Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libor Stržínek (* 1958)

Prostě žádná úcta k autoritám

  • narozen v roce 1958 v Praze

  • otec u kontrarozvědky v čs. armádě

  • zpěvák kapely WSO a Volné sdružení

  • zpěvák kapely Stará dobrá ruční práce

  • pronásledován StB

  • zažil povodně v roce 1997 v Troubkách

  • v době natáčení (2018) v Troubkách

Libor Stržínek se narodil 11.prosince 1958 v Praze. Je zpěvákem kapely Stará dobrá ruční práce, jejíž první demokazeta na konci osmdesátých let byla plná protikomunistckých textů a velmi populární mezi stovkami mladých lidí. Libor Stržínek se proto ocitl v hledáčku StB a několikrát skončil v jeho vyšetřovně. Nakonec byl odsouzen za hanobení národa, rasy a přesvědčení, ale ve vězení naštěstí nikdy neskončil.

Místem narození Libora Stržínka je sice Praha, ale do deseti let bydlel s rodiči a bratrem v Milovicích. Otec tam totiž jako voják československé armády pracoval u kontrarozvědky. Někdy v roce 1968 otce převeleli do Přerova, kam se s ním stěhovala celé rodina.

Smrt maminky a odchod z domu

Když měl Libor pouhých jedenáct let, stala se tragická událost, která silně poznamenala jeho život. Mezi Lipníkem nad Bečvou a Hranicemi narazilo auto s celou rodinou do autobusu, jehož řidič neopatrně přejížděl z jedné benzinové stanice na druhou a přitom zatarasil silnici. Došlo k čelnímu nárazu. „Nikomu se nic nestalo, akorát maminka s náma seděla vzadu a takhle se vmáčkla mezi ty dvě přední sedadla a úplně ji to rozmačkalo hrudní koš,“ vzpomíná na tragický okamžik Libor Stržínek, jehož maminka na následky zranění zemřela.

Otec se po nějakém čase znovu oženil, ale ani jeden z bratrů si s novou manželkou otce nerozuměli. „Měla už jedno dítě a otec s ní pak měl ještě jedno. Už to potom moc neklapalo, vzpomíná pamětník, který v osmnácti letech opustil domov. „Bydlel jsem na stavbě. Naučil jsem se chlastat, kouřit. To bylo takový to období krásný rebelantský. Dělat se muselo, takže nějaký prachy jsem měl. Chrápal jsem na stavbě na šatně. Pak jsem odešel na vojnu. To teda byla moje nejstrašnější životní zkouška. Jestli na něco nerad vzpomínám, tak to byla vojna. To byl hnus fialovej.“ S otcem se potom již nestýkal. Tvrdí, že se od té doby viděli asi jen třikrát. „Nebyl zájem ani z jeho strany, ani z mojí strany, abych pravdu řekl. Ale to nejsou politické důvody, jako že on je kontráš a já jsem antikomunista. To rozhodně ne. To mně bylo srdečně jedno, ale byly tam ty lidské důvody. Měl svoji rodinu a to se mě jako prvorozeného docela dotýkalo.“

Založení kapely Stará dobrá ruční práce

Po absolvování vojenské služby nastoupil do přerovských strojíren. Ještě na vojně byl členem SSM (Socialistický svaz mládeže), ale jeho pohled na svět se potom změnil. „To nebylo nějaký zrání. Já jsem se prostě vrátil z vojny a stal se ze mě chuligán,“ dodává Libor Stržínek.

