Petr Procházka

* 1964

  • „Já byl na dvou – na jedné v roce 1988, čili rok před revolucí, v Soulu v Koreji, a na druhé o dvanáct let později v Sydney. A ten největší rozdíl, který jsem si všiml u ostatních, tak v tom Soulu, tak tam samozřejmě s námi jel nějaký estébák, který to ještě celé řídil seshora, byť na nás byli hodní a celkem žádné tlaky nebyly, ale prostě my jsme o něm věděli a tak. A málokdo uměl anglicky, byli jsme takoví přišláplí, takoví prostě připosraní trochu. Kdežto o těch dvanáct let později drtivá většina výpravy, to je přes sto lidí, tak prostě anglicky mluvila, a to nejen jako nějak, to prostě najednou je daleko širší okruh přátel, daleko lépe se tam cítíš a najednou byly i mnohem, mnohem lepší výsledky. A nervozita nebyla až taková, protože to už není víc než mistrovství světa. Na tu kanoistiku tolik lidí nechodí, čili nám se nemůže stát, aby přišlo sto tisíc lidí na kanoistiku, že bych se sesypal z toho, že tam je tolik lidí, čili ta soutěž je skoro stejná.“

  • „Kvůli politice, tak já jsem potom v osmnácti letech šel na vlastní žádost o rok dřív na vojnu, to znamená do Dukly Praha, což mělo různé důvody, a dobře jsem udělal. A pochopitelně že tam, byť na to dneska nevypadám, tak takový nejmenší kompromis byl, že jsme třeba nesměli nosit dlouhé vlasy. Samozřejmě byl to vojenský oddíl, takže to celkem mělo logiku, ani dneska nemají vojáci dlouhé vlasy, ale museli jsme se podřizovat všemu tomu, co, jak se říká, strana a vláda nařídila, a jakýkoliv náznak nějakého odporu, tak už nám dali najevo, že takhle to jako nepůjde. Čili museli jsme nějaké ústupky v tom svém přesvědčení dělat. A v podstatě i ten, kdo je nedělal, tak mu čas od času naznačili, že heleď, buď raději hodnej, nebo bys tady taky třeba mohl skončit. Jednomu mému kolegovi se stalo, že odmítnul, oni tomu říkali program rozšířené regenerace, to znamená, že my jsme museli užívat různé medikamenty, které nám dali, a když on řekl, že to užívat nechce, tak musel skončit v reprezentaci a tím pádem za rok nato i v té Dukle. Nebo druhý kamarád se seznámil se západní Němkou a oni mu řekli, tak u nás je dost hezkých holek jiných, tak si najdi jinou. Ona za ním měsíc nato přijela a za čtyřicet osm hodin byl z Dukly, protože oni to hned věděli, že překročila hranice, a z té Dukly ho vyhodili. Takže já jsem až takové problémy neměl, ale museli jsme… ty kompromisy jsme museli dělat všichni.“

  • „Taky jsme jednou byli v Litvě, což jsme jeli vlakem, a to byl tedy silný zážitek, vidět část Sovětského svazu, že to není tak, jak nám říkají ve škole, byť ta Litva je nádherná země. Ale na Západ já jsem se dostal poprvé až jako sedmnáctiletý a tam jsme taky viděli, že je to trochu jiné, než nám říkají ve škole. Čisté ulice, všude pořádek, spousta aut, které vypadaly, že jsou všechny nové, motorky… To, na co kluk v tomhle věku nejvíc kouká, takže tam jsme byli v šoku. To bylo, jak říkám, někdy v těch sedmnácti letech, a neslo to s sebou to všechno, co asi už jste slyšeli, kontroly na hranicích, vyplňovat takzvané celní prohlášení, dopředu musel člověk mít vyběhanou celní doložku, čili to bych ani já si v tom věku neuměl zařídit, ale to zařizovali nějací úředníci někde mimo mě, ale bylo to složité.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Štětí, 04.02.2025

    (audio)
    délka: 46:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem spokojený s tím, čeho jsem dosáhl, protože to bylo víc, než jsem kdy čekal

Petr Procházka v závodním dresu
Petr Procházka v závodním dresu
zdroj: Archiv pamětníka

Petr Procházka se narodil 26. března 1964 v Hradci Králové, kde žil s rodiči do svých devíti let. Pak se rodina přestěhovala do Pardubic, kde ve dvanácti letech vstoupil do oddílu rychlostní kanoistiky v TJ Dynamo Pardubice. Zde trénoval pod vedením Josefa Doktora, otce pozdějšího olympijského vítěze Martina Doktora. Vyučil se automechanikem a později si dálkově dodělal maturitu na gymnáziu. V letech 1982–1984 absolvoval vojenskou službu v Dukle Praha, o rok později vyhrál své první mistrovství Československa. V roce 1988 odjel na olympijské hry do jihokorejského Soulu, kam s nimi ještě jeli i příslušníci tajné policie, v roce 2000 závodil na olympijských hrách v Sydney. V roce 2006, ve svých dvaačtyřiceti letech, vyhrál svoje poslední mistrovství světa v maďarském Szegedu. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze, po konci kariéry se věnoval závodům na dračích lodích a výchově mládeže v Račicích, kde také roku 2025 žil.