„Okamžitě jsme si zažádali o vstupní vízum do Francie. Místo abychom si jeli pro vstupní vízum a pro průjezdní vízum přes západní Německo, tak jsme jeli tchánovi na pohřeb. Mezitím jsem si stačila v bance vyměnit peníze. Byli jsme tři. Představte si to, že jsme dostali každý osm a půl dolaru na celou cestu, což bylo přesně 115 franků. To bylo s bídou na benzín ze Strasbourgu dolů do Lannemézanu. Takže místo toho, abychom si to jeli vyřizovat, tak jsme v pátek jeli tchánovi na pohřeb. A teprve v pondělí jsme si jeli vyřizovat doklady. Manžel jel na francouzské, já jsem šla stát frontu na německé velvyslanectví. Západní nemělo svoji ambasádu, ti měli tady na východním jenom atašé. Fronta stále ještě na ulici. Přišlo poledne, nikde nikdo a já tam akorát sama, manžel nikde. Tak to říkám té paní u okénka. Ona říká: ‚Nic se neděje, až váš manžel přijde, tak zaklepejte. Ve dvě hodiny tady pan atašé bude, on vám to podepíše.‘ Tak taky jo. Manžel přišel, zaklepali jsme. Během pár minut jsme měli průjezdní vízum. Pak jsme teprve začali pakovat a další den jsme vyrazili, jak se říká ‚omnia meum mecum porto, všechno své s sebou vezu‘. Měli jsme dauphinku, peugeota čtyřku [ve skutečnosti šlo o renault, ed.]. Ten byl chudinka nacpaný, že měl roztažená kolena. Tady ještě Menclovi nám půjčili ještě vak na střechu a vyrazili jsme do jižní Francie.“
„Když jsme odmaturovali, tak paní profesorka naše třídní Jarmilka, my jsme jí jinak neřekli, byla strašně moc hodná, přišla. Já jsem na ní viděla, že je rozrušená, na mě se ani nepodívala. Pavel Jandů proti ní vyletěl: ‚Tak co, paní profesorko, jak to dopadlo?‘ ‚Děti, běžte domů, výsledky se dozvíte až na konci maturit.‘ Přitom vedle výsledky byly, že jo. Vyšel ten pan Sís a povídá: ‚Vy jste excelovala, budete mít zřejmě vyznamenání.‘ To zřejmě už mě trošičku jako... No nic. Pak přišly pohovory. To byla hrůza. Ten předseda komise nevěděl, jak mi má zdůvodnit ty dvojky, co jsem dostala. Tři dvojky a jedna jednička. Jedničku prosadil akorát Michal Klička, náš ruštinář. Já jim to nemám za zlý. Ten padesátý druhý rok, to byl vůbec nejhorší rok. To byly ty... soudy a tak dále. To byl skutečně nejhorší rok. Takže jim to těm kantorům nemám za zlé, že prostě podlehli a tu dvojku mi dali. Ten svazák: ‚To ti nevadí, pracovat ve Svazu mládeže, když jsi kulačka...‘ Hrozný, skutečně hrozný. Dneska bych uměla odpovědět. Ale tehdy já z toho byla úplně paf. To bylo hrozný. Hrozný.“
„V tom pětačtyřicátem už v dubnu Němci utíkali před ruskou armádou na západ. Takže naše školy zavřeli a chodili jsme do Brdatek, dneska Talichova údolí, do hospody, vždycky jednou týdně na půl dne. Teď nevím jistě, nezjistila jsem si datum. My jsme tam byli v pondělí a ta moje kamarádka měla úžasný strach, protože nad námi lítali hloubkaři, byla tam lesní školka, lidi tam pracovali. Když zahoukal nálet, tak jsme se utíkali schovat do lesa. Jiřka úplně trnula hrůzou, nemohli jsme ji uklidnit. Plazili jsme se tam v mlází pod smrčkama. Nic se nestalo, tak jsem šla potom domů na Veselou. To bylo půldruhé hodiny cesty. Tam je taková rovinka, dneska je tam golfové hřiště. Sedla jsem si tam a koukala jsem, jak nade mnou létají hloubkaři, a nic se nedělo. A v úterý přišlo bombardování Berouna. A představte si to, že v tom místě, ze kterého jsem na ty hloubkaře koukala, tak tam spadly dvě bomby. Přesně na tom místě.“
Bohuslava Slobodová se narodila 5. dubna 1934 jako nejstarší dcera mladým statkářům v Malých Žernosekách na Litoměřicku, kde zažila ústrky od německé mládeže. Po mobilizaci v roce 1938 se bez rodičů stěhovala do vnitrozemí k tetám do Berouna. Přežila tam už i s rodiči válku i bombardování v dubnu 1945. V roce 1952 statek rodině sebrali komunisté, mladé dívce odmítli dát maturitní vysvědčení s vyznamenáním, ačkoli při zkouškách excelovala, a nemohla dále studovat. Štěstí našla s druhým manželem, nadšeným automobilistou, s nímž projezdila celou Evropu. V roce 1968 se stihli podívat i do jižní Francie. Cesty jí přinesly mnohá přátelství, které dosud udržuje. Po roce 1989 se rodině statek v Malých Žernosekách coby ruina vrátil. Bohuslava Slobodová většinu života strávila v ekonomické sféře samosprávy, až do roku 2024 působila jako účetní. V roce 2025 žila v Králově Dvoře u Berouna a byla aktivní v Klubu Zvonek, z. s., sdružení zdravotně postižených se zaměřením na onkologické pacienty.