Zpíval pak v několika kapelách a pravidelně chodil do hospody Městský dům (U Dorka), která stála u parku v místní části Přerova Michalov. Scházeli se tam lidé kolem muziky, kteří měli podobný pohled na tehdejší dobu. „Tenkrát to byla generační záležitost. Takže nezáleželo, jestli se hrál underground, rock′n′roll nebo se zpívaly lidovky, ale byli jsme jedna vrstva společnosti.“ Lidé se tam navzájem znali, a tak je občasné tajné návštěvy estébáků nerozhodili, protože každý hned pochopili, o koho jde. V roce 1984 tam Libor Stržínek s Ladislavem Topičem a Pavlem Komínkem založili kapelu Volné sdružení, která zanedlouho změnila svůj název na Stará dobrá ruční práce. O tom, že členové kapely nebyli zrovna vzornými obyvateli socialistického Československa, svědčí vzpomínka Libora Stržínka na baskytaristu Ladislava Topiče: „On už tady ten hoch měl za sebou kriminál. To jsou příhody. Na Novej rok ráno šel lampasák ze služby a on mu urval šňůry a řekl: ,Všechno nejlepší k Novému roku, ty zasranej špenáte.‘ A než došel domů k nádraží, tak už ho měli a rovnou šel natvrdo. Pustili ho na podmínku a po roce zas neměl nic lepšího na práci, než že naproti nádraží v hotelu Přerov vytáhl chlapovi červenou kravatu a naliskal mu, co to má za červenou kravatu. Chlap ho práskl a šel rovnou do dvojky. Má za sebou dva takovýhle kriminály. Za takovýhle zbytečnosti ten Laďa Topič, ten můj basák. To je démon.“

Libor Stržínek také vzpomíná, že tenkrát byl nejvíce ovlivněn punkem. „Já jsem byl na vojně v Náměšti a tam jsme chytali tu Vídeň a tam byl každou neděli ten Ohne Maulkorb a teď tam pustili Sex Pistols. To člověk najednou viděl, jaký to má náboj. Jaká je to paráda. Takže mě víc než nějaká politická situace v zemi oslovila tahle rebelská muzika.“

První koncert ještě pod názvem Volné sdružení odehráli v Císařově, a aby své vystoupení ozvláštnili, využili různé rekvizity a převleky, které byly i později charakteristickým doprovodem jejich koncertů. „My jsme s Komínkem vytáhli hadry. Já jsem dělal ve spalovně odpadků a tam když pálili odpadky, tak tam valili celý hovězí kosti. Tak jsem z těch odpadků vytáhl tu hovězí kost, kterou jsem měl spálit, nalakoval jsem ji a teď jsme tam naběhli s těma plynovýma maskama, s těma futrálama a odehráli jsme to. A lidi úplně šíleli. Tak jak to prostě má být. (...) Dostali jsme se do povědomí a chvilku na to nám Franta Hrubej nabídl, že bysme mohli zkoušet na půdě, a přejmenovali jsme se na Starou dobrou.“ Jedno z prvních vystoupení Staré dobré ruční práce proběhlo na kolejích v Ostravě a bubeník František Hrubý ho odnesl vyloučením z vysoké školy.

Libor Stržínek také vypráví, že Stará dobrá ruční práce se tehdy hodně odlišovala od ostatních kapel, a to nejen v Přerově. „Mezi těma kapelama spíš vládla rivalita, protože my jsme hráli veselou muziku a oni všichni hráli underground. Ať to bylo Absolutní bezedno nebo Betonová zahrada nebo ty skupiny, co vznikaly v Přerově. Ten Černej potkan, Ušní bordel a já nevím co všechno. Tak to byly samý takový zádumčivý kapely. Vždycky tam bylo něco, do čeho se foukalo, aby to znělo. Takže tam spíš vládla taková rivalita. Zpočátku jsme se všem líbili a pak jsme začali každého velice rychle štvát, protože na zádumčivou muziku všichni odcházeli k výčepu a na Starou dobrou se všichni vraceli zpátky do klubovny, kde se hrálo. Takže to bylo takový, že jsme se rozhodně s nikým příliš nekamarádili.“

Problémy s režimem

Kapela si svými texty, které většinou psal právě Libor Stržínek, dělala legraci z komunistického režimu. Díky tomu se zvyšoval tlak StB, a přestože skupina jezdila pravidelně na koncerty, většinou na nich vůbec nevystoupila. „Tenkrát bylo hodně těch akcí zakázaných. Takže my jsme toho ani moc nemuseli umět. Protože my když jsme někam přijeli, tak oni tam stejně za chvíli vtrhli a to nebyli ani fízli nebo estébáci. Byli to klidně hasiči nebo si stěžovala starostovi nějaká babka v teplákách. Tenkrát tihle panáci mohli cokoliv. My jsme třeba jeli vlakem někde na sever Čech a kolem vlaku už běhali kluci, že policajti stojí před nádražím a všechny berou a akce že se ruší. My jsme rok po tom, co jsme měli nazkoušenej repertoár, prakticky nikde nezahráli. Byli jsme každých čtrnáct dní, každý tři týdny někde na akci a obvykle to skončilo fiaskem. A ne fiaskem, že jsme se ožrali a nebyli schopní hrát, ale že nás vůbec nepustili na pódium.“

