Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Dagmar Stará (* 1928)

• narodila se 27. února 1928 v Praze

• matka Hilda Löwová byla židovského původu, otec Augustin Pirchan byl odborník na radioterapii

• po jejím narození se rodiče rozvedli, otec zemřel, když jí bylo šest let

• v roce 1942 byli příbuzní deportováni do koncentračních táborů

• matka nastoupila do transportu v březnu 1943, krátce po jejích patnáctých narozeninách

• pamětnice byla jako míšenka prvního stupně vyloučena z gymnázia

• zůstala sama v Praze, ujala se jí teta Ludmila z Písku

• během okupace pracovala v továrně v Písku

• po válce se nikdo z rodiny nevrátil, přežil jen její bratranec Karel Schick

• maturovala v roce 1948 na gymnáziu v Písku

• v roce 1948 se provdala za PhMr. Františka Starého a přestěhovali se do Prahy

• studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dějiny umění a klasickou archeologii

• když v roce 1958 pracovala pro Čedok, StB ji zmanipulovala ke spolupráci

• v letech 1961–1992 působila v Národním muzeu jako historička

• od první poloviny 60. let byla samoživitelkou

• až do svých 85 let působila jako soudní znalkyně a odbornice

• ještě ve věku 97 let pečovala o svoji dceru, která trpí roztroušenou sklerózou

Přestože Dagmar Stará vyrůstala v milující rodině, obklopená vzdělanými a laskavými lidmi, přišla během několika let o všechno, co tvořilo její domov. Její rodina z matčiny strany měla totiž židovské kořeny. Ztrácela jednoho blízkého za druhým – nejprve otce, pak dědečka, tetu a strýce, sestřenici a nakonec i matku, kterou povolali do transportu krátce poté, co Dagmar dovršila patnáct let. Tehdy se v roce 1943 ocitla v Praze sama, bez domova. Její válečné trauma později zneužila Státní bezpečnost (StB), aby ji zmanipulovala a přiměla ke spolupráci.

Tátu mi nahrazoval dědeček

Dagmar Stará, rozená Pirchanová, se narodila 27. února 1928 v Praze. Její maminka Hilda, rozená Löwová, měla židovské kořeny a s otcem pamětnice Augustinem Pirchanem se seznámila ve válečném roce 1915 v pražské nemocnici, kde oba pracovali – on tehdy jako student medicíny, ona jako zdravotní sestra Červeného kříže. Přestože byli spolu v dlouholetém vztahu, jejich sňatku bránily náboženské rozdíly. Vzali se až v roce 1926, po jedenácti letech známosti. Otec se tehdy na stáži v Ústavu pro radium ve Francii Marie Curie-Skłodowské vyprofiloval v oboru radioterapie a otevřel si ordinaci v Praze; zároveň byl konzultantem v jáchymovských lázních.

Na otce má Dagmar ale jen matné vzpomínky, protože rodiče se nedlouho po jejím narození rozvedli, a když jí bylo šest let, zemřel na ledvinovou nemoc. Maminka se v roce 1937 znovu provdala – za Nuttu Broniewského, pronásledovaného polsko-německého Žida, který z politických důvodů v roce 1933 emigroval z Německa do Československa. Dagmar jej za otce ale nepovažovala. V době, kdy ho matka přivedla domů, jí bylo už devět let a tíhla ke svému dědečkovi.

Dědeček Otakar Pirchan se po synově smrti přestěhoval ze Smíchova na Vinohrady, aby byl blíž své vnučce. Byl již mnoho let vdovcem a o domácnost se mu starala věrná hospodyně, která v rodině zastávala roli babičky. Dědeček Otakar Pirchan měl právnické vzdělání a celý život pracoval jako vládní rada na ministerstvu. Jeho otec, pradědeček pamětnice, byl ředitelem gymnázia v Jindřichově Hradci a všech jeho sedm dětí dosáhlo kvalitního vzdělání, a proto se rodina musela velmi uskrovňovat. Na Dagmar měl dědeček silný, pozitivní vliv.

