Luboš Plný

„Petr Cibulka. A nakoupil jsem jich zase, nevím, šest nebo nějaký takovéhle množství. A na základě toho vlastně, to jsme věděli jenom sami o sobě, kdo si to kupoval, a pak jsme si to měnili. Takže o tom jsem nikde nemluvil. Až pak jsem dostal předvolání na SNB od Státní bezpečnosti z Brna. Přijeli z Brna a tam chtěli, to pozvali asi těch lidí víc, to jsem se nedozvěděl, ale myslím si, že jo, kterých se to týkalo, kupovali od Petra Cibulky. Chtěli po mně informace. Kolik jsem toho koupil, za kolik a co na těch kazetách bylo. Ale tam jsem si teda nic nevymýšlel, tak jsem jim to popravdě [řekl], jsem nevěděl, ty informace. Já si myslím, že třeba buď kontrolovali Petru Cibulkovi poštu, anebo se dostali k jeho nějakému účetnictví, kde si zapisoval, co komu poslal. Takže tímhle způsobem mě kontaktovali.“

„Šli jsme do jedné rezervace, Peklo se to jmenuje, u České Lípy, a tam jsme začali rozvěšovat obrazy, kresby, ale v podstatě nic jsme nenarušovali... že tam jsou skály a docela pěkné stromy, že bychom tam sekali hřebíky do stromu nebo do skal. Všechno se věšelo na špagáty nebo se to opíralo jenom o něco. Takže jsme nic nepoškodili a já jsem na tom neviděl vůbec nic špatného, sešli se lidi se společným zájmem. Samozřejmě tam byla spousta lidí, které jsem v té době ještě neznal. Ty jsem poznal třeba až později nebo později jsem se dozvěděl, o koho se jedná. Ale většina lidí byli třeba takoví s alternativními zájmy. Takže tam byly jak máničky nebo v podstatě do té skupiny patřili tehdy nějací pankáči a intelektuálové, různí lidi, ta skupina byla hodně různorodá. Nebylo tam nějaké oddělování se. Takže tam byli různí lidi, ale najednou, když už to viselo, tak tam začali jezdit do takového místa, kam normální auto se nedostane. Tam se najednou začala objevovat policejní nebo tedy SNB auta, kterých tam přijelo několik, už si nepamatuju, a lidi začali utíkat odtamtud. Asi už věděli. Já jsem asi ani vůbec nic nevěděl, co mám dělat nebo co je špatně. Tak mě a ještě několik lidí, možná ještě deset takových nebo já nevím, několik nás posadili do auta, sebrali to, co tam viselo, a odvezli nás na SNB. Tam si nás zvali po jednom do nějaké výslechové místnosti. A ptali se, co jsme tam vystavovali, jestli to můžu nějak pojmenovat, co na těch obrazech bylo, jestli znám někoho jiného, kdo tam vystavoval. A to bylo asi tak všechno. Nikoho nás nezmlátili nebo nic. Takové, mně se to zdálo jako banální otázky. Ne, nebylo to nic, že by říkali, že to je protistátní, chtěli vědět jenom nějaké informace k tomu. No a pak, nevím, po jaké době, po týdnu, po měsíci, nevím, Zdeňku Jelínkovi ty obrazy vrátili. Už jsme je dostali všichni zpátky, tak jsem si říkal: 'Asi to nic závažného nebylo.'“