„Vím, že jsme psali na tu ambasádu a že to bylo s tím panem Čondlem. Ten mi ty dopisy, které jsme posílali do Ameriky, překládal. Oni mi potom napsali, proč po něm pátrám, jestli kvůli dědictví nebo kvůli čemu… A my jsme odepsali, že po dědictví netoužím, ale že bych ho ráda poznala jako svého otce. A aby poznal on mě. A už potom nepřišlo nic. Ale pak přišlo ještě že byl asi kontaktován a jestli by s tím souhlasil, aby o mně něco napsali nebo řekli. A to zamítnul. A pokud to zamítnul, tak bohužel…“
„Tak se scházeli. Věděl, že otěhotněla. Takže si plánovali svatbu na prosinec, už to měli připravené. Vždycky se jí ptal, jestli už má ušité šaty, jak to pokračuje, měl o ni starost. A pak musel odjet do toho Japonska. Posílali mu fotky na tu jeho adresu, kde to zřejmě dostávali jeho rodiče, protože on tam ještě nebyl. Je mi to záhadou. Ukončil to tím, že ji nikdy rád neměl a že ji rád nemá, aby si našla přítele, který by byl mým náhradním otcem...“
„V šedesátém prvním roce jsem nastoupila do Annína, kde byli většinou ještě samí Němci. Cítila jsem se tam tedy jako… Nebavilo mě to. Já jsem strašně ráda kreslila, já jsem i vyhrávala v oboru kreslení. Ale když jsem se tam byla s otčímem podívat a každý tam mluvil německy, tak mi bylo zoufale. Protože jsem si myslela, že jsem vlastně v Německu, že ten Annín nepatří vůbec do Čech. Až potom tam promluvilo pár lidí. Vedoucí byl pan Trčán, ten byl Slovák. Někteří Němci uměli napůl česky. Mě měl na starosti pan Eichinger, který mě zaučoval. To byl Němec, ale byl to zlatý člověk, ten mě to vlastně všechno naučil. Zpívali jsme spolu české písničky, které komolil. No, ale nebyl na mě přísný. [Říkal:] ‚Neboj, holka, dokážeš to!' A dneska jsem na to pyšná.“
Sylva Puchingerová, dívčím jménem Trnková, se narodila 27. března 1946 v Sušici Sylvě Trnkové a americkému vojákovi, osvoboditeli Sušice, seržantu Georgi Saleskému. Lásku vystřídalo zklamání, ze svatby sešlo a Sylva Puchingerová svého otce nikdy nepoznala. Maminka musela vydělávat peníze prací v rukavičkárně, její dceru tak vychovávali maminčiny rodiče Františka Trnková a Josef Trnka. Čas strávený s nimi v Dobříši a na výletech po okolí byl pro Sylvu tím nejradostnějším. V roce 1948 se maminka provdala za Miroslava Kotála, vychovali spolu syna Miroslava. Sylva Puchingerová vyrůstala do roku 1957 s prarodiči v Dobříši a na chalupě ve Všenorech, po smrti milovaného dědečka se s babičkou přestěhovala k mamince a otčímovi do Sušice. V tamější Základní škole Zdeňka Nejedlého zažila osočování, že je levoboček, a bála se tam chodit. V Poděbradech se vyučila brusičkou skla a od roku 1961 pracovala čtyřicet let až do důchodu ve Sklárně Annín. Pracoval tam i Adolf Puchinger, za kterého se provdala 17. října 1964. Vychovali spolu tři dcery. Postupem času se rodina z Annína přestěhovala do Sušice. Maminka Sylvě zemřela v roce 1970, v den svých třiačtyřicátých narozenin. Sama pokračovala v marném hledání svého otce. Všechny dopisy si přečetla až před pár lety, vždy k tomu cítila odpor. V době natáčení v roce 2025 žila s manželem v Sušici.
Maminka, dědeček, maminčina nejlepší kamarádka (sedící vedle ní) a další kamarádky, které se provdaly do USA; sedí mezi nimi i jeden nastávající ženich; fotografii pořídil George Salesky na plovárně v Sušici
Maminka, dědeček, maminčina nejlepší kamarádka (sedící vedle ní) a další kamarádky, které se provdaly do USA; sedí mezi nimi i jeden nastávající ženich; fotografii pořídil George Salesky na plovárně v Sušici