Naši se chystali na emigraci, ale neudělali to

Dagmar bylo jedenáct let, když vypukla válka, a její klidné dětství se pozvolna stávalo bojem o každodenní přežití. Přicházela o domov, o právo na vzdělání, o své blízké a nakonec i o matku. Z dětské bezstarostnosti nezůstalo nic. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 začaly nacistické úřady rychle uplatňovat protižidovská opatření. Židé byli vylučováni z veřejného života, ztráceli zaměstnání, majetek a přístup ke vzdělání. Postupně jim bylo zakázáno podnikat, používat veřejnou dopravu, navštěvovat veřejná místa a omezovaly se jim nákupy potravin. Od září 1941 museli povinně nosit žlutou hvězdu. Represe vyvrcholily deportacemi, které vedly nejprve do ghett, zejména Terezína, a odtamtud do vyhlazovacích táborů. 

Aby Dagmar ochránili a nebyla vedena jako dítě žijící s matkou židovského původu, formálně ji maminka přihlásila k pobytu u jejího dědečka Otakara Pirchana. Ona sama matku také jistila. Fakt, že Dagmar měla nežidovský původ po otci, chránil matku před deportací až do Dagmařiných patnáctých narozenin. 

Její matka uvažovala ještě před rokem 1939 o emigraci. Aby se v zahraničí uživila, učila se u známého kuchaře Vrabce studenou kuchyni, pekla karlovarské oplatky a pořídila si náčiní na výrobu umělých květin, šila pracovní oděvy a měla také připravené velké lodní kufry. Uvažovalo se také o tom, že by dceru poslala do Anglie. Už měla připravené doklady, ale dědeček s tím nesouhlasil. Zůstal sám, přišel o syna a ve vnučce viděl jediný smysl svého života. Když chodila do školy na rohu Italské ulice a Smetanky, dědeček ji vyhlížel, zda se už vrací ze školy, a ona k němu často chodila a trávila s ním prázdniny v Písku, kde žila jeho sestra Ludmila, ředitelka měšťanské školy.

První velkou ztrátou pro Dagmar byla právě jeho smrt v roce 1941. Jeho dlouholetá hospodyně Barbora Bezoušková, která již byla součástí rodiny, si poté pronajala menší byt, kam se s ní přestěhovala i Dagmar. Měla tam svou postel a skříň. Jako její poručnice byla určena dědečkova sestra Ludmila z Písku a spoluporučnicí byla dcera domácích, u nichž žila matka pamětnice. Ta byla právničkou a s rodinou měla dlouhodobé přátelské vazby. V témže roce ji vyslýchalo gestapo v Petschkově paláci kvůli sbírce známek Leopolda Schicka, manžela matčiny sestřenice Alice. Byl to Žid a sbírku známek ukryl u dědečka. Někdo ho udal, hospodyně sbírku známek vydala, ale dvanáctiletou Dagmar Starou předvolali k výslechu. „Někdo mě dovedl k sídlu gestapa, kde si mě převzal uniformovaný muž. Když mě odváželi paternosterem, při vystupování jsem upadla…“ vzpomíná. Známky měly tehdy patřit Dagmar, která je tehdy sbírala, a byly ukryty u dědečka, kde byla pamětnice hlášená. Výslech se pro ni stal traumatizujícím zážitkem a nejvíce ji vyděsila velká mapa na zdi, téměř přes celou místnost, na které byly figurky ukazující postupné vyhlazování Židů.

Dádo, nebuď smutná, za chvíli budeme zpátky

Když začaly deportace příbuzných, prožívala to velmi těžce. Vzpomíná, jak ostatní pomáhali balit do transportu tetě Markétě Freundové, která pro ni byla jako druhá matka. Spolu s její dcerou Evou, svou sestřenicí, trávily hodně času. Teta je často vodila do rytmiky a byla oběma dívkám velkou oporou. Když se Dagmar loučila s tetou a její rodinou, strýc Max se ji snažil uklidnit slovy: „Dádo, nebuď smutná, za chvíli budeme zpátky.“ Odjeli 28. dubna 1942 do Terezína, a jak se pamětnice dozvěděla po válce, odtud je hned za dva dny transportovali do Zamošče.

