Jaroslav Rais

„Když už se blížil konec války, tak kolem těch našich políček a kolem letiště byla, jak se říká, zaparkovaná letadla, taková pro přepravu asi dvaceti vojáků. To tam bylo, taky nevíme, to se odehrávalo tak rychle, že jsme to ani nevnímali, člověk ani nemohl vystrčit hlavu. Ale takhle, byly tam nastrkané v lesích, byly uřezané stromy a mezi těmi stromy zaparkované. Ty tam byly týden, čtrnáct dní a my jsme chodili okolo, kolikrát jsme i vlezli do toho. Tam byl nějaký hlídač, koukal, mířil, ale zkrátka vyhnal nás a šli jsme zase dál. A první, co bylo, když byly nějaké ty poslední… Tak Němci nějak měli odchod, nebo utíkali, já nevím. Tak v těch lesích se odehrávaly různé partyzánské boje. U letiště byla taková malá budova a oni tam měli muniční sklad. A tu noc tam byly velké boje. A my jsme bydleli přes silnici asi tak 500 metrů a ty náboje a různé pomalu i granáty, to létalo až na ten barák, normálně byly v omítce díry. Tak jsme taky celou noc a celý den nevylezli ven, až když to tak nějak utichlo a přijeli nějací, to už byli ti Vlasovci, kteří je už pronásledovali nebo nějak vyháněli.“

„Já nevím, v tom Tocově nás bylo už asi jenom deset a v té Nové vsi, to jsme chodili z Nové vsi, jsme bydleli a chodili jsme do školy do Podbořanského Rohozce. No a tam nás bylo z celého tak asi dvanáct nebo patnáct, já už přesně nevím. A tam právě v tom jsem zažil, když přímo kamarád, se kterým jsem chodil z té vesničky, z té Nové vsi, tak se jmenoval Toby, my jsme se kamarádili. A no a potom mi jeden den řekl, že už zítra nepřijde, že se budou stěhovat. To my jsme tenkrát nějak nechápali, ale už zkrátka měli ten odsun a odešli.“