Jednou dokonce StB Libora Stržínka sebrala přímo na koncertě. „To bylo za Odrama v nějaké dědině. Tam mě zatáhli do auta a to jsem měl docela bobky. Pak ale asi po dvou nebo třech hodinách mě vyhodili. Myslím, že jsme to tam nakonec odehráli, protože jim řekli, že je to opravdu u nich doma a že jim po tom nic není. Asi jim chtěli dokázat, že za to brali peníze nebo my že jsme za to brali peníze.“

Aby si vůbec mohli zahrát, uspořádali dva ročníky recesního festivalu a pozvali několik kapel. „Kytary tam byly zapojený do tranďáku WEF, nebo jak se to jmenovalo, a bicí byly udělány z odpadkových košů.“ Jinak se koncerty často konaly tajně pod zástěrkou nějakých oslav nebo narozenin a místa jejich konání se nejednou opakovala. Libor Stržínek vzpomíná, že často jezdívali na koncerty například do Kojetína, Uničova nebo Libiny, které organizovali mladí lidé podobného smýšlení a postojů. „Vrstevníci, máničky, kteří se moc nemyli, kouřili a chlastali, a myslím si, že nějakej vyhraněnej názor tam měla menšina a že byli stejní jako my. Takový ty děcka bez východiska, který věděly, že musej bouchat na poště, v krámě nebo u soustruhu,“ mluví Libor Stržínek o fanoušcích kapely z poloviny osmdesátých let.

Na kapelu se snášela kritika v tehdejších novinách, které však byly pod kontrolou komunistické strany. Jednou o nich psal dokonce časopis Tribuna, který vydával přímo ÚV KSČ. „Psali o nás velmi negativně, což pro nás byla velmi pozitivní reklama. (...) Já si myslím, že to s politikou nemělo nic společného. To oni to zpolitizovali.“

Libor Stržínek během osmdesátých let vystřídal několik zaměstnání. Byl například nástrojařem, stavebním dělníkem nebo spalovačem odpadků. Několikrát si pro něj StB přišla přímo do zaměstnání. Jeden z výslechů se týkal nového hnutí v hudbě nazývaného Nová vlna. Podle něho totiž společně s dalšími přáteli vytvořili u Bečvy „Uličku Nové vlny“, kterou během noci pomalovali nápisy jako „Jazz sekci nedáme“, „Pražský výběr“, „Punk“, „R.I.O.“ atd. „Tenkrát jsem byl mladej, svobodnej, nic jsem neměl. Nebál jsem se ani toho kriminálu. Vůbec jsem si neuvědomoval, že mě můžou zavřít. Za co? Oni mě tahali na ty estébáky. Jezdili za mnou do práce, dělali mně ostudu a my jsme tejden na to vlezli někde na policejní stanici a urvali třeba domovní hlásič. A takovýhle grázloviny, takovýhle klukoviny jsme dělali.“

Soudu se nakonec nevyhnul, i když prvotní obvinění nemělo politické důvody. V té době pracoval v přerovských strojírnách, kde měl už delší dobu problémy s donašeči. Soud ho prý nakonec uznal vinným za hanobení národa, rasy a přesvědčení. „To bylo takový nějaký odsouzení. Že mě museli odsoudit. Takže tam dojeli do práce, natahali si nějaký lidi do kanclu a vyslýchali je. My jsme tenkrát měli rozkrádačku takových pertinaxových válců na bicí a já jsem to tam bral ještě s jedním chlapem. Ale on, což jsem nevěděl, toho měl daleko víc. Takže ho zabásli. Lamr se myslím jmenoval a ten, jestli mu slíbili nižší trest nebo něco takovýho, tak ten na mě naprášil, že jsem dokonce u stroje nadával soudruhu prezidentovi a takový věci. Napřed mě osvobodili a pak ten jednorukej ostravskej soudce z lidu mě vrátil zase zpátky, že se trestný čin stát mohl. Tak ten soudce mě potom odsoudil. Myslím, že jsem dostal nějakýho půl roku srážky z platu nebo něco takového.“