Dagmar Stará byla ušetřena většiny restrikcí a nemusela nosit židovskou hvězdu, avšak v roce 1942 ji jako tzv. míšence prvního stupně vyloučili z gymnázia a nebylo jí dovoleno pokračovat ve studiu na žádné jiné škole ani se vyučit řemeslu. Po určitou dobu tedy pracovala ve velkoobchodě, kde seděla u telefonu, pomáhala s rozbalováním zboží a nosila peníze speditérovi. Její zaměstnání však bylo neoficiální, a tak po několika měsících musela odejít a další měsíce zůstala bez práce.

S jejími blížícími se patnáctými narozeninami vzrůstalo napětí, protože se blížila i chvíle matčiny deportace. Ta nastala o pouhé dva týdny později, 22. března 1943. Dagmar tehdy přišla o posledního blízkého člověka. Matka se snažila při loučení usmívat, zatímco její manžel, který musel do transportu také, plakal.

Zůstala jsem v Praze sama a bez domova

Dagmar i nadále žila v Praze u bývalé hospodyně svého dědečka, která pro ni byla blízkou osobou. I tuto oporu však záhy ztratila, když hospodyně Barbora Bezoušková v roce 1943 náhle zemřela. Dagmar doufala, že jí malý byt po hospodyni zůstane, a obrátila se na majitele domu, právníka. Ten ji však odmítl – nebyla plnoletá, a proto neměla právní nárok pronajmout si byt. Byt po matce pro ni nepřipadal v úvahu, protože židovské rodiny byly během války nuceny vystěhovat se ze svých bytů a z jejich bytu udělali Němci shromaždiště, kde před deportací žilo více lidí. Po jejich transportu Němci byt zabavili a obsadili.

Její spoluporučnice – právnička a dcera známých její matky – zemřela na zápal plic a Dagmar Stará se ocitla v Praze sama a bez střechy nad hlavou. Přestěhovala se tedy ke své poručnici, pratetě Ludmile Pirchanové, do Písku. Zde si našla práci v truhlářství vyrábějícím hračky, ale podnik byl brzy uzavřen a ona se ocitla v evidenci pracovního úřadu a nakonec ji přidělili do továrny na okraji města, kde se vyráběly dřeváky. Práce to byla těžká a prostředí nevlídné. Onemocněla a pak ji převedli do továrny „fezárny“, kde panovaly mnohem lepší podmínky. Navlékala zde pásky do plynových masek a přišívala kovové terčíky na svetry až do konce války.

Válku prožívala v neustálém očekávání zpráv od své matky. Dopisy do Terezína podléhaly omezením, a od matky tak dostala jen dvě krátké zprávy a poté jeden vzkaz přes neznámou ženu z Osvětimi, která pozdrav poslala po Dagmařině kamarádce z Písku. Naděje na matčin návrat se pamětnice nevzdávala ani po válce. Každodenně sledovala rozhlasové hlášení o návratu přeživších, ale realita byla hořká. Nevrátila se ona ani nikdo z rodiny. Maminka zahynula v noci z 8. na 9. března 1944 v plynové komoře v Osvětimi, kam byla deportována z Terezína. Údajně před svou smrtí pracovala v nemocnici. Do Osvětimi ji spolu s manželem Nuttem Broniewským transportovali 6. září 1943. Teta Markéta Freundová, strýc i sestřenice zahynuli v koncentračním táboře u Zamošče. Jediný, kdo přežil, byl její vzdálený bratranec Karel Schick, jehož rodiče v roce 1939 poslali do Anglie, kde dokončil gymnázium, vstoupil do armády a sloužil u letectva. V roce 1948 emigroval znovu; zemřel v roce 2012.

