takový partyzán, dělat svobodně výtvarné umění, divadlo a performance.“ Chartu 77 nepodepsal a pohyboval se v šedé zóně: „Měl jsem kamarády chartisty a viděl jsem, že když to člověk podepíše, ihned se dostane pod jejich mikroskop a estébáci sledují, cokoliv udělá. Díky tomu, že mě tolik nesledovali, se o mých akcích vždycky dozvěděli pozdě, ať to bylo divadlo nebo nějaká performance. Ty věci se děly a díky tomu se lidé mohli setkávat s něčím, co nebylo ideologické. To byl můj způsob, jak jsem chtěl fungovat a tvořit.“

Místo diplomu dostal prázdné pouzdro

Roku 1980 Čestmír Suška připravoval diplomovou práci na AVU, mělo se jednat o figurální sochu. Vytvořil zjednodušenou sochu postavy, která vrhala tři stíny, zobrazující tři různé okamžiky. Zkušební komise si ji prohlížela s nedůvěrou, ale nakonec ji oznámkovali za tři, což znamenalo, že řádně uzavřel studium. Během promoce při slavnostním předávání diplomů ale Čestmír zjistil, že pouzdro, které obdržel, je prázdné. Vyhledal svého profesora Bradáčka a žádal vysvětlení: „Řekl mi, že přišlo rozhodnutí shora, z ÚV KSČ. Že prý diplom dostat nemůžu, protože figura neměla obličej a pohlaví a tím pádem nebyla dokončena. Ukázalo se, že se o to postaral sochař Kolůmek, který si na ÚV KSČ stěžoval, že se na AVU rozdávají diplomy za ,imperialistické umění’.“ Čestmír Suška nicméně diplom nakonec obdržel, když na pokyn svého pedagoga soše dotvořil požadované anatomické detaily. 

S manželkou Naďou v té době koupili budovu bývalého zájezdního hostince v Malechově u Klatov, kde bydleli a zároveň tam v létě pořádali umělecká sympozia. Jedno z nich mělo téma labyrintu, kdy se celý dům stal bludištěm s mnoha místnostmi proměněnými v jednotlivé mini-instalace. Naďa Rawová zde vystavila látkové figury vycpané senem. Čestmír Suška je následně využil jako aktéry v představení Paňáci a vycpaňáci, první inscenaci divadla Kolotoč, které založil se svými přáteli výtvarníky. Šlo o metaforu života za normalizace, v němž jsou vycpaní paňáci manipulováni živými herci. 

Divadlo Kolotoč hrálo v průběhu celých osmdesátých let, k jeho dalším představením patřil například Pocur, jehož název vznikl nesprávným přečtením azbukou psaného slova Rossija (Россия), tedy Rusko. Protisovětský význam slova však zůstal cenzurou nerozluštěn. 

Téma labyrintu se v tvorbě Čestmíra Sušky objevilo ještě mnohokrát. Roku 1981 jej znovu oživil na exteriérové výstavě Malostranské dvorky, která se konala na dvorcích domů v uličkách Malé Strany. V době, kdy nebylo zvykem, aby umění – natož nezávislé umění – vstupovalo do veřejného prostoru, šlo o zcela ojedinělý projekt. Polooficiální výstavu zaštítilo Divadlo v Nerudovce, ale protože přitahovala velký zájem veřejnosti, upoutala také pozornost Státní bezpečnosti. „Divadlo v Nerudovce zavřeli, ale samotnou výstavu zavřít nemohli, protože se konala ve dvorech obytných domů. A z nějakého důvodu si netroufali zlikvidovat vystavované objekty.“ Zájem Pražanů podpořil i fakt, že reportáž z výstavy se objevila ve filmovém týdeníku promítaném aktuálně ve všech kinech. „Valily se tam davy, lidé si na xeroxech množili plánek výstavy. Estébáci strhávali plakáty na výstavu a my jsme je znova rozvěšovali nebo jsme na dveře příslušných domů křídou kreslili její logo. Stala se z toho úžasná bojovka, vedle každého baráku stál tajný, který se snažil odhalit mezi návštěvníky tvůrce výstavy.“ 

