Libor Stržínek

* 1958

  • „My když jsme v Přerově s Komínkem založili Uličku nové vlny, tak jsme to dělali ze srandy. Hned jsme to večer v hospodě vykládali, ať se tam jdou podívat. Pak si mě odvezli policajti, takže jsem se musel přiznat. Načež další kamarád Rýša Lasák nelenil, vzal šablonu, sprej a celou uličku Nové vlny postříkal nápisem: STRŽÍNEK SE PŘIZNAL. A už jsem tam byl zas, abych jim řekl, kdo to tam nastříkal. Vždyť to byla sranda. Co by mně za to mohli udělat?“

  • „Uměli jsme asi tři písničky, které složil Laďa Topič s Jardou Matušenkem. S Pavlem jsme si oblékli kostým a nachystali rekvizity. Pavel byl knihař, já jsem pracoval jako topič odpadků a to byl neuvěřitelný zdroj rekvizit. Rekvizitama a úborama jsme zaujali publikum natolik, že si ani nevšimlo, že taky zpíváme a hrajem. Potom jsme měli další koncert u Franty Hrubého v Ostravě. Tam jsme hráli se Slepým střevem, což je dneska Mňága a Žďorp. Franta ten studoval a po tomhle koncertu je začali vyhazovat ze školy. Myslím, že ten z Mňágy a Žďorp se o tom taky vyjadřuje v nějaké literatuře, protože mně to ukazoval František Hrubý, náš bubeník. Tam z toho měli všichni problémy. Paní Hrubá se potom se mnou už nikdy nebavila. Neodpovídala mně na pozdrav v domnění, že za vyhazov jejího syna můžu já.“

  • „Zažil. Někde za Odrama jsme hráli, tam mě vtáhli do auta. Pak jsme nějkam přijeli, kde jsme nesměli vystoupit z vlaku. Zažil jsem takový ty pochody mezi špalírem policajtů na festivaly, kde jsme třeba ani nehráli, ale jeli jsme na ně. Pořád si mě nějakým způsobem volali na policajty nebo mě vytáhli z práce, ale nebylo to nic, z čeho by měl mít člověk strach. Rozhodně nevyhrožovali kriminálem nebo vyhoštěním nebo podobnými věcmi jako to měl třeba náš kytarista. Já osobně jsem prakticky, jestli se to dá tak říct, nebyl ani perlustrován, že by mně naliskali nebo dali pokutu. To, že jsem seděl třeba jedno nebo dvě odpoledně na policejtech a nikdo si mě nevšímal, aby mě trochu vyděsili. Potom když začaly demonstrace, tak to bylo prakticky u každé demonstrace, jsem seděl na policajtech, abych se čirou náhodou nezúčastnil, ale to si myslím, že není nic traumatizujícího, že bych z toho měl těžké a nenávistné vzpomínky až do smrti.“

  • „Tam jsem vždycky v těch montérkách a zaprášenejch komisňákách dojel. Teď si mě tam posadili a čtyři hodiny mě tam nechali dusit. Pak tam vlezl takovej milej strejda a začal se vyptávat: ,Já nic nevím. Co taky v Michalově? Co se chcete U Dorka dozvědět?' Jednou byl výslech, že byly nakreslený ,hákenkrojcy‘ u kina Hvězda. Já říkám: ,Co já vím, kdo to kreslil? Já hákenkrojcy nekreslím. Žádný nácek nejsem.' A tak mě tam zas nechali sedět. Pak bylo asi půl šestý, jeden otevřel dveře: ,Běž!' Říkám: ,Jak běž?' - ,Běž!' Tak jsem odešel. V těch černých montérkách jsem šlapal do Meopty přes celej Přerov. Říkal jsem si: Kdy zas?“

  • „To bylo takový nějaký odsouzení. Že mě museli odsoudit. Takže tam dojeli do práce, natahali si nějaký lidi do kanclu a vyslýchali je. My jsme tenkrát měli rozkrádačku takových pertinaxových válců na bicí a já jsem to tam bral ještě s jedním chlapem. Ale on, což jsem nevěděl, toho měl daleko víc. Takže ho zabásli. Lamr se myslím jmenoval a ten, jestli mu slíbili nižší trest nebo něco takovýho, tak ten na mě naprášil, že jsem dokonce u stroje nadával soudruhu prezidentovi a takový věci. Napřed mě osvobodili a pak ten jednorukej ostravskej soudce z lidu mě vrátil zase zpátky, že se trestný čin stát mohl. Tak ten soudce mě potom odsoudil. Myslím, že jsem dostal nějakýho půl roku srážky z platu nebo něco takovýho.“

