„Potom, když to došlo na tu Národní, tak bylo zle, to jsou známé události. A já jsem byl tedy v tom uzavřeném prostoru té Reduty, který byl z obou stran uzavřený těmi příslušníky. A existovala vlastně jedna jediná možnost – proběhnout tím kordonem těch bijících bílých helem, aby se člověk z toho nějak dostal. Já jsem tím, že jsem už pár těch demonstrací viděl, tak jsem z toho nebyl tak vyděšený jako ti studenti v tom okolí. A myslím si, že kdybychom třeba vytvořili takovou nějakou bojůvku, tak bychom dokázali třeba i ten kordon prorazit. Myslím si, že to nebylo tak beznadějné, těch lidí byla přesila a do určité doby, si myslím, by to bývalo šlo. Ale ti lidi byli paralyzovaní strachem. Tak já když jsem viděl tu situaci, tak jsem si řekl, že kdoví co tady bude, a tak raději proběhnu tou uličkou, dostanu pár ran pendrekem a půjdu domů. Dal jsem si hlavu dolů a snažil jsem se proběhnout, ovšem jeden z těch příslušníků mi podrazil nohy v té uličce, tak jsem zůstal ležet a dostal jsem o to víc tím, že jsem se nepohyboval. No tak tam jsem fakt dostal nepočítaných ran. To, co se mi vždycky podařilo, že jsem nikdy žádnou ránu nedostal, že jsem vždycky ze všeho nějak unikl, tak tady se mi to teda celé spočítalo dohromady a byl jsem úplně zbombardovaný nebo jak to říct. Prostě měl jsem rány po celém těle, sotva jsem lezl, skoro po čtyřech jsem vylezl na tu Národní. No a tam mě zachytil Kamil Černý – ten tady asi už mluvil u vás –, no a ještě s nějakými lidmi mě vzali a dotáhli mě do bytu Tomáše Dvořáka na Klárov. A tam jsem strávil tu noc po tom 17. listopadu. Tam mě ošetřovali, měl jsem podlitiny úplně všude. Takže to byl 17. listopad."
„Potom tedy, v tom srpnu 1989, ti estébáci už nás znali podle podoby. Tak na té demonstraci na Václavském náměstí 21. srpna jeden z těch estébáků – jmenoval se Ferdinand Platil – dal pokyn těm příslušníkům VB, protože mě zahlédl v tom davu, tak dal pokyn, aby mě vytáhli a odvezli. Jinak se mi vždycky nějak podařilo uniknout, ale v tom srpnu 1989 díky tomu Platilovi ne, a odvezli mě ten den do Zbraslavic u Kutné Hory. Tam byla služebna Veřejné bezpečnosti a na dvoře té služebny jsem byl celou noc, až do rána. A ráno, v šest ráno mě zavolali k výslechu. Tak jsem šel k výslechu, a z toho výslechu mě odvezli do vězení na Ruzyň.“
„Já jsem to zpočátku nechtěl podepsat, protože jsem byl moc mladý. A ono je něco jiného podepsat Chartu v roce 1977 a něco jiného v roce 1988 nebo 1989. Ale potom mi ji podstrčil člověk, který se jmenuje Josef Kuhn, a já jsem ji podepsal, když už mi ji teda někdo dal, protože já jsem podepsal všechno možné, tak i tu Chartu jsem podepsal. Ovšem ukázalo se, že to byl agent StB, a on ten podpis neodevzdal Petru Uhlovi, jak se to mělo odevzdat, mělo to pak vyjít v Informacích o Chartě – noví signatáři, a mělo to tak být zveřejněno. Já jsem potom viděl Informace o Chartě, tam nic nebylo, tak jsem se ptal Uhla, jak to? A on: ,Kuhn mi nic nedal, já bych tě tam napsal, ale Kuhn mi nic nedal.‘ Tak jsem šel za Kuhnem. Kuhn mi zase říkal, že to odevzdal, ale odevzdal to na StB. Tak jsem nad tím mávl rukou. Takže takhle to je s tou Chartou mojí.“
„Já jsem uspořádal v Dejvicích v červnu 1989 koncert na podporu politických vězňů, kdy přijely hrát tři kapely. Bylo to v Kafkově ulici, v budově bývalých školiček, ty budovy už tam dneska nejsou. A byl to takový naivní nápad, prostě uprostřed Prahy uspořádat koncert na podporu politických vězňů… Tak samozřejmě ten koncert – bylo to v sobotu, bylo krásně – kapely tam přijely hrát, ovšem příslušníci VB, StB samozřejmě nedovolili, aby se to uskutečnilo. Tomu zpěvákovi, co tam začal něco, tak dostal facku a vlastně to rozprášili. No, a to byla akce skutečně jenom moje, kterou jsem si vymyslel, a řekl jsem potom na těch výsleších, že si chci ty následky nést sám, aby se nedostaly do problémů třeba ty kapely, které to, někteří ti členové těch kapel to ani nevěděli, kvůli té konspiraci jim to ti kapelníci někdy ani neřekli, o jaký koncert se jedná. No a ti estébáci, tak oni byli asi naštvaní, si myslím, protože bylo hezky a nemohli na chatu – byl červen, víkend a oni tam museli trčet v Praze a čekat na nějaký takovýhle koncert, který nebyl. Tak byli naštvaní. No a to své naštvání potom mi dali znát, potom jsem musel furt chodit na ty výslechy do té Čkalovy ulice v Dejvicích, třeba jednou týdně. Už jsem byl brán jako takový zlobivec. Takže tím koncertem se to zvrhlo trošičku.“
Vojtěch Pokorný se narodil 11. února 1971 v Praze. Do občanského a disidentského hnutí se zapojil už jako student stavební průmyslovky (SPŠ). V roce 1988 se stal signatářem prohlášení Mírového klubu Johna Lennona, Charty 77 a aktivním členem Hnutí za občanskou svobodu. V létě 1989 organizoval koncert na podporu politických vězňů, který zmařil zásah Státní bezpečnosti (StB), a byl zadržen na srpnové demonstraci na Václavském náměstí, za což byl obviněn a souzen. 17. listopadu 1989 stál mezi studenty na Národní třídě, kde došlo k brutálnímu zásahu bezpečnostních složek. Po sametové revoluci se aktivně zasazoval o obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Na počátku nového tisíciletí vystudoval filozofii na Teologické fakultě Trnavské univerzity v Bratislavě a založil rodinu. Od roku 2014 působil ve společnosti Pražské Benátky, kde se podílel na organizaci barokních Svatojánských slavností NAVALIS a věnoval se vědecké a publikační činnosti Muzea Karlova mostu. V roce 2025 žil v Praze-Bubenči.
Se členy Hnutí za občanskou svobodu na pohřbu Jana Šterna (zleva Martin Holata, Jan Kozlík, Jan Dus, Ilja Květoň, Tomáš Zelenka, Vojtěch Pokorný, Jiří Pavlíček), 2012
Se členy Hnutí za občanskou svobodu na pohřbu Jana Šterna (zleva Martin Holata, Jan Kozlík, Jan Dus, Ilja Květoň, Tomáš Zelenka, Vojtěch Pokorný, Jiří Pavlíček), 2012