Se Státní bezpečností se Čestmír Suška střetl znovu roku 1983, kdy se se svou sochou účastnil společné venkovní výstavy na chmelnici v Mutějovicích. Jeho dílo ale přes noc záhadně zmizelo. „Když jsem uviděl, že zdálky se blíží policejní auta s blikajícími majáčky, pochopil jsem, že je něco špatně. Zatkli mě a obvinili mě z toho, že jsem členem nějaké sekty. Když dají na kopec sochu, prý to znamená, že v té oblasti sekta zavraždí nějaké dítě. Byl to samozřejmě estébácký výmysl, ale pod touto záminkou celou výstavu zlikvidovali.“ 

Truchlivý návrat z pokusu o emigraci

Téhož roku se Čestmír Suška s Naďou Rawovou a jejich malou dcerou rozhodli emigrovat. 

Jejich odjezd se však odložil kvůli komplikacím s prodejem domu v Malechově. Zájemci o koupi byla skupina mladých lidí z prostředí undergroundu. Otec jednoho z nich, voják z povolání, však upozornil policii na podezřelé okolnosti prodeje. Čestmír Suška totiž dům prodával oficiálně za nižší částku, než byla skutečná hodnota domu, aby nemusel platit vysokou daň z převodu nemovitosti. S kupujícími se dohodl, že zbytek peněz dostane „na ruku“. Policie udělala u kupujících domovní prohlídku, a když shromáždila důkazy, začala Čestmíra Sušku trestně stíhat: „Byla to situace na pováženou. Bylo jasné, že pokud mě odsoudí, půjdu do vězení a navíc by mohli dům zkonfiskovat.“ Díky svědectví mladíků ale nakonec bylo obvinění staženo a Čestmír Suška s rodinou mohl odcestovat.  

Na Západě však strávili jen několik měsíců. Jako první se vrátila manželka s dcerou: „Naďa dospěla k tomu, že nedokáže emigrovat, a vrátila se. Já jsem na tom byl psychicky tak špatně, že jsem se potom vrátil taky.“ Samotný návrat do Československa však prožíval velmi tíživě: „Jedním z největších traumat bylo, když jsem v Železné Rudě šel k té závoře a věděl jsem, co mě na druhé straně čeká. Vrátil jsem se do našeho bytu a týden jsem ležel v posteli za zataženými závěsy. Pak jsem se zvedl a začal jsem znovu žít v tom, co jsem chtěl opustit.“ Manželství s Naďou Rawovou tuto zkoušku nevydrželo a krátce nato se rozvedli. 

Roku 1986 měl Čestmír Suška první samostatnou výstavu v domě U Zlatého melounu na Starém Městě. Po materiální stránce se mu však nedařilo. Veškeré placené zakázky v té době musely schvalovat komise Svazu výtvarníků a Čestmír Suška se tak stále živil především jako asistent na realizacích Vladimíra Šmída. 

Teprve roku 1986 se mu podařilo získat zakázku pro domov důchodců v Malešicích: měl vytvořit umělou skálu, která zakryje nehezkou betonovou zeď. V průběhu realizace se rozhodl projekt trochu pozměnit, aby skála dosahovala i za roh. Schvalovací komise dorazila k hotovému dílu v podnapilém stavu a vyjádřila se zcela negativně, což znamenalo, že on jako autor nedostane zaplaceno. Teprve když se proti rozhodnutí komise odvolal k soudu, domohl se svého honoráře. „Ale od té doby jsem byl černá ovce, už mi nikdy nic neschválili,“ konstatuje. 

Mezi Pražskou 5 a Tvrdohlavými

Konec osmdesátých let byl ve znamení mírného politického uvolnění, ale zejména oživení polooficiálního kulturního života. Čestmír Suška a jeho divadelní soubor Kolotoč se spřátelili s členy amatérského divadla Sklep a Recitační skupiny Vpřed. Její členkou byla i herečka a pedagožka Arjana Shameti, druhá manželka Čestmíra Sušky. 

