Karel Sedláček

* 1941

  • „Najednou se tam vytvořilo takové společenství lidí, že to náměstí před plzeňským rozhlasem bylo ve dne v noci plné. Dokonce si tam dělali ohníčky, spali tam přes noc a měli stany. A Červený kříž tam postavil stan a vojáci tam přiváželi polní kuchyni, rozdávali teplou polévku. Bylo to docela zajímavé, takové souručenství lidí. Byla to zvláštní doba. To mě na té době fascinovalo, že se ti lidi vlastě po těch… Kolika letech toho komunistického režimu… Od roku 1948, řekněme… [Že se po] těch dvaceti letech najednou tak nadechli. Byl jsem takový hrdý. To nadšení… A zdálo se, že všichni jsme takoví. My jsme neviděli ty rozdíly, protože ti konzervativní komunisti, ti rusofilové všelijací, se báli samozřejmě vystrčit hlavu ze sklepa a něco říct. Najednou jsme dostali zprávu, že z borských kasáren jedou na nás tanky. Ředitel říkal: ‚Tak. Jak přijedou, rozluč se a nakonec zahrajeme státní hymnu a tím to sbalíme. A uvidíme, kde se sejdeme a odkud budeme vysílat, dělat dál. Něco řekni a ukončíme to.' To bylo asi jedenáct hodin ten první den čili 21. srpna. Vysíláme, pořád čteme ty rezoluce, které odsuzují okupaci Československa. A stále jsme říkali: ‚Zachovejte klid, neprovokujte je.' A tak. A najednou někdo přiběhl a mává na mě: ‚Už jsou tady! Už jsou tady!' Říkal jsem si: ‚Je to možné?' Kolegyně něco četla, nějaký text, já jsem vyšel ven a tam v rozhlase je v prvním poschodí takový, řekl bych, balkon, ze kterého je vidět do haly až k tomu hlavnímu vchodu. Tak jsem se tak přikrčil a díval jsem se a najednou vidím dva ruské vojáky, [jak] už stojí ve vrátnici.“

  • „Šli jsme do kavárny Alfa, kde už seděl druhý estébák. Tam mi řekli, že by byli rádi, kdybych s nimi mohl spolupracovat. Já jsem říkal: ‚Jo? A proč jako?' ‚No, tak my víme, že umíte francouzsky, máte kontakty tady na ty zahraniční diplomaty, a to by se nám hodilo.' Já jsem říkal: ‚To se mýlíte, pánové, já neumím francouzsky.' ‚Ale, prosím vás, alespoň nám nelžete! My víme, jak jste jazykově vybavený.' Tak jsem si řekl: ‚Aha, tady odsud fouká vítr. Oni to natáčejí. Mně to nedošlo hned. A tam jsem mluvil francouzsky, ty tři věty, a tak oni si myslí, že umím francouzsky.' Říkali: ‚No, tak jste navázal tady kontakty, tak kdybyste to rozvíjel, tu spolupráci, s tím tiskovým atašé dál.' Já jsem řekl: ‚No, to nevím…' Teď jsem se začal tak jako vykrucovat. A že si to rozmyslím. Říkal jsem si, že musím zkrátka nějak získat čas. Tak oni řekli: ‚Tak se sejdeme za týden.' No, tak jsem se vrátil. V redakci už haló. ‚Sedláčka pustili! My už jsme si říkali, že už tě neuvidíme! Že tě unesou StB…' – ‚Ne, je to dobré, jsem tady.' Za týden zase přišel ten [estébák], tak jsme šli zase do kavárny Alfa, ale oni už asi pochopili, podívali se asi na nějaké ty výslechy z Plzně nebo já nevím a pochopili, že už se mnou asi nic nebude. Takže to bylo velmi krátké. A já jsem řekl: ‚Jo, jestli přijdu na nějaké protistátní spiknutí, tak vám dám vědět.' A tím to skončilo.“

  • „To mně bylo asi šest. A 28. května na den mých narozenin byly vyvěšeny prapory. No, to se mně dost líbilo. Viděl jsem všude prapory, tak říkám: ‚Tati, prosím tě, jak je možné, že jsou dneska všude prapory? – Tedy československé státní vlajky – A táta říkal: ‚No, Kájo, to je jednoduché… Máš narozeniny!' Já jsem říkal: ‚No, to je báječné!' A příští rok bylo 28. května… Já jsem se narodil ve stejný den jako náš druhý československý prezident, doktor Edvard Beneš. On se narodil v Kožlanech, myslím, [roku] 1884, a já jsem se taky narodil 28. května, ale [roku] 1941. A ty vlajky byly tedy kvůli tomu, že se oslavoval prezident republiky. A o rok později tedy bylo zase 28. května a já koukám a na ulicích žádné vlajky nejsou… A říkám: ‚Tati, oni zapomněli? Vždyť já mám narozeniny…' A táta říká: ‚No, nezapomněli, ale píše se už rok 1949.' Tak jako dítě jsem se dozvěděl, co to byl vlastně únorový puč.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Klatovy, 14.11.2024

    (audio)
    délka: 54:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Plzeň, 31.07.2025

    (audio)
    délka: 01:56:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 3

    Plzeň, 01.08.2025

    (audio)
    délka: 02:11:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Snažili jsme se lidem dávat naději, že není všechno ztraceno

Karel Sedláček jako rozhlasový hlasatel, 1960
Karel Sedláček jako rozhlasový hlasatel, 1960
zdroj: Archiv pamětníka

Karel Sedláček se narodil 28. května 1941 v Praze Miloslavě Sedláčkové, za svobodna Fouskové, a Karlu Sedláčkovi st. V únoru 1945 zažil bombardování Prahy. Po vystudování Střední průmyslové školy strojnické v Praze nastoupil roku 1959 na umístěnku do Škodových závodů v Plzni, kde pracoval jako konstruktér. Dne 1. listopadu roku 1960 si splnil svůj sen a jako nejmladší hlasatel začal pracovat v Československém rozhlase Plzeň. Tři roky ve Škodovce však odpracovat musel. Hrál v Divadle Alfa Plzeň a v několika divadlech malých forem. V roce 1966 se oženil s Jarmilou Böhmovou, vychovali spolu dva syny. V letech 1966-1971 studoval dálkově Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy. V srpnu 1968 se aktivně podílel na protiokupačním vysílání Československého rozhlasu Plzeň. Dne 1. ledna 1969 z rozhlasu kvůli nesouhlasu s normalizačním vysíláním odešel. V roce 1971 pracoval jako redaktor pro vědu a techniku, poté jako zástupce šéfredaktora deníku Svobodné slovo. V roce 1971 odmítl spolupráci s StB. Dne 21. listopadu 1989 promluvil jako první během demonstrace Občanského fóra z balkonu paláce Hvězda, sídla nakladatelství Melantrich. Byl zaměstnán jako programový náměstek ředitele Československé televize, poté redaktor knižního nakladatelství a později šéfredaktor nakladatelství Melantrich. V letech 1991-2002 působil jako ekonomický redaktor a hlasatel Rádia Svobodná Evropa. Dne 1. června 2025 obdržel od města Plzeň Cenu 1. června. V době natáčení v roce 2025 žil se svou manželkou v Praze.