S disidenty toho ale lidé z kapely neměli moc společného. Některé z nich znali, ale aktivně se nestýkali, protože centrem jejich života byla hlavně muzika. Libor Stržínek vzpomíná, že při koncertech v Praze se setkal s vůdčími osobnostmi pražského disentu, ale tenkrát nebyl zrovna v nejlepší formě. „Dvakrát jsme hráli v Praze na parníku. Jenomže tam se jelo vlakem, nakoupily se lahváče a za ty čtyři hodiny jsme se tak zmrskali, že než jsme dolezli dolů k molu, tak už jsme viděli ty Havly a Dienstbiery dvojmo.“ Přesto byl Libor Stržínek při protirežimních demonstracích hlídán a například pozdržen v práci, aby se těchto projevů nesouhlasu nemohl zúčastnit.

Po pádu komunismu

Na začátku roku 1989 vyšla kapele Stará dobrá ruční práce jejich první demokazeta z názvem It‘s Only Pop, která měla poměrně velký úspěch mezi fandy kapely. Po studentské demonstraci 17. listopadu 1989, která vedla k pádu komunistického režimu, se Libor Stržínek i ostatní členové kapely aktivně zapojili do protikomunistických akcí v Přerově. Na veřejném zasedání národního výboru byl dokonce Libor Stržínek kvůli hlasitým projevům nevole zadržen, ale následně kvůli reakci lidí v sále, hlavně Pavla Komínka, byl pouze vyveden ze sálu. „My jsme nebrali nic vážně. Mysleli jsme si, že jak to je, tak to bude furt. Ještě v listopadu 89 jsme tomu nevěřili. Šli jsme si jenom zahulákat. (…) Nevěřili jsme tomu, že to skončí. My jsme se prostě jen tak nějak prosmýkali tím životem s těma malejma prasárnama. Na ten kriminál to nikdy nebylo a říkali jsme si, užíjme si, dokud to jde, a tak nějak jsme šlapali v té lajně. Chodili jsme poctivě do práce, žádný áčka. Založili jsme rodiny a nějaký tendence k emigraci tím pádem skončily,“ vypráví Libor Stržínek, který se oženil v roce 1988.

Nakonec vstoupil do Občanského fóra, ale po dvou měsících na doporučení odešel, protože se na něj doneslo, že byl souzen za rozkrádání socialistického majetku kvůli pertinaxovým válcům na bicí. V zaměstnání se stal odborovým šéfem a nechal propustit dva největší komunisty v podniku. „To byla moje krátká odborářská epizoda, která se mi strašně líbila, protože jsem si vyřídil účty s těma dvěma komunisty, kteří mě štvali.“

Dodnes je Libor Stržínek zpěvákem Staré dobré ruční práce, která přes řadu personálních změn a krátkých výpadků stále hraje. Na období před listopadem 1989 dnes nevzpomíná jako na špatné a podle jeho slov je rád, že zažil jak komunismus, tak demokracii.

Již několik let žije s manželkou a dcerou v obci Troubky, a tak se nelze nezmínit o katastrofálních povodních, které obec zasáhly v roce 1997. Při nich bylo v Troubkách zničeno 150 domů a zahynulo 9 lidí. Dům Stržínků byl novostavbou a jediný v ulici přežil záplavovou vlnu. „Všechno kleklo. Kolem mě popadaly baráky a já jsem byl na samotě. (…) Tady ta ulice je celá nová.“ U sousedů voda zabila mladého chlapce, který zůstal týden pod sutinami. Manželku s pětiletou dcerou tenkrát evakuoval vrtulník na zimní stadion v Přerově. Libor Stržínek zůstal a hlídal dům, který je domovem jeho rodiny i dnes.

 

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam

 

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Lucuk)