Luboš Plný

* 1961

  • „A zůstal tam ten jeden, který mě odvezl, a ten náčelník. A začali v podstatě mně říkat, že si mě vytipovali, že bych jim mohl v něčem pomoct. Byli úplně klidní, nebyli nějak úplně naléhaví. A já jsem říkal: 'To já nemůžu. Tohleto já nejsem schopný dělat.' A pak ten jeden, nevím, jestli to byl ten náčelník, nebo ten druhý, někam odešel do vedlejší místnosti a vrátil se s nějakou složkou papírů. Takhle si to plácal o ruku a říkal: ‚No, my tady máme nějaké dokumenty a divil byste se, jaké.' Já jsem nevěděl co. ‚A co byste si myslel o tom, že byste mohl dostat taky dva roky za vyhýbání se vojenské službě?' A to jsem fakt nedal, protože to, jak působili nebo jaký byl psychologický nátlak, tak jsem si říkal: 'Já vlastně nejsem schopný někde fungovat třeba v noci sám, abych se vyspal.' Teď určitě bych nebyl na cele ani sám. Teď měl jsem rodiče, kteří byli vlastně o generaci starší, než měli ostatní moji spolužáci, rodiče mě měli docela pozdě. A tak jsem si říkal: 'To mámě nemůžu udělat, abych šel někam do vězení.' A současně jsem si nebyl ani vědom, že bych udělal něco špatně. A vojně jsem se ani nevyhýbal. Já jsem se vlastně nechtěl vyhnout vojně. Oni v podstatě argumentovali tím, že jsem se chtěl vyhnout a že tady na to mají složku. A já jsem si říkal: 'Kdoví, co mají,' a že na mě mají spoustu jiných věcí. Já jsem si nebyl vědom, co by mohli mít, ale říkal jsem si: 'Co když si něco vyrobili?' nebo já nevím. Takže jsem to podepsal, spolupráci s nimi, a moc dobře mi z toho nebylo.“

  • „Petr Cibulka. A nakoupil jsem jich zase, nevím, šest nebo nějaký takovéhle množství. A na základě toho vlastně, to jsme věděli jenom sami o sobě, kdo si to kupoval, a pak jsme si to měnili. Takže o tom jsem nikde nemluvil. Až pak jsem dostal předvolání na SNB od Státní bezpečnosti z Brna. Přijeli z Brna a tam chtěli, to pozvali asi těch lidí víc, to jsem se nedozvěděl, ale myslím si, že jo, kterých se to týkalo, kupovali od Petra Cibulky. Chtěli po mně informace. Kolik jsem toho koupil, za kolik a co na těch kazetách bylo. Ale tam jsem si teda nic nevymýšlel, tak jsem jim to popravdě [řekl], jsem nevěděl, ty informace. Já si myslím, že třeba buď kontrolovali Petru Cibulkovi poštu, anebo se dostali k jeho nějakému účetnictví, kde si zapisoval, co komu poslal. Takže tímhle způsobem mě kontaktovali.“

  • „Šli jsme do jedné rezervace, Peklo se to jmenuje, u České Lípy, a tam jsme začali rozvěšovat obrazy, kresby, ale v podstatě nic jsme nenarušovali... že tam jsou skály a docela pěkné stromy, že bychom tam sekali hřebíky do stromu nebo do skal. Všechno se věšelo na špagáty nebo se to opíralo jenom o něco. Takže jsme nic nepoškodili a já jsem na tom neviděl vůbec nic špatného, sešli se lidi se společným zájmem. Samozřejmě tam byla spousta lidí, které jsem v té době ještě neznal. Ty jsem poznal třeba až později nebo později jsem se dozvěděl, o koho se jedná. Ale většina lidí byli třeba takoví s alternativními zájmy. Takže tam byly jak máničky nebo v podstatě do té skupiny patřili tehdy nějací pankáči a intelektuálové, různí lidi, ta skupina byla hodně různorodá. Nebylo tam nějaké oddělování se. Takže tam byli různí lidi, ale najednou, když už to viselo, tak tam začali jezdit do takového místa, kam normální auto se nedostane. Tam se najednou začala objevovat policejní nebo tedy SNB auta, kterých tam přijelo několik, už si nepamatuju, a lidi začali utíkat odtamtud. Asi už věděli. Já jsem asi ani vůbec nic nevěděl, co mám dělat nebo co je špatně. Tak mě a ještě několik lidí, možná ještě deset takových nebo já nevím, několik nás posadili do auta, sebrali to, co tam viselo, a odvezli nás na SNB. Tam si nás zvali po jednom do nějaké výslechové místnosti. A ptali se, co jsme tam vystavovali, jestli to můžu nějak pojmenovat, co na těch obrazech bylo, jestli znám někoho jiného, kdo tam vystavoval. A to bylo asi tak všechno. Nikoho nás nezmlátili nebo nic. Takové, mně se to zdálo jako banální otázky. Ne, nebylo to nic, že by říkali, že to je protistátní, chtěli vědět jenom nějaké informace k tomu. No a pak, nevím, po jaké době, po týdnu, po měsíci, nevím, Zdeňku Jelínkovi ty obrazy vrátili. Už jsme je dostali všichni zpátky, tak jsem si říkal: 'Asi to nic závažného nebylo.'“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 26.03.2025

    (audio)
    délka: 02:49:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nátlak byl mnohem horší, než kdyby mě zmlátili

Luboš Plný, 1991
Luboš Plný, 1991
zdroj: Archiv pamětníka

Luboš Plný se narodil 4. listopadu 1961 v České Lípě do rodiny železničářů. Jeho otec František i matka Olga, rozená Procházková, pracovali u dráhy. Už od dětství projevoval výtvarné nadání, avšak na uměleckou školu ho roku 1977 nepřijali a vyučil se železničním elektromechanikem na učilišti ČSD v Nymburce. Výuka i pobyt na internátu probíhaly v přísném režimu, který v něm prohloubil pocit nesvobody. V roce 1980 nastoupil do práce v České Lípě a současně se ve dvouletém studiu připravoval na maturitu. Zlom v jeho životě nastal během povinné vojenské služby roku 1982, kdy ho hospitalizovali na psychiatrii s diagnózou schizofrenie. V psychiatrické léčebně se znovu vrátil ke kresbě, jež se pro něj stala formou autoterapie i způsobem sebepoznání. V polovině 80. let se zapojil do okruhu neoficiální kultury a českolipského undergroundu kolem signatáře Charty 77 Zdeňka Jelínka. V roce 1987, v období psychického i fyzického oslabení, pod nátlakem podepsal spolupráci se Státní bezpečností (StB), což mu způsobilo dlouhodobé výčitky a zhoršení zdravotního stavu. Roku 1988 se přestěhoval do Prahy a rozvinul osobitou uměleckou tvorbu. Jeho díla jsou silně autobiografická, propojují kresbu, text, koláž a nalezené předměty s fyzickými motivy, pamětí a každodenností. Po roce 1989 působil jako model na Akademii výtvarných umění (AVU) a po šesti letech požádal v rámci svého projektu o udělení neexistujícího titulu „akademický model“, který mu rektor udělil v roce 2000. Významnou roli v jeho tvorbě hrají deníkové záznamy, které si roky vedl, a anatomické kresby. Jeho práce jsou zastoupeny v prestižních sbírkách, včetně pařížského Centre Pompidou, účastnil se mnoha výstav, zejména ve Francii.