Sklep, Vpřed a Kolotoč spolu s Baletní jednotkou Křeč a Pantomimickou skupinou Mimóza se roku 1988 setkaly před kamerou v povídkovém filmu Tomáše Vorla Pražská 5, který se stal generační výpovědí pěti pražských amatérských souborů. „Byli jsme si navzájem sympatičtí, měl jsem rád humor Sklepa a Křeč tam vnášela moderní pohybové prvky. My, Kolotoč, jsme tam byli přes výtvarno. My jsme z toho vybočovali, naše poetika byla trochu jiná. Tomáš Vorel při natáčení vůbec nemohl vydejchat naše pomalé scény,“ říká Čestmír Suška. Krátce po natáčení ovšem divadlo Kolotoč rozpustil, aby se mohl naplno věnovat výtvarnému umění: „Zjistil jsem, že chci jít jinou cestou, že chci dělat sochy, které potřebovaly tolik času, že nebylo možné věnovat se obojímu.“ 
Ve stejném roce se Čestmír Suška podílel na založení výtvarné skupiny Tvrdohlaví, k níž náležel i František Skála, Jaroslav Róna, Zdeněk Lhotský, Stanislav Diviš, Jiří David, Petr Nikl či Michal Gabriel. Její název odkazuje k umělecké skupině Tvrdošíjní, která sdružovala některé představitele meziválečné avantgardy. „V době normalizace žádné výtvarné skupiny neexistovaly, snad kromě surrealistů, kteří se neoficiálně sdružovali. My jsme podepsali zakládací listinu a poslali jsme ji na Svaz výtvarných umělců. Zároveň jsme se ale nijak nepodbízeli. Doba se začínala měnit, museli nás akceptovat, i když v Rudém právu proti nám vycházely hanlivé články, ale už to bylo v rovině umělecké kritiky. Nebyli jsme disidenti, jen jsme legálně dělali to, o čem jsme si mysleli, že je správné,“ vysvětluje Čestmír Suška. 

Nabitý konec osmdesátek

Na sklonku normalizace měl příležitost prezentovat své dílo hned na několika výstavách. Park kultury a oddechu Julia Fučíka, který byl oficiálně zřizovatelem divadla Kolotoč, mu umožnil uspořádat výstavu v Bruselském pavilonu na Výstavišti. Opět tam interpretoval motiv labyrintu a podobnou instalaci vytvořil také v karlovarském hotelu Thermal u příležitosti festivalu filmových škol CILECT. 

V inzertní síni Mladé fronty na Staroměstském náměstí měl společnou výstavu s Michalem Cihlářem pod názvem Suchá cihla. Vystavoval zde kresby na motivy novinových fotografií, které dále upravoval xeroxem. Vernisáž se konala 25. února 1988, tedy v den, kdy režim oslavoval čtyřicáté výročí převzetí moci komunisty. Staroměstské náměstí bylo plné lidí, nahnaných na oficiální manifestaci, byly zde i jednotky Lidových mililcí. „A všichni tam oslavovali tu naši vernisáž. To bylo moc hezký,“ usmívá se Čestmír Suška. 

Před pádem komunistického režimu vytvořil ještě dvě politicky motivovaná díla: sochu Kat, kterou vystavil ve Vojanových sadech (1988), a sochu Strach, přímo inspirovanou zásahem proti demonstrantům během Palachova týdne. „Tam nás krutě honili a mlátili obušky. To bylo hnusné, vidět ty estébáky zblízka, ty jejich držky, jak nestoudně sahají, vytahují lidi z davu, mlátí je a odvádí pryč. Sochy inspirované konkrétními událostmi jsme dělal málokdy, ale Strach vychází z této konkrétní situace. Je to takový stočený had, který se zdvihá ze země jako kobra. Vyjadřuje pocit hnusu, že se něco takového vůbec může dít.“

Během událostí po 17. listopadu 1989 Čestmír Suška pracoval v Mánesu, kde se na rozmnožovacích strojích zabýval tiskem plakátů informujících veřejnost. 

Člověk jako slupka mezi dvěma vesmíry

Po pádu komunistického režimu se Čestmíru Suškovi otevřela možnost dělat sochy pro veřejný prostor v Praze. Dokončil plastiky Prase na procházce pro sídliště Roztyly či sochu Velký závit, umístněnou před školou v Nových Butovicích, které před rokem 1989 komise neschválila. 

