„Přišlo to o prázdninách v roce 1970 po letním táboře, kdy náš střediskový vedoucí nás už informoval o tom, že se připravuje zákaz Junáka, že bude všechno, ta organizace převedená pod Pionýra a Svaz mládeže. Tak my jsme jako patnáctiletí kluci samozřejmě měli svoje nějaké představy a chtěli jsme pracovat v tom duchu, ke kterému jsme byli formovaní celé ty tři roky. Když k tomu skutečně došlo, což bylo v září 1970, kdy byla formálně ukončena činnost Junáka, tak my jsme se ještě několikrát scházeli u našeho střediskového vedoucího u něj doma a nějakým způsobem jsme konzultovali, co dál. A ta moje skupina z Černošic, bylo nás tehdy pět a ještě se připravovali dva, tak jsme se rozhodli, že nám to dává hodně do života, už jako patnáctiletí, a že budeme v této činnosti pokračovat. Obnovili jsme ten náš předchozí klub Batman, „Netopýří muži“, a pracovali jsme ještě více jak tři roky v domácím prostředí. Potom jsme si vybudovali v lese takovou vlastní klubovnu a scházeli jsme se na schůzky, měli jsme svůj vzor ve Foglarovi, z jeho knih jsme hodně těžili. Takže třeba v deníku mám zaznamenané, že jsme dělali takzvaný Modrý život, což byly úkony během dne, které se patří a sluší k životu čestného Junáka, jako to bylo například vyčistit si zuby, umýt se, rozcvička ráno, vykonat dobrý skutek, měl jsem radost z toho dne a takové prostě tyhlety věci, a dělali jsme si tabulky a hodnotili prostě ten měsíc, jaký byl ten měsíc. A na těch schůzkách jsme se scházeli pravidelně, ty první dva roky to bylo opravdu každý týden. Měli jsme vždycky heslo na týden, potom jsme v programu měli vždycky zahrnuté kromě organizačních věcí i různé hry, které nás měly formovat, a do toho se v průběhu času uskutečnily neformální setkání s tím naším bývalým vedoucím. A k tomu, abychom nějakým způsobem završili tenhle klubovní život v té naší partě, tak jsme se vymysleli, že budeme organizovat nadále letní tábory. Takže jsme jezdili na Šumavu, tam jsme měli domluvené s hajným, že nás pustí na tu louku, kde jsme měli poslední skautský tábor, a tam jsme jezdili na tři týdny a tábořili jsme. A víceméně ten život na tom táboře se odbýval opravdu v tom skautském duchu. Tak to bylo krásné, to bylo úžasné, ale potom s následujícími roky, když se blížila maturita, tak se věci trošičku začaly měnit, nebylo tolik času, vyrůstali jsme, už jsme najednou byli osmnáctiletí, takže víceméně potom ta činnost, taková ta typicky foglarovsky klubovní, se trošičku zmenšila, zmírnila, ale zato jsme několikrát ročně vyjížděli na výlety, cílené, připravované výlety, které jsme vždycky v té naší klubovně připravovali, abychom měli na ty výlety program. Takže jsme jezdili tady do Brd, jezdili jsme na různé strany tady v našem okolí, co bylo prostě dosažitelné v průběhu jednoho dne. Tak to byl ten náš život, který byl v té první polovině sedmdesátých let. Z dnešní doby to vnímám, že my jsme si z toho nedělali moc velké problémy a nějakým způsobem jsme nevnímali, že děláme nějakou činnost, která by se dělat nesměla, ale v deníku mám zapsáno v tehdejší době, že to děláme vědomě s tím, že to je zakázané. Ale protože jsme nevyvíjeli žádnou činnost, která by byla provokativní, neboť opravdu my jsme se drželi toho skautského ducha a srdce, že všechno musí jít jako od srdce, že musí být dobrý, láska k druhým lidem, starat se, třeba pomáhat potřebným i tak, tak si myslím, že to nevybočilo z nějakých hranic, kde by mohl někdo vidět nějaký politikaření nebo tak. Takže jsme tímhle obdobím prošli nádherně a myslím, že nám to všem hodně dalo. Minimálně, když mluvím o sobě, tak mi to nastartovalo do života takovou obrovskou radost ze života.“
