Jan Škrabánek

* 1950

  • „My jsme odjeli osobním autem, které jsme tenkrát měli, což nebylo chytré, ale my jsme nevěděli, jak se vycestovává z Československa, to jsme nevěděli. My jsme věděli od toho Maxery, že tam také odjel osobním autem. To jsme věděli, z komunikace písemné. My jsme si s ním psali. Ne často, ale nějaké věci jsme věděli. A jednoho dne jsme nasedli do auta a odjeli, s tím, že nám ti policajti odebrali – pasy jsme ani neměli, takže nebylo co odevzdávat, ale sebrali nám značky z auta, to si pamatuji, a dali nám papírek formátu A5, který byl sice na psacím stroji, ale bylo to, jako bych to napsal já. Na tom papíře bylo napsáno ‚osoby blíže neurčené státní příslušnosti‘. A řekli nám, že s tím přejedeme přes hranice.“

  • „Došlo na JZD Slušovice. Tenkrát kamarád Milan Krupička chodil s Růženkou, pozdější manželkou, ta byla ze Slušovic, a my jsme spolu odjeli za tatínkem Růženky do Slušovic, to byl takový jednoduchý člověk a ten nám dal radu: ‚To mosíš tak – ťuk, ťuk.‘ To byla ta rada. Tak já jsem si tehdy dovolil a zašel jsem přímo za tím Čubou a udělal jsem ťuk, ťuk. A nevím, co tomu pomohlo, to se jenom domnívám. Otec Františka Čuby znal mého otce, z jeho komunistické anabáze. Ona byla krátká, jak jsem říkal, trvala rok nebo dva. Přesto ho znal, jak, nevím. A to zabralo, on mne tam vzal. Já jsem se v té době dozvěděl, že tam pracuje pár lidí, kteří byli vyházení po šedesátém osmém roce. Já jsem si připadal jako úplný nýmand. On tam zaměstnával nějaké bývalé osobnosti. Tak to se povedlo.“ – „A cos tam dělal?“ – „Já jsem dělal technika na údržbě počítačů.“

  • „A v té škole, asi v šesté třídě, historka je také politická, nás nutil třídní učitel, také si pamatuji – Ševčík se jmenoval, po škole, jako třídní nás svolal a kádroval, že musíme do Pionýra. Po té škole. A mimo jiné řekl: ‚Kdo nechce, tak ať jde domů.‘ Já jsem se zvedl a odešel. Nebylo to bez následků. Za chvilku, když jsem směřoval, v těch Baťových školách, tou dlouhou chodbou k tomu vstupnímu schodišti, už jsem byl u toho schodiště, tak za mnou doběhl a strčil mě ze schodů. Já jsem to vybalancoval. Ale to byl zážitek, který se nedá zapomenout. A potom ty následky. Otce volali kvůli mně do školy a já jsem z toho měl hrozné výčitky, protože jsem to chápal, že otec je na tom špatně, tak mě to potom vlastně strašně mrzelo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Léskovec, 09.02.2026

    (audio)
    délka: 02:22:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Až v emigraci jsem změnil svůj postoj k institucím

Jan Škrabánek, 1969
Jan Škrabánek, 1969
zdroj: archiv pamětníka

Jan Škrabánek se narodil 26. srpna 1950 v Gottwaldově [dnešním Zlíně] jako čtvrté dítě učitele, který byl po konfliktu s komunistickým aparátem vyloučen ze strany a perzekvován. Vyrůstal na nábřeží Pionýrů (dnes Benešovo nábřeží) v prostředí silně poznamenaném politickou atmosférou padesátých a šedesátých let. Po základní škole nastoupil na vojenskou odbornou školu v Popradu a později v Novém Mestě nad Váhom, kde získal technické vzdělání, ale armádní prostředí vnímal kriticky. Po delší nemoci byl z vojenské služby propuštěn. Pracoval v různých dělnických zaměstnáních, ve filmových ateliérech na Kudlově v Gottwaldově jako osvětlovač a později zvukař. V srpnu 1974 byl spolu s přáteli zatčen po improvizovaném loutkovém vystoupení na Hostýně, které bylo vyhodnoceno jako protistátní. Byl odsouzen za pomoc k trestnému činu, jeho budoucí manželka Lenka dostala nepodmíněný trest, pamětník podmínku. Po propuštění z vazby čelil ztrátě zaměstnání a pracoval mimo obor, mimo jiné jako závozník u pekáren. V druhé polovině sedmdesátých let se zapojil do okruhu lidí kolem Charty 77, kterou roku 1979 podepsal. Rodina byla sledována Státní bezpečností a Jan Škrabánek byl vojáky symbolicky degradován z hodnosti v záloze. Postupně dospěli k rozhodnutí odejít do emigrace. Po vyřízení formálních náležitostí se s rodinou vystěhoval do Rakouska, kde pracoval jako řemeslník a začínal nový život. Po roce 1989, v důchodovém věku, se vrátil do České republiky. Ve svém vyprávění kladl důraz především na osobní svobodu a úctu k právu jako základním hodnotám svého života. V době natáčení v únoru 2025 žil Jan Škrabánek v Léskovci u Počátek.