Věnoval se také kresbě, v níž vizualizoval své úvahy o vesmíru – a to jak vnějším, tak vnitřním: „Hodně jsem přemýšlel nejen o vesmíru, který nás obklopuje, ale i o tom, který je uvnitř nás. Když se noříme do svých myšlenek, míříme také do nekonečna a uvnitř sebe cítíme podobné struktury jako mimo nás. Měl jsem pocit, že člověk je vlastně taková slupka mezi vnějším a vnitřním vesmírem.“ Posléze se začal věnovat plastikám z hlíny, u nichž výtvarně pojednával nejen vnější tvar, ale i vnitřek, který byl na výstavách osvětlen pomocí malých žároviček, takže sochy zdánlivě vyzařovaly vnitřní světlo. 

S manželkou Arjanou postupně přivedli na svět tři syny, Petra, Daniela a nejmladšího Ondřeje. Arjana začátkem devadesátých let přijala křesťanství a stala se členkou letniční církve Slovo života. Čestmír Suška s ní v té době nesouzněl: „Obával jsem se, že je to nějaká sekta. Postavil jsem se proti tomu, nechtěl jsem, aby děti chodily na náboženská shromáždění, a bylo to pro nás hrozně těžké. Najednou jsme byli každý úplně jinde.“ 

On sám se v té době účastnil výtvarného sympozia v klášteře Plasy, kde v duchovním prostředí vytvořil velkou sochu nakloněného kříže, ale jeho vlastní spirituální život v tuto chvíli zůstával, řečeno jeho slovy, „zaseklý“. 

Jeho duchovní zápas pokračoval i při práci na sošel Velký posel, vytvořené z kmene topolu poraženého na Kampě. „Věřil jsem, že nápady ke mně přicházejí shůry, odtud ten název Velký posel. Jako by ke mně přišel a říkal mi: ,No tak, Čestmíre, už se vzpamatuj, už se probuď. Tvoje žena dávno odevzdala svůj život Ježíši a ty tady pořád bojuješ se svým egem.’ Ale ještě jsem toho nebyl schopen a trvalo ještě několik let, než jsem uvěřil.“ 

Chtěl jsem vrátit podporu, které se mi dostalo

Roku 1995 obdržel Čestmír Suška stipendium americké nadace Pollock-Krasner Foundation a o čtyři roky později absolvoval rezidenční pobyt ve Sculpture Space v americké Utice. 

Pobyt v USA ho inspiroval, aby podobný velkorysý ateliér založil i v Praze. V Řeporyjích, kde s Arjanou žili v rodinném domě již od roku 1988, objevil opuštěnou skladovou halu, v níž roku 2000 vzniklo jeho studio Bubec, nazvané podle nedalekého rybníka. Ateliér se stal nejen jeho osobní dílnou, ale i otevřeným prostorem pro tvorbu dalších umělců. „Chtěl jsem další generaci vrátit podporu, které se dostalo mně,“ vysvětluje Čestmír Suška. V Bubci dodnes probíhají rezidenční pobyty, workshopy, dětské kroužky a každoroční festival výtvarného umění Art Safari. 

Pro Studio Bubec pracovali i dva z Čestmírových synů: syn Dan se na něm podílel jako grafik a lektor dětského výtvarného kurzu, syn Petr byl dočasně ředitelem Studia Bubec a nyní působí ve správní radě Nadace Suška-Shameti, založené roku 2013 a určené k podpoře mladých tvůrců. 

Čestmír Suška se i v následujících letech jako umělec posouval k práci s novými materiály a formami vyjádření. Během rezidenčního pobytu ve Vermont Studio Center v USA objevil na místní skládce vyřazenou ocelovou nádrž, do níž začal vyřezávat pravidelný vzor. Tento způsob práce s kovem ho inspiroval k celé sérii děl. Začal zpracovávat staré cisterny, které různě perforoval a vyřezával do nich pravidelné vzory, inspirované záclonami, potisky látek i jinými tradičními motivy. V roce 2007 se objevily na výstavě v Karlíně, roku 2011 je vystavil v DOXu, o čtyři roky později na dosud největší výstavě v Plzni, pro kterou vytvořil také patnáctimetrový objekt nazvaný Háčkovaná rozhledna. 