  • „Tam jsem se seznámil s Pavlem Komínkem a nedlouho na to tady s klukem, co sedí zrovna na zahradě. Ten takovej uřvanej zedník s tou bradkou. Tak ten se mnou a Pavlem Komínkem založil kapelu. Napřed Volný sdružení, pak Starou dobrou. On už tady ten hoch měl za sebou kriminál. To jsou příhody. Na Novej rok ráno šel lampasák ze služby a on mu urval šňůry a řekl: ,Všechno nejlepší k Novému roku, ty zasranej špenáte.' A než došel domů k nádraží, tak už ho měli a rovnou šel na tvrdo. Pustili ho na podmínku po roce a zas neměl nic lepšího na práci, než že naproti nádraží v hotelu Přerov vytáhl chlapovi červenou kravatu a naliskal mu, co to má za červenou kravatu. Chlap ho práskl a šel rovnou do dvojky. Má za sebou dva takovýhle kriminály. Za takovýhle zbytečnosti ten Laďa Topič, ten můj basák. To je démon.“

  • „Tenkrát bylo hodně těch akcí zakázaných. Takže my jsme toho ani moc nemuseli umět. Protože my když jsme někam přijeli, tak oni tam stejně za chvíli vtrhli a to nebyli ani fízli nebo estébáci. Byli to klidně hasiči nebo si stěžovala starostovi nějaká babka v teplákách. Tenkrát tihle panáci mohli cokoliv. My jsme třeba jeli vlakem někde na sever Čech a kolem vlaku už běhali kluci, že policajti stojí před nádražím a všechny berou a akce že se ruší. My jsme rok po tom, co jsme měli nazkoušenej repertoár, prakticky nikde nezahráli. Jeli jsme každých čtrnáct dní, každý tři týdny někde na akci a obvykle to skončilo fiaskem. A ne fiaskem, že jsme se ožrali a nebyli schopní hrát, ale že nás vůbec nepustili na pódium.“

  • „Abych pravdu řekl, tak já pozitivně vzpomínám i na to období, které jsem prožil v tom komunismu, přestože jsem nedostal ani doložku. Mě poslali do prdele všichni včetně Husáka. Husákova kancelář mně napsala, že to není v souladu se státními zájmy a ochranou vnitřního pořádku. Tenkrát jsem byl mladej, svobodnej, nic jsem neměl. Nebál jsem se ani toho kriminálu. Vůbec jsem si neuvědomoval, že mě můžou zavřít. Za co? Oni mě tahali na ty estébáky. Jezdili za mnou do práce, dělali mně ostudu a my jsme tejden na to vlezli někde na policejní stanici a urvali třeba domovní hlásič. A takovýhle grázloviny, takovýhle klukoviny jsme dělali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Troubky, 19.06.2012

    (audio)
    délka: 01:44:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 18.09.2018

    (audio)
    délka: 01:15:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Prostě žádná úcta k autoritám

Libor Stržínek
Libor Stržínek
zdroj: archiv pamětníka

Libor Stržínek se narodil v roce 1958 v Praze. Jeho otec pracoval jako voják československé armády u kontrarozvědky a v roce 1968 byl převelen do Přerova, kam se s ním stěhovala celá rodina. Když bylo Liboru Stržínkovi 11 let, při autonehodě tragicky zemřela jeho maminka. Otec se znovu oženil, ale jeho dva synové neměli dobré vztahy s jeho novou ženou, a tak Libor Stržínek v osmnácti letech odešel z domu. Ještě na vojně byl členem SSM (Socialistický svaz mládeže), ale v průběhu času se jeho pohled na svět radikálně změnil. Silně ho ovlivnila kapela Sex Pistols a takzvaná rebelantská muzika. V roce 1984 společně s Ladislavem Topičem a Pavlem Komínkem založil kapelu Volné sdružení, která zanedlouho změnila svůj název na Stará dobrá ruční práce. Stal se jejím zpěvákem a skladatelem většiny textů, které byly často protikomunisticky laděné. Kapele tak bylo znemožněno hrát na většině koncertů a její členové se dostali do hledáčku StB. Libor Stržínek se několikrát ocitl v její vyšetřovně a nakonec byl prý odsouzen za hanobení národa, rasy a přesvědčení k půlroční srážce platu. Po listopadu 1989 se na dva měsíce stal členem Občanského fóra a také odborovým šéfem. V roce 1988 se oženil a spolu s manželkou a dcerou žije v Troubkách. Tam zažil katastrofální povodně v roce 1997, kdy z celé ulice zůstal stát jen jeho dům a manželka s dcerou musely být evakuovány vrtulníkem. Dodnes je zpěvákem kapely Stará dobrá ruční práce.