Mgr. Dagmar Stará

* 1928

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Kdy vás oslovili poprvé?“ – „To nevím. Já myslím, že to mohlo být spojené s tím, že jsem v roce asi 1959, 1958 – 1959 – pracovala pro Čedok jako průvodkyně. Bylo to v roce 1959, protože myslím, že to bylo spojené s tou bruselskou výstavou. Ale tehdy mi nakonec utekl jeden člověk ze zájezdu ve Vídni, a to se mě vůbec nikdo na nic neptal. To jsem byla překvapena.“ – „A vy jste jezdila tedy s Čedokem jako průvodkyně na Západ?“ – „Jedině do Vídně. Do Vídně. Jednou jsem byla v Polsku.“ – „A jezdila jste pravidelně do Vídně?“ – „Ne, ne. To já nebyla zas asi tak dobře vedena.“ – „No a to se vás asi z StB ptali na věci, které se týkaly třeba těch turistů, kteří s vámi jeli?“ – „Ne. Vy jste musela podepsat přihlášku do práce, nebo já nevím, co to bylo, takový dvoulist, kde píšete, kdy jste se narodila, a takový ty kecy, a tam jste musela vyplnit něco v tom smyslu, že ‚kdybyste slyšela nebo pozorovala něco nebezpečného, že to ohlásíte‘. A já jsem si tehdy nad tím dumala a říkala jsem si, že já tak dobře neslyším. To mi nemůže nikdo dokázat. Ale nikdy se mě nikdo [neptal]. Nepamatuju si vlastně.“ – „A pro ten Čedok jste dělala jak dlouho?“ – „Asi rok. Rok, ano.“ – „Tak to bylo zajímavé, ne?“ – „Ale mně šlo o to, že jsem dělala dějiny umění a chtěla jsem vidět cizí galerie. To mě k tomu vlastně přivedlo, abych se dostala ven, protože tehdy bylo úplně nemožné nějak se dostat ven.“

  • „Maminka byla statečná, snažila se usmívat, ale její muž, ten slzel, když se se mnou loučil.“ – „A s maminkou jste byla potom v kontaktu?“ – „No v kontaktu... Maminka mi poslala takové dva lístky, ale jednou přišel lístek mé kamarádce z Písku, jejíž maminka jí psala, a v tom lístku bylo, aby mě pozdravovala od mé maminky. Moje maminka tu paní vůbec neznala, [poznaly se] zřejmě až v Osvětimi. Až tam se domluvily, že my dvě se známe. Maminka věděla, že mám v Písku kamarádku Helenku, ale tu paní neznala vůbec, tak se tam ty dvě ženy domluvily. A já jsem s tou její dcerou, tedy s tou Helenkou, kamarádila až do její smrti. A její synové mě chodí navštěvovat.“ – „Maminka se tedy dostala do Osvětimi, ano?“ – „Přes Terezín do Osvětimi, ano.“ – „A vrátila se?“ – „Ne. Maminka zahynula v tom velikém odsunu do plynu 8. a 9. března v roce 1944. Údajně, jak jsem se od někoho kdysi dozvěděla, tam pracovala taky v nemocnici.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 11.02.2025

    (audio)
    délka: 02:07:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 03.03.2025

    (audio)
    délka: 35:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když maminka zmizela v transportu, zůstala jsem v Praze sama a bez domova

Dagmar Stará, před válkou
Dagmar Stará, před válkou
zdroj: archiv pamětnice

Mgr. Dagmar Stará, rozená Pirchanová, se narodila 27. února 1928 v Praze. Její matka Hilda Löwová (psala se i Loevová či Lévová) byla židovského původu, otec Augustin Pirchan byl lékař, internista, specializující se na radioterapii. Rodiče se vzali v roce 1926 po jedenácti letech vztahu. Po narození Dagmar se rozvedli, otec se znovu oženil a zemřel, když jí bylo šest let. Pamětnice vyrůstala s matkou a dědečkem Otakarem Pirchanem, vládním radou, který na ni měl silný výchovný vliv. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 se na židovskou část rodiny začala vztahovat protižidovská opatření. Dědeček zemřel v roce 1941, teta Markéta Freundová a další příbuzní byli deportováni v roce 1942. Matku Hildu nacisté poslali do transportu brzy poté, co Dagmar dovršila věk patnáct let, v březnu 1943. Po náhlé smrti hospodyně se Dagmar ocitla v Praze sama. Mezitím ji jako míšenku prvního stupně vyloučili z gymnázia. Uchýlila se ke své tetě Ludmile do Písku, kde prožila dalších pět let. Protože ji jako míšenku prvního stupně vyloučili z gymnázia a nesměla navštěvovat žádné školy, pracovala v továrně v Písku. Nikdo z rodiny se po válce nevrátil, přežil jen vzdálený bratranec Karel Schick, kterého rodiče v roce 1939 poslali do Anglie. Po válce se pamětnice vrátila ke studiu, absolvovala gymnázium a v roce 1948 maturovala. Téhož roku se provdala za farmaceuta PhMr. Františka Starého a přestěhovali se do Prahy. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor dějiny umění a klasická archeologie. Během studia se jí narodila první dcera. V roce 1961 nastoupila do Národního muzea, kde působila více než tři desetiletí jako historička v oddělení historické archeologie. V roce 1957, když se chystala externě spolupracovat s cestovní kanceláří Čedok, Státní bezpečnost (StB) zneužila jejího válečného traumatu k manipulaci, aby ji získala ke spolupráci. Z Národního muzea odešla v roce 1992, ale i nadále působila jako soudní znalkyně a odbornice, až do svých pětaosmdesáti let. Její dcera Eva, restaurátorka, trpěla od narození zdravotními problémy a Dagmar o ni ještě ve svém vysokém věku sedmadevadesáti let pečuje. V první polovině šedesátých let se rozvedla, vychovala dvě dcery.