Nový život začal po maturitě

Po válce se teta Ludmila Pirchanová snažila, aby se Dagmar vyučila prodavačkou, ale ta trvala na návratu na gymnázium, což nebylo snadné, protože zameškala několik let výuky. V Praze byly po válce zřízeny speciální třídy pro děti vyloučené ze školy za okupace, ale pamětnice se rozhodla z finančních důvodů studovat v Písku. Nejprve ji zařadili do nižší třídy, ale později postoupila do správného ročníku. Milovala češtinu a přírodopis, o něco hůř se jí dařilo v latině a v matematice, ale díky své vytrvalosti všechno zvládla. Maturitu složila ve svých dvaceti letech, v roce 1948.

Politické změny po únoru 1948 Dagmar Stará vnímala s odstupem. Více ji zaměstnávala blížící se maturita než události státního převratu. Atmosféra se však brzy změnila. Zpočátku jako mladí lidé četli poezii, sledovali nové knihy a věřili v budoucnost. Poprava Milady Horákové pro ně znamenala první silný otřes. Ještě za války se seznámila se svým budoucím manželem Františkem Starým, kterého si po maturitě vzala, přestěhovali se do Prahy a začali nový život. Zpočátku bydleli v Klánovicích ve vile příbuzného Karla Schicka, který přežil válku v Anglii, a poté získali byt v Balbínově ulici, v domě, v němž před válkou žila s maminkou.

Manžel byl čerstvý magistr farmacie a pokračoval ve studiích přírodních věd, Dagmar nastoupila na filozofickou fakultu na dějiny umění a klasickou archeologii. Vzpomíná, že zpočátku probíhalo studium dobře, ale později se fakulta dostala pod silný politický tlak. Mnozí pedagogové byli odstraněni – například oblíbená učitelka Růžena Vacková, která přednášela klasickou archeologii, byla zavřená. Atmosféru ovlivňovali stranicky orientovaní pracovníci, přestože mezi nimi byli i lidé osobně vstřícní. Ona sama ale nevstoupila ani do Svazu mládeže; byla vychovávána ve skautském duchu. Studium bylo náročné už proto, že v roce 1950 se jí narodila dcera Hana a pamětnice neměla žádné babičky, které by jí pomohly. Rok po promoci, v roce 1953, se jí narodila druhá dcera Eva.

Nakonec jsem do KSČ vstoupila

Po studiích zůstala doma s dětmi. Mladší dcera se narodila s ortopedickou vadou, a proto ji nepřijali do školky. Vyžadovala stálou péči matky. V tomto období pamětnice přispívala do odborných publikací, vydala knihu „Repin a Praha“, spolu s kolegou z ČSAV, Dr. Jindřichem Šámalem. Příležitostně si přivydělávala brigádami, zejména v létě, když děti pobývaly u příbuzných. Do stálého zaměstnání nastoupila až v roce 1961, kdy získala místo v Národním muzeu. Zde pracovala až do svého odchodu do důchodu v roce 1992, přičemž i po oficiálním odchodu nadále působila odborně. Pracovala v oddělení historické archeologie Národního muzea. Byla také členkou odborné komise, která pravidelně navštěvovala pražská starožitnictví a posuzovala, které předměty mají kulturní hodnotu a nesmí být vyvezeny ze země. Tyto artefakty pak byly vykupovány pro státní sbírky. Komise byla složena ze zástupců pražských muzejních institucí.

