profesor Přemysl Rut

„Jediný člověk z ročníku, se kterým jsem měl bližší přátelské vztahy a se kterým jsem si hlouběji rozuměl, byla moje spolužačka Jaroslava Odvárková, dnes Šiktancová, která Chartu podepsala. Svěřila mi to v kavárně U Zlatého hada a já jí řekl, že je kráva. Řekl jsem jí to proto, že mi bylo jasné, co bude následovat. Nebyl za tím žádný kariérismus a to ona dobře věděla. Řekl jsem jí: ‚My jsme generace, která ještě nic neudělala. Ty teď půjdeš uklízet, oni ti zabrání, aby ses cokoli naučila, a jejich hlavní bolševický argument spočívá v tom, že v opozici jsou nýmandi, kteří by se normálně neuplatnili, a tak na sebe přivolávají pozornost tím, že bourají socialismus a jsou to takoví Hérostratové. A my jim k tomu, když se necháme zahnat ke kýblu a k hadru ve dvaceti letech, dodáme argumenty.‘ Jarka skutečně musela krátce nato ze školy odejít a já se pamatuji, jak nás náš ročníkový pedagog a režisér z Divadla na Vinohradech František Štěpánek vyzýval, abychom se od toho, že se naše spolužačka dopustila takového skutku, distancovali. Já mu tehdy před ročníkem řekl: ‚Pane docente, my jsme neměli možnost se s tím dokumentem seznámit. Buďte tak laskav, přineste nám ho a já se pak rozhodnu, jestli se od toho budu distancovat, nebo ne.‘ Samozřejmě, že nám nikdy dokument nepřinesl, takže jsem se od ničeho nedistancoval. Naopak jsem na škole mnohokrát mluvil o tom, že se s Jarkou dále stýkáme a nevidím v tom nic, co bych měl odsuzovat. Problém jsem viděl v tom, co jsem před chvilkou popsal. Myslím, že Jarka si na toto naše setkání mnohokrát vzpomněla, když se až na sklonku 80. let již ve zralém věku dostávala k režii, tedy k věcem, kvůli kterým se přihlásila na školu.“

„Stala se mi taková historka, která mi otevřela oči. Jednou mě pozvala do kabinetu profesorka Marie Kubýová a řekla mi: ‚Přemysle, vy budete chtít asi studovat vysokou školu, že? Ale nejste v Socialistickém svazu mládeže. To budete mít těžké, to vás na vysokou školu nevezmou.‘ ‚Vždyť je spousta lidí, kteří ve svazu nejsou,‘ namítl jsem. Ona odvětila: ‚Ne, ve třídě nejste ve svazu jen dva.‘ Já jsem na ni zůstal civět a uvědomil jsem si, že celou tu dobu [na gymnáziu] – byl zřejmě rok 1972, možná 1973 – se kolem mě děl tichý proces propadání do nenápadné spolupráce s nově se ustavujícími poměry. Ona to myslela v můj prospěch a ve své laskavosti myslela, jestli by to přeci jen nestálo za to do svazu vstoupit, aby mě na školu vzali, že to jinak nepůjde. Pamatuji se přesně, co jsem jí na to odpověděl: ‚Já se zkusím přihlásit i bez toho.‘ Tím náš rozhovor skončil a já se – sice na druhý pokus, ale přeci jen – na DAMU, kde poměr přihlášených a přijatých je zvlášť příkrý, dostal. Nepovažuji se přitom za mimořádně nadaného člověka, kterého nešlo nepřijmout. Velmi dobře mě šlo nepřijmout! Jsem živým důkazem toho, že normalizaci jsme si udělali sami a že 70. a 80. léta mohla být mnohem plodnější, zajímavější, svobodnější, důstojnější, kdyby tomu český člověk nevycházel tak ochotně vstříc.“

„Myslím si, že důraz na jazyk a přesné pojmenování věcí je dokonce jedním z důvodů krachu 60. let, protože jako bychom uvěřili tomu, že když přesně mířeným vtipem danou věc znemožníme, ona opravdu zmizí. Ale ona nezmizela, ona si jen počkala, až nás bude moct deptat a ovládat. Dobový oblíbený i intelektuální tisk je plný frků, fórů, postřehů, aforismů… Při jeho četbě si všimnete, jak vysoké byly sázky na vtip, na přesnou formulaci. Jako by tím protivník už byl vyřízen! V tom byla iluze. A v tom je pro mne zcela jistě důvod, proč 70. léta jsou léty krize důvěry v jazyk, proč [v 70. letech] najednou kurz přesného pojmenování velmi klesl. Naprosto přesným odrazem toho je pro mne rozdíl mezi poetikou Jiřího Suchého a Jana Vodňanského.“