Jindřiška Šulcová

* 1949

  • „Já jsem pracovala v těch Vinařicích. A protože člověk ráno v noci [slyšel], že tady jsou Rusáci, že nás napadli a tak… No ale musela jsem do práce, že jo. Pro mě to nebylo, tak já jsem se s něčím takovým nikdy nesetkala. Takže já jsem prostě sedla na autobus a jela do práce. No ale cestou jsme potkávali tanky a já se z té práce už nemohla dostat domů. Takže jak se dostanu proboha domů? Ten můj nastávající muž byl na vojně. Tak mě někdo potom nakonec z těch Vinařic přivezl, ale bylo to takové, že jsme se docela báli. A vězte, že tady dole je pod námi taková ulička a tady jely tanky tou uličkou a takhle se otočily tady prudce nahoru, to lítaly ty čedičové kameny, asfalt, to všechno lítalo, jak oni to tady zdevastovali, ti Rusáci!“

  • „Ale v osmašedesátém roce, musím tady říct historii z obce, měli jsme tady sochu – téměř v životní velikosti – Garrigue Masaryka. A máme, říkáme tady U mohyly, je to osázené, jsou tam lípy a ten podstavec je tam stále. Toho Masaryka samozřejmě, jak se uklízely zvony, tak se uklízel i Masaryk. Takže Masaryka chlapi sundali, zakopali ho do země. Moje teta, která zemřela, teda jak říkám, že jí bylo 103 let, tak ta vyprávěla, že centrem všeho byla kovárna ve vsi. Že tu sochu toho Masaryka za války postavili do té kovárny, oblékli mu frak a nějaký klobouk, aby ho zamaskovali, a potom ho někam zakopali. Toho Masaryka když vykopávali, tak mu urazili ruku. On měl tak nějak tak ruku, tak mu ji urazili. Takže můj táta zařídil, že tu sochu opravili a v roce 1968, tady byla velká sláva, tam mám takový lísteček, takovou pozvánku, a byla tady i Svobodná Evropa, Sláva Volný, a odhalovali znova tu sochu toho Masaryka. Ten patřil do obce. Jenomže komunisti, a to už mně mohlo být 20 let, takže to je 56 let, tak samozřejmě jim vadil. A pozdě večer toho Masaryka rozbili, úplně rozbili a zlikvidovali, takže ráno Masaryk nebyl.“

  • „Já si pamatuju, a když si to pamatuju, tak mi mohlo být šest let, dejme tomu, že agitovali do jednotného zemědělského družstva. Takže byla bouřka a byla pozdě, byla tma, takže to muselo být v létě někdy pozdě, asi obcházeli baráky tady komunističtí pohlaváři. A přemlouvali lidi, aby vstoupili do JZD. Takže naše dvě krávy nakonec, teda já vím, že tady byla velká debata, že trvala dlouho, a naše dvě krávy skončily takhle tady v tom statku. A maminka šla pracovat do JZD. Ale já můžu říct, že maminka byla spokojená. Protože ty krávy chtějí ve svátek, v pátek pořád, a musíte ráno, v poledne, večer pořád. Když to bylo JZD, tak šla na ranní směnu a měla už odpoledne volno. Mohla si hospodařit doma a na poli a tak, domácnost si udělala. Takže to ona si hrozně chválila a vydělali si peníze, to jako jo. A nemůžu říct, ona si nikdy nestěžovala, že by jí někdy někdo ubližoval. Moje sestra je o šest let starší. Ta potom chtěla na gympl, když vyšla základku. A z místního úřadu se psaly posudky. A samozřejmě jejich řeč byla ‚Máte pole v JZD, tak ať na nich dělá‘. A bralo se to tak, kdo byl ve straně, tak se dostal, kdo nebyl... A můj táta bohužel byl velký rebel, takže on byl chvíli ve straně, my jsme nikdy nikdo nebyli jiný, ale můj táta samozřejmě byl. Ale on nebyl takový kovaný, a jak se mu něco znelíbilo, tak prostě tu knížku jim tam hodil. On byl takový rebel. A hezká slova jim řekl a odkráčel. Takže díky tomu, že moje maminka byla ne až tak, nebyla činná, ale byla ve Svazu žen, tak ta moje sestra se na tu školu dostala. Takže ta udělala i vysokou školu v pohodě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Přelíc , 07.07.2025

    (audio)
    délka: 01:08:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Socha Masaryka byla komunistům trnem v oku, zbyl z ní pouze podstavec

Jindřiška Šulcová, 1984
Jindřiška Šulcová, 1984
zdroj: archiv pamětníka

Jindřiška Šulcová, rozená Soukupová, se narodila 6. dubna 1949 ve Slaném. Dětství prožila v Přelíci, kde rodina vlastnila malé hospodářství. Počítali se mezi kovozemědělce, protože otec Jindřich Soukup současně pracoval v Poldi Kladno. Když bylo pamětnici asi šest let, komunisté jim zabavili krávy a polnosti a maminka musela vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Zůstalo jim jen malé políčko, na kterém směli dál hospodařit. Na jaře 1968 vyhlíželi lepší zítřky, otec se dokonce zasadil o znovuodhalení pomníku T. G. Masaryka. Sochu však do druhého dne místní komunisté zničili a zbylým nadějím učinila definitivní přítrž srpnová invaze. Jindřiška Šulcová se vyučila prodavačkou a celý život pracovala jako vedoucí prodejny. Po sametové revoluci si okamžitě zavedla živnost a otevřela svůj vlastní obchod přímo v domě. Dodnes (2025) si uchovala vztah k rodinné půdě a společně s manželem hospodaří na poli, kde si vypěstují vše potřebné. V době natáčení v roce 2025 žila v Přelíci.