Tím, že byla dlouho doma s malými dětmi a její situaci ještě zkomplikoval rozvod, kdy zůstala s dcerami sama, nebylo její postavení v očích tehdejšího režimu ideální. Vyzvali ji, aby se zapojila do činnosti občanského výboru. Dagmar vzpomíná, že schůze se konaly v budově Československého rozhlasu nebo v její blízkosti. Přestože k režimu cítila výhrady, říká, že měla štěstí na slušné předsedy výboru, kteří se snažili rozhodovat spravedlivě. V rámci občanského výboru se podílela na řešení různých lokálních záležitostí, například na návrhu přejmenování Stalinovy třídy na Vinohradskou. I přes politické tlaky a složitosti doby si zachovávala svůj vnitřní kompas a snažila se jednat lidsky. Dodnes si vybavuje příklad, kdy někdo žádal o finanční podporu a člen výboru se snažil jeho žádost zpochybnit tím, že si prý kupuje drahý salát. Předseda jej ale rázně umlčel s tím, že nemocný člověk s dietou potřebuje zdravé jídlo, a tedy i více financí. Tento přístup na ni zapůsobil.

Postupem času ji soudruzi začali považovat za „vhodného adepta“ na vstup do komunistické strany. Zpočátku se tomu pamětnice snažila vyhnout, ale po nástupu do Národního muzea tlak na její stranickou příslušnost zesílil. Vedoucí jejího oddělení se chystala do důchodu a instituce měla zájem, aby ji nahradil někdo „prověřený“, tedy člen strany. Nakonec tedy do strany vstoupila, i když s vnitřními rozpaky. Nevěděla, co by se stalo, kdyby odmítla. Velkou roli v jejím rozhodnutí sehrál i historický fakt, který od dětství vnímala jako klíčový – že Osvětim, v níž zahynula její maminka, osvobodila Rudá armáda. Tento fakt ovlivnil její postoj k poválečnému vývoji a zůstal pro ni citlivým místem, i když si byla vědoma všech problematických stránek režimu, v němž žila.

Ani za okupace v roce 1968 nebylo jisté, komu věřit

V muzeu Dagmar strávila více než tři desetiletí, během nichž zažila tři výrazně odlišná období: otevřená šedesátá léta, represivní normalizaci a nakonec dobu po roce 1989. Každé oddělení muzea mělo svou specifickou atmosféru, která závisela především na lidech, kteří ho tvořili. Pamětnice v tomto prostředí nacházela smysl a kontinuitu – podobně jako dříve v rodinném zázemí, které jí válka vzala. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se stala pro Dagmar Starou otřesným zážitkem. V té době byla s dcerou Evou na dovolené ve východním Berlíně. Když si ráno pustila rádio, zprávy o invazi jí zprvu připadaly jako tendenční propaganda. Až po chvíli pochopila, že jsou pravdivé. Eva ještě před tím chtěla symbolicky položit růži k válečnému pomníku, ale v nastalé situaci ji raději zahodila. Ten den obě odjely do Drážďan, kde se rozhodly nemluvit česky, aby na sebe neupozornily. „Němci totiž organizovali pomoc pro Čechy a soustřeďovali je v nějakých tábořištích. To pro mě bylo nepřijatelné,“ vzpomíná.

Situace v Praze byla napjatá, a proto pamětnice chtěla návrat oddálit. Z Drážďan se jim podařilo díky německé kolegyni, která je ubytovala, navázat kontakt s lužicko-srbskými přáteli z Budyšína, kde obě zůstaly až do začátku září. „I v této situaci bylo těžké rozeznat, komu lze věřit. Jedním z mých blízkých přátel v Budyšíně byl progresivní lužickosrbský spisovatel Jurij Brězan, který se během krize vyhýbal požadavkům režimu na veřejnou podporu okupace. Když mu telefonovali, jeho žena odpovídala, že není doma. Podobně se zachovala i další německá spisovatelka – její jméno si už ale nevybavuji,“ říká Dagmar. Do Prahy se s dcerou vrátila až 2. září. Dům poblíž budovy Československého rozhlasu, v němž rodina bydlela, měl ohořelé dveře.

Ne všichni byli takoví hrdinové, jak dnes tvrdí

Po srpnové invazi v roce 1968 došlo v Československu k prudkému obratu a později nastalo období tzv. normalizace. Naděje spojené s Pražským jarem rychle vystřídala atmosféra strachu, kontroly a opětovného utužení režimu. Prověrky, stranické tlaky a ideologická přizpůsobivost se staly běžnou součástí každodenního života – i v kulturních a odborných institucích, jako bylo Národní muzeum.

