„Chartu jsme samozřejmě přepisovali, rozdávali. Já jsem sbírala podpisy, to bylo docela zábavné, protože já jsem například... Nosilo se to Rudovi Kučerovi, oni bydleli na Valdštejnském náměstí na rohu. A třeba jeden malíř, Petr Kouba, to podepsal, já jsem to poctivě odnesla ještě s dalšími Kučerovi. On pak za mnou přišel, že máma je učitelka, že dostala záchvat, jestli bych to teda mohla vrátit. Tak jsem zase šla k Rudovi, jestli bych to teda mohla vrátit, on to naštěstí ještě nikam nedal, takže jsem mu to vrátila. Jemu se to pak rozleželo, stejně Chartu u někoho jiného podepsal a pak emigroval. Pak se vystěhoval do Rakouska. Takže to byly příběhy někdy zábavné. Musím říct, že já jsem se vždycky strašně bála, že já jsem nebyla vůbec statečná. Já jsem ty věci dělala, ale bála jsem se, což jsem měla z těch 50. let. Já jsem se prostě pořád bála, že nás zavřou.“
„Můj osobní zážitek byl, že ráno nás budila tchyně s tím, že jsou tady Rusáci. Tak jsem vůbec nevěděla, co si pod tím mám představit, ale to už jsme slyšeli letadla, tanky, ráno už to bylo v plném provozu. My jsme v té době bydleli ještě v Neratovicích, takže Ota se okamžitě sebral a že musí hnát do Prahy s foťákem. Já jsem taky nešla do školy, jeli jsme oba do Prahy. A procházeli jsme ulicemi a já si jenom pamatuji, že jsem byla někde na Hradčanech a tam byl takový vojáček se samopalem a já jsem prostě úplně debilně mu do toho samopalu bouchala a říkala jsem mu: ,Čto ty zděs dělaješ, čto ty zděs dělaješ?‘ A on, chudák, byl takový vytřeštěný, ale nenapadlo ho ten samopal obrátit. Prostě tam byla směsice takového jako šoku a naivity a pořád jsme měli představu, že jim to musíme vysvětlit. V té době jsem ještě mluvila dobře rusky, ale nebylo co vysvětlovat. Oni v podstatě někteří ani nevěděli, kde jsou. A hodně tam bylo – vlastně to mě překvapilo – hodně mladých a takoví jako šikmoocí, protože byli z různých sovětských republik a vůbec netušili, kde jsou, co jsou, nic.“
Olga Sozanská je psycholožka, která v průběhu své profesionální kariéry působila jako pedagožka na vysokých školách, odborná výzkumná pracovnice, lektorka a supervizorka v oblasti psychologie, sociální práce, sociálního kurátorství, dobrovolnictví a managementu neziskového sektoru. Pozadím tohoto jejího zaměření bylo komplikované dětství s touhou vnést do života více spravedlnosti a lidskosti. Narodila se 28. května 1947 v Praze Olze a Vladimíru Janovským. Rok 1948 z nich udělal nežádoucí rodinu – matka pocházela z velkostatku a otec, četník, odmítl vstup do komunistické strany, což pro ně znamenalo vystěhování z Prahy. Navíc rodinné zázemí nebylo příliš pevné, rodiče se brzy rozvedli a matka, které byla Olga svěřena do péče, měla tvrdé výchovné metody. Olga tak putovala celé dětství z místa na místo a velmi brzy se provdala za fotografa Otu Pajera, se kterým se jí narodily dcery Monika, dnes MacDonagh-Pajerová, a Kateřina, dnes Bursíková Jacques. V době totality pomáhala Olga Sozanská sbírat podpisy Charty 77 a přepisovala tento text spolu s dalšími materiály namířenými proti totalitní moci. Za tyto aktivity získala osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Po sametové revoluci stála u založení Národního dobrovolnického centra Hestia, které vedla řadu let jako ředitelka. Spolu se svým druhým manželem, výtvarníkem Jiřím Sozanským, a historikem umění Jiřím T. Kotalíkem založila občanské sdružení Symposion, které navázalo na neoficiální aktivity zúčastněných před rokem 1989. Olga Sozanská vydala knížku vzpomínek na dětství a mládí v 50. a 60. letech minulého století „Poslední prvotina“, která přes humorný nadhled ukazuje absurdnost a obludnost komunistického režimu. V době natáčení v roce 2025 žila se svým manželem v Praze.
