Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Rais (* 1939)

• narozen 1. července 1939 v Doupovských horách

• roku 1942 mu zahynul otec

• 1942–1945 na výchově v Jiřičkách na Vysočině

• konec války prožil v Jiřičkách

• vzpomíná na odsun Němců z pohraničí

• vystudoval zemědělské učiliště ve Štědré

• v letech 1958–1960 absolvoval vojenskou službu

• pracoval jako zemědělec

• po sametové revoluci pracoval jako zahradník v dětském domově

• v roce 2024 žil v domově s pečovatelskou službou v Kadani

Jaroslav Rais se narodil v 1. července 1939 v Doupovských horách. Rodiče pracovali u různých sedláků, takže se i se starší sestrou Miladou často stěhovali. Když tatínek v roce 1942 zahynul, byl dán malý Jaroslav na výchovu k lidem na statek v Jiřičkách na Vysočině, protože se o něj maminka nemohla starat. „Bral jsem je jako druhé rodiče, byli to moc hodní lidé,“ vzpomíná Jaroslav. 

Díry v omítce

V Jiřičkách bylo již od 30. let polní letiště, které za války využívala německá armáda. Když se v roce 1945 přiblížili Rusové, Němci k letišti přemístili několik letadel. „Stála tam taková větší pro přepravu vojáků a ukryté byly i v lesích okolo. Uřezali stromy a zaparkovali je mezi ně. Kolikrát jsme do nich i vlezli, hlídač nás odháněl. U toho letiště byla taková malá budova a tam měli muniční sklad. A jednu noc ke konci války tam probíhaly velké boje s partyzány. My jsme bydleli přes silnici asi tak 500 metrů a ty náboje a pomalu i granáty, to létalo až na ten barák, normálně byly v omítce díry. Celou noc a celý den jsme nevylezli ven, až když to tak nějak utichlo a přijeli Vlasovci, kteří Němce vyhnali,“ popisuje Jaroslav Rais konec války. Jsou to první velké vzpomínky, které mu z dětství utkvěly. 

V odsunech mu mizeli kamarádi

Po konci války se Jaroslav Rais vrátil zpátky k mamince na Doupovsko. Kraj, který je dnes nepřístupným vojenským prostorem, byl drsný a plný samot. S maminkou žil sám. Sestru Miladu zranil za války granát, nikdy se plně neuzdravila a bydlela nejprve u příbuzných, později v ústavu. Jako dospělý si ji vzal Jaroslav na několik let k sobě domů. 

Zpočátku bydleli v Nové vsi, do Podbořanského Rohozce nastoupil do česko-německé smíšené školy. Když mu jeho německý kamarád Toby jednoho dne cestou do školy oznámil, že druhý den už nepřijde, že se bude stěhovat, jako dítě to moc nechápal. Nikdy už ho pak neviděl. Z Nové vsi se přestěhovali do Třídomí a Jaroslav přešel do školy do Tocova, kam jich do třídy chodilo ještě méně než v Rohozci. Němci postupně opouštěli svoje domovy v nucených odsunech a z Doupovských hor se stával ještě prázdnější kraj, než byl před tím. Školu v Tocově kvůli nedostatku žáků zavřeli a Jaroslav přešel do Žďáru a později do Doupova. Když v roce 1953 vznikl v Doupovských horách vojenský újezd a město Doupov bylo vysídleno a zbořeno, stěhoval se znovu a školu dokončil v Radonicích.

Revoluce na kopci a na poli

Ve Štědré absolvoval dvouleté zemědělské učiliště, domů jezdil jen na víkendy. Koncem 50. let nastoupil na dvouletou vojenskou službu k tankovému praporu v Martině na Slovensku. Po základním výcviku jej přidělili k rotě technického zabezpečení a poslali do školy pro tankisty, kde se učil tank nejen řídit a obsluhovat na cvičišti, ale kde se seznámil i s výrobou tanků T54 a poznatky později předával nově nastoupivším vojákům. 

Po návratu z vojny pracoval v zemědělství a žil na samotě u Mašťova nedaleko Podbořan. Když se probudil ráno 21. srpna 1968, na okolních polích a kopcích stály sovětské tanky, hlavně sklopené na pole. Přesto vyrazil s traktorem do práce lisovat na poli slámu. „To si pamatuji dodneška, to bylo devítihektarové pole, lisuje se to nějak na díly, tak jsem si vybral tu spodní půlku u silnice. Lisoval jsem možná hodinu dvě, najednou tam přijela taková ta pásová vozidla, co vozí pěchotu. A zůstali tam stát. Já jsem tam asi třikrát projel a počtvrté mě zastavili, přišel se samopalem, a že tam nesmíme jezdit, že tady je revoluce,“ vypráví Jaroslav Rais. Marně se vojákům snažil vysvětlit, že revoluce nikde není, ani na poli, ani na okolních kopcích. Zpočátku nesměli vojákům dát ani vodu, ale ti zjevně netušili, proč tu jsou a co se tu skutečně děje. Na autech i domech se začaly objevovat nápisy proti okupantům. „Všichni si mysleli, že to bude na chvilku, a oni tu pak byli přes dvacet let.“

Nejistota dnešních dní

Koncem 60. let se oženil, s manželkou vychoval pět dětí. Celý život strávil na Doupovsku prací v zemědělství. Když přišla v listopadu 1989 revoluce, na samoty se informace o dění dostávaly jen sporadicky a ani v televizi se člověk nedozvěděl všechno. Alespoň na dálku fandil studentům, kteří se hodně zasloužili o to, že se věci daly do pohybu. Po revoluci pracoval nějakou dobu jako zahradník v dětském domově v Mašťově a snažil se rozvíjet svoje řemeslné dovednosti. 

Dnes je rád, že měl možnost prožít ještě tolik let ve svobodné zemi, ale znepokojuje ho globální politická situace. „Není to jen o Ukrajině, těch konfliktů je více a vyvolává to ve mně nejistotu,“ svěřuje se pamětník. Celý život se snažil být prospěšný společnosti a vnímá, že to mnoha mladým lidem dnes chybí. V roce 2024 žil v domově s pečovatelskou službou v Kadani.