„Prověrky u nás probíhaly, ale já jsem se proti okupaci veřejně neprojevovala. Vím, že dnes mnozí tvrdí, jak byli tehdy aktivní, ale já si myslím, že to tak nebylo,“ vzpomíná Dagmar. Její členství v KSČ bylo motivováno hlavně snahou ochránit budoucnost svých dětí, aby mohly vystudovat vysokou školu. Jak říká, nikdy nezastávala vyšší funkce. I přesto, že zůstávala v systému, neidentifikovala se s ním.

StB zneužila její trauma, aby ji získala ke spolupráci

V roce 1957 na ni Státní bezpečnost zavedla spis (TS-619376 MV). Z něj vyplývá, jak zrůdným způsobem režim manipuloval své oběti, aby je získal ke spolupráci. Zápis Státní bezpečnosti detailně popisuje plán, jak zlákat Dagmar Starou ke spolupráci prostřednictvím cíleného zneužití jejích životních traumat. Věděli, že Dagmar Stará chce pracovat v Čedoku jako externí průvodce cizinců přijíždějících do ČSR na turistické zájezdy, zejména ze Západu, a hodlali ji „vytěžovat“ jako informátorku.

Ve spisu je uložen záznam, v němž příslušník StB cíleně plánoval využít její těžké dětství – zejména ztrátu matky a příbuzných během nacistické okupace – jako nástroj psychologického nátlaku. Na základě těchto traumat měl být vyvolán pocit ohrožení a následně loajality vůči socialistickému režimu. Mělo jí být naznačeno, že současný Západ (zejména USA) opět představuje válečnou hrozbu a že v této situaci je „její povinností“ pomoci státu v boji proti údajné špionáži vedené skrze turisty. Tímto krytím chtěla StB navodit důvěrnou atmosféru a přivést pamětnici k osobnímu rozhovoru. Je to ukázkový příklad práce StB.

Dagmar Stará si po padesáti letech matně vzpomíná, že ji několikrát kontaktovala Státní bezpečnost, ale jak říká, tehdy nerozlišovala mezi Veřejnou bezpečností a (tajnou) Státní bezpečností: „Pro mě to byli prostě jen policajti… Poprvé to bylo spojeno s tím, že jsem v roce 1958–1959 pracovala pro Čedok. Když jsem se o tu práci ucházela, museli jsme vyplnit takový formulář a v něm bylo něco v tom smyslu, že ‚kdybyste slyšela nebo pozorovala něco nebezpečného, tak to ohlásíte‘. A já jsem nad tím tehdy dumala a říkala jsem si, že tak dobře neslyším. To mi nemůže nikdo dokázat.“ Vzpomíná, že byla třikrát ve Vídni a jednou v Polsku. Překvapilo ji, že když utekl na zájezdě ve Vídni jeden účastník, nikdo se jí na to neptal. 

Motivací práce průvodkyně byl její zájem o umění, protože jinak tehdy nebylo možné vycestovat a navštívit zahraniční galerie. „Později po mně z [StB] chtěli, abych navrhla někoho jako spolehlivého kandidáta komunistické strany. Doporučila jsem předsedkyni místní stranické organizace a pak už mě nekontaktovali… Nakonec mě ještě oslovil nějaký muž, který mi dal vizitku a měl titul JUDr. Ten ale podle mě ani nebyl od StB, když mi dal vizitku. Zjišťoval, kdo mohl poslat anonymní dopis o pracovnících muzea, a ptal se, zda o tom něco nevím. Já jsem nic nevěděla a považovala jsem to za hlouposti. Bylo tam prý například, že sedmdesátiletá kolegyně je nymfomanka. Podle mě to psal blázen,“ vyjadřuje se Dagmar Stará ke spolupráci s StB.

