Petr Procházka

„Kvůli politice, tak já jsem potom v osmnácti letech šel na vlastní žádost o rok dřív na vojnu, to znamená do Dukly Praha, což mělo různé důvody, a dobře jsem udělal. A pochopitelně že tam, byť na to dneska nevypadám, tak takový nejmenší kompromis byl, že jsme třeba nesměli nosit dlouhé vlasy. Samozřejmě byl to vojenský oddíl, takže to celkem mělo logiku, ani dneska nemají vojáci dlouhé vlasy, ale museli jsme se podřizovat všemu tomu, co, jak se říká, strana a vláda nařídila, a jakýkoliv náznak nějakého odporu, tak už nám dali najevo, že takhle to jako nepůjde. Čili museli jsme nějaké ústupky v tom svém přesvědčení dělat. A v podstatě i ten, kdo je nedělal, tak mu čas od času naznačili, že heleď, buď raději hodnej, nebo bys tady taky třeba mohl skončit. Jednomu mému kolegovi se stalo, že odmítnul, oni tomu říkali program rozšířené regenerace, to znamená, že my jsme museli užívat různé medikamenty, které nám dali, a když on řekl, že to užívat nechce, tak musel skončit v reprezentaci a tím pádem za rok nato i v té Dukle. Nebo druhý kamarád se seznámil se západní Němkou a oni mu řekli, tak u nás je dost hezkých holek jiných, tak si najdi jinou. Ona za ním měsíc nato přijela a za čtyřicet osm hodin byl z Dukly, protože oni to hned věděli, že překročila hranice, a z té Dukly ho vyhodili. Takže já jsem až takové problémy neměl, ale museli jsme… ty kompromisy jsme museli dělat všichni.“

„Taky jsme jednou byli v Litvě, což jsme jeli vlakem, a to byl tedy silný zážitek, vidět část Sovětského svazu, že to není tak, jak nám říkají ve škole, byť ta Litva je nádherná země. Ale na Západ já jsem se dostal poprvé až jako sedmnáctiletý a tam jsme taky viděli, že je to trochu jiné, než nám říkají ve škole. Čisté ulice, všude pořádek, spousta aut, které vypadaly, že jsou všechny nové, motorky… To, na co kluk v tomhle věku nejvíc kouká, takže tam jsme byli v šoku. To bylo, jak říkám, někdy v těch sedmnácti letech, a neslo to s sebou to všechno, co asi už jste slyšeli, kontroly na hranicích, vyplňovat takzvané celní prohlášení, dopředu musel člověk mít vyběhanou celní doložku, čili to bych ani já si v tom věku neuměl zařídit, ale to zařizovali nějací úředníci někde mimo mě, ale bylo to složité.“