Jiří Petrášek

* 1945

  • „Tak jsme jeli do Bavorska, do pohraničního města. Zůstal jsem tam, žena dostala víza, mně je zamítli, tak jela mým autem do Plzně, kde potkala poprvé mé rodiče, moji rodinu. Pak se vrátila a na hranici ji buzerovali. Zapsala si do notýsku takové příhody, jako pan Brouček, atd a oni to všechno prohlíželi. Namířili na ni samopal atd. Přijela v slzách.“

  • „Když jsem balil, tak jsem si vzal jen pár věcí, protože jsem si říkal, kdybych balil nějaké zimní hadry, tak by to mohli najít a mohlo by to prozradit můj [záměr]. Měl jsem plátěnky a lehký plášť. V tom vlaku bylo ticho, že byste slyšela špendlík spadnout. Když potom přišla ta naše pohraniční služba a pak potom odešli a [přišla Rakouská], všichni začali vesele povídat a to bylo vše…“

  • „Jeden z mnoha důvodů, proč jsem byl proti komunismu, bylo to, že děda měl jedno políčko a sad – nikdy neměl zaměstnance. Dřeli se tak, že si to nedovedeme představit, i když postavili barák, tak cihlu po cihle… vše rukou. Oni [komunisté] řekli, že byl kulak a nedali mu penzi. Takže když mu bylo osmdesát, děda dělal cestáře. Ale byl ve slušné skupině, byl tam jeden bývalý ředitel závodu a jeden šlechtic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Atlanta, 13.09.2025

    (audio)
    délka: 01:27:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    ZOOM, 05.11.2025

    (audio)
    délka: 01:13:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nechtěl jsem kolaborovat, ani brát svým dětem budoucnost

Portrét Jiřího Petráška těsně před emigrací v roce 1968, pochází z žádosti o povolení cesty do Rakouska (os. spisu 31246 C) z Archivu bezpečnostních složek ČR
Portrét Jiřího Petráška těsně před emigrací v roce 1968, pochází z žádosti o povolení cesty do Rakouska (os. spisu 31246 C) z Archivu bezpečnostních složek ČR
zdroj: Archiv bezpečnostních složek ČR

Jiří Petrášek se narodil 23. června 1945 v Plzni. Rodné město se ještě radovalo z konce války, ale zároveň bylo těžce poznamenané dubnovými nálety Spojenců. Otec František Petrášek pracoval ve Škodových závodech, a když továrnu zasáhly ještě před narozením Jiřího spojenecké bomby, přesunul se s manželkou Barborou na venkov. V době, kdy Jiří studoval na základní škole, sebrali komunisté jeho dědečkovi, Václavu Fialovi, někdejšímu starostovi Ledců u Plzně, pole a sad. Označili jej za kulaka a ztratil nárok na penzi. Tato raná zkušenost v Jiřím Petráškovi už tehdy zasadila semínko nedůvěry v komunistickou stranu. Během studií na plzeňské průmyslovce si zamiloval jazz a tajně poslouchal Hlas Ameriky. Když po škole nastoupil na přání otce taktéž do Škodovky, odmítl tam společně s dalším kolegou vstoupit do Československého svazu mládeže (ČSM) a v roce 1964 přispěli k rozpuštění této komunistické mládežnické organizace. Po srpnu 1968 se rozhodl emigrovat. Získal víza na základě falešného pozvání do Rakouska a v říjnu odcestoval sám vlakem do Vídně. V lednu 1969 přistál na letišti v New Yorku. Na začátku se živil jako noční uklízeč kanceláří. Poté, co se přestěhoval do Kalifornie, byl povolán ke službě do americké armády. Aby se vyhnul přímému nasazení ve válce ve Vietnamu, vykonal šestiměsíční výcvik u americké námořní pěchoty, takzvaných mariňáků, v rámci Ozbrojených sil USA a zůstal v jejích rezervách po dobu pěti a půl let. V 70. letech vystřídal několik zaměstnání a nakonec se uchytil v chemickém odvětví. V té době si také doplnil vysokoškolské vzdělání na El Camino College v Kalifornii. Dosáhl kariérního úspěchu ve firmě Metal Surfaces Inc. zabývající se pokovováním povrchů, kde se stal generálním manažerem a viceprezidentem. Jiří Petrášek vychoval dvě děti, Josepha a Kristinu. V roce 2025 žil se svou ženou Jane a dcerou Kristinou na atlantském předměstí Tucker ve státě Georgia.