Během vernisáže v Karlíně ho ohromilo zjištění, že tradiční vzory, které využívá na svých kovových sochách, se objevují i v přírodě – na mikroskopických strukturách uhlíku. „Struktury hmoty celého vesmíru vypadají naprosto stejně jako vzory, které lidstvo používalo a používá v různých dobách na různých místech. Bylo to pro mě potvrzením, že existuje Stvořitel: jinak si nedokážu představit, že inspirace z něčeho mikroskopického a neviditelného se dostane do prací umělců na keramických nádobách.“ 

Víra, která osvobozuje

Neskončilo ani jeho duchovní hledání, roku 2006 se po vzoru své ženy stal věřícím křesťanem. „Ukázalo se, že nejsem jen kladný hrdina, že jsem taky lhal a podváděl. Pro naši rodinu to nebylo jednoduché. Ocitl jsem se úplně na dně. A v té době jsem poznal, že když sám rozhoduji o svém životě, může to dojít ke špatným koncům,“ přiznává. Právě tyto temné okamžiky ho přivedly k víře: „Pochopil jsem, že existuje Stvořitel, a rozhodl jsem se odevzdat mu svůj život. Poprosil jsem ho, aby mě životem provázel a dával mi sílu žít čestně a poctivě.“ 

Společně s Arjanou se stali členy Církve bratrské, společně uváděli loutková představení na biblická témata, část svého domu v Řeporyjích věnovali pro provoz křesťanské školy Celým srdcem. Čestmír Suška se věnuje i řadě dalších charitativních a dobrovolnických aktivit. Jako mentor pracuje s mladými umělci v Akademii MenART, jako dobrovolník dochází do ruzyňské věznice, kde hovoří s vězni a společně s nimi se účastní modliteb v místní kapli: „Poznal jsem, že pro člověka, který se má změnit, je důležité nastavit jasná a pevná pravidla. Ale není možné uplatňovat jen přísnost. Zároveň musí cítit i dobré srdce a lásku toho druhého. Jedině tak ta proměna může fungovat. A není to proměna jako střihem nůžek, je to postupný proces, kdy může dojít i k tomu, že ten člověk někdy pravidla poruší. Všichni jsme lidé a všichni selháváme,“ vysvětluje Čestmír Suška. „Hovořím s nimi o tom, že víra osvobozuje. Zažil jsem to na vlastní kůži. Bohužel v naší společnosti si mnoho lidí myslí, že víra jim na svobodě ubírá. Ale to je hluboký omyl. Lidé si myslí, že si mohou v životě nastavit vlastní pravidla, ale to často dopadá špatně.“

Umělec jako filtr spodních proudů

V závěru rozhovoru hovoří Čestmír Suška o tom, že do budoucna by svou práci ve Studiu Bubec rád předal kolegům, aby se mohl více věnovat Nadaci Suška-Shameti a vlastní výtvarné tvorbě. 

V té se podle něj příliš neprojevují aktuální vlivy z politiky nebo jiného dění ve světě: „Moje práce se víc noří do podvědomí, hodně pracuju se vzpomínkami. To, co prožívám, má vliv na nějaký proud hluboko ve mně. Odtamtud se to dostává zpátky do tvorby, jako když dešťová voda proniká do země a filtruje se skrze ni, aby opět vyvěrala na povrch jako pramen. A s vírou je to podobné. Když jsem uvěřil, byla to pro mě zásadní změna, ale v tvorbě se to nijak výrazně neprojevilo, ta plyne dál.“ Díky víře však podle svých slov objevil zdroj své inspirace, o níž předtím nevěděl, odkud přichází. 

Víra mu, jak říká, přinesla radikální vnitřní proměnu: „Ale ta se udála jenom v mém srdci. Chodím stejně, směju se stejně, mám rád humor. Ale jsem víc ukotvený a toužím být užitečný, mít rád lidi, pomáhat, dělat něco ku prospěchu světa. Nejde mi už na prvním místě o to, být nejslavnější umělec, to už pro mě není důležité. Osvobodil jsem se od toho, drát se o úspěch, a bylo to velmi úlevné.“ 

S nadějí i zvědavostí se obrací do budoucnosti: „Hrozně mě zajímá, co bude dál. Chci přijít na to, co je pro mě připravené, co zase budu objevovat. Moc se na to těším a vůbec nevím, co to bude. Doufám, že budu mít dost síly, energie a času, abych na to přišel.“