Jako tajnou spolupracovnici (v kategorii Informátor a Důvěrník) ji vedli do roku 1974, kdy byl spis uložen do archivu. Vysvětluje, že si nebyla vědoma, že by s StB spolupracovala, a po roce 1989, když se dozvěděla, že je na seznamech spolupracovníků, se zhroutila. „Za války jsme nejvíce opovrhovali udavači, a teď to padlo na mě? To jsem opravdu těžce nesla. Nevěděla jsem, jaký to jednou bude mít význam, a do těch spisů jsem se ani nikdy nepodívala,“ říká Dagmar Stará.

Demokracie bohužel slábne

V listopadu 1989 jí úraz znemožnil osobní účast na demonstracích, když si těsně před vypuknutím sametové revoluce v Brně na služební cestě poranila nohu a musela zůstat doma. Události sledovala z okna bytu v Balbínově ulici s výhledem na budovu rozhlasu a u toho poslouchala jeho vysílání. Dcera s manželem jí přinesli starý přenosný televizor (televizi dosud neměla). Dcery, přestože už nebyly studentkami, vnímaly atmosféru doby velmi intenzivně. „Zpočátku se všechno jevilo nadějně, ale později přišlo i jisté vystřízlivění,“ vzpomíná.

Dagmar Stará odešla z vedoucí pozice už v roce 1986, tedy ještě za starého režimu, a do roku 1992 pracovala jako řadová pracovnice. Její odchod nebyl dobrovolný – nebylo jí ještě ani šedesát let. „Nový mladý stranický ředitel vyhodil generaci starších, zkušených pracovníků,“ vzpomíná. Dagmar Stará se přesto nevzdala profesního života. Působila jako soudní znalkyně a nadále se věnovala odborné práci, kterou považovala spíše za radost než za zaměstnání. Aktivní zůstala až do svých pětaosmdesáti let. Ještě ve vysokém věku sedmadevadesáti let pečovala o svoji dceru Evu, která trpěla od narození ortopedickými potížemi a později jí byla diagnostikována Recklinghausenova choroba. V pětačtyřiceti letech se u ní objevily první příznaky roztroušené sklerózy, která vedla k postupnému zhoršování jejího zdravotního stavu. Byla doktorkou filozofie a měla na starosti restaurování historických objektů. Musela však odejít do invalidního důchodu. Druhá dcera Hana absolvovala medicínu a stále pracuje ve Výzkumném ústavu Akademie věd.

Dagmar Stará se nikdy systematicky nezabývala zkoumáním svých náboženských kořenů a v rodině víru aktivně nepraktikovali. „Dědeček dodržoval pouze velikonoční tradici, teta za první republiky z církve vystoupila, což bylo mezi učiteli běžné,“ říká. Sama víru vnímá jako vnitřní přesvědčení, neorganizované žádnou konkrétní církví. Nejbolestnější ztrátou pro ni byla smrt její maminky a sestřenice Evy Freundové, se kterou vyrůstala. Pojmenovala po ní svou dceru. 

Na dotaz, jaký měla po válce vztah k Němcům, odpověděla, že jako celek je neměla ráda, ale mezi jednotlivci měla později velmi dobré přátele, mezi něž patřily dvě kolegyně z východního Berlína nebo třeba významná muzejnice ze západního Německa. V odborné sféře si Německa váží pro jeho úroveň. Němčinu se učila na gymnáziu a později v ní pokračovala na filozofické fakultě, kde z ní skládala zkoušku, protože německá literatura byla důležitou součástí studia dějin umění. „Nesnáším však hlučné německé skupiny – připomínají mi totalitní moc,“ dodává pamětnice. 

Dodnes se zajímá o dění ve světě a obává se, že demokracie ve Spojených státech amerických slábne. „Pamatuji si, jaké nadšení panovalo v roce 1945, když skončila válka. Nečekali jsme, že ještě někdy přijde něco špatného. Trumpovu politiku považuji za nebezpečnou a naděje vkládám spíše do Evropy,“ uzavírá své vyprávění Dagmar Stará.