Ivan Pelíšek

„Ti komunisti na tom severu byli teda docela zlí, jo. Ti opravdu škodili, všemožně, takové drobné, pořád psali nějaké stížnosti na nás. Jednou tam měl jet Husák a ta fara stála u státní silnice. A my jsme tam nahrabali hromadu listí a oni taky, tenkrát, no, tam to muselo být perfektně uklizené, aby ten Husák, on jel otevřít do Ústí novou budovu KSČ, tak tam měl jet – a najednou přišla stížnost na nás, že tam máme hromadu hnoje. To nebyl žádný hnůj, to bylo listí. No tak takové stížnosti na nás. Ten předseda komunistů se pak oběsil po revoluci. No tak jsme se přestěhovali do Čestic – a tady musím říct, jsem byl příjemně překvapen, asi to taky bylo tím, že tady přece jenom mají lidi takovou tradici. Na tom severu byly hodně náplavy, no tak zkrátka tady byli hodnější. I ten předseda pan Zábranský mi nabídl práci hned a prostě mě přivítal. No tak prostě tady se ti lidi nějak víc dohodnou. Něco podobného – s tím jsem se setkal i na jižní Moravě. Tam ti komunisti taky byli, ale dalo se víc dělat, i v tom bigbítu. Měli větší svobodu. Bylo to dáno tím, že třeba maminka toho komunistického papaláše chodila do kostela a ten papaláš třeba taky občas zašel do kostela, i když jel třeba 20 km, aby ho nikdo neviděl, na Vánoce, ale tak trošku slušnější chování. A to teda byl velký rozdíl tady. A my jsme pak s manželkou v Česticích napsali dopis Husákovi, to bylo v roce 1988, možná začátkem roku 1989, takový docela slušný dopis, kde jsme mu psali, aby odstoupil. To samozřejmě asi Husák nečetl, ale rozhodně to tam někdo četl, a šlo to systémem, že to někdo četl, na ústřední výbor, odtud na kraj do Budějovic, odtud na okres, tam byl ten Bažata, a Bažata přijel úplně rozběsněný za naším chudákem panem Zábranským, což byl taky komunista, ale ten hodný, a řekl, že mě musí propustit, že není možné, aby zaměstnával takového člověka. On za mnou přišel, ten pan Zábranský, s tím Bažatou jsem nemluvil, a říká: ‚Pane Pelíšek, pojďte sem takhle! Vy jste psali nějaký dopis soudruhu Husákovi?‘ Já jsem říkal: ‚No, psali.‘ A on říká: ‚A co jste mu tam psali?‘ Já říkám: ‚No, aby odstoupil.‘ A on se smál a samozřejmě, že mě nepropustí, protože já už byl jenom dělník, už jsem nikde nehrál, nebyl jsem bubeník, nižší kategorie už nebyla – a navíc byl tenkrát zákon o příživnictví, každý musel být zaměstnaný ze zákona. Takže s tím propuštěním těch dělníků to bylo těžké. A navíc mě potřebovali, takže jsem tam krásně potom dožil v té dílně.“

„Když přišla revoluce, tak jsem se šel zeptat, jestli jsem měl estébáka na sebe nějakého nasazeného, jestli byl na mě veden spis. No, nějaký spis na mě veden byl, ale když jsem do něj koukal, tak zajímavé bylo, že to, co jsem proti režimu jako prováděl, tak to tam vůbec nebylo. Jako že jsme množili různé věci, texty, hlavně teda náboženské, za což tehdy třeba můj kmotr František Lízna šel do vězení. Se pamatuju, že namnožil papežskou encykliku a byl odsouzen, teď nevím na kolik, ale odsouzen. Bylo nebezpečné cokoliv opisovat a množit. Jednou se mi stalo, že na 1. máje oni hledali nějaké letáky policajti všude, a já šel od Kaplanů, to byla taková disidentská rodina katolická v Bubenči, a já jsem šel od nich na Kulaťák a zakecal jsem se s jedním kamarádem, který šel taky odsud, a v ruce jsem nesl nějaká lejstra, navíc na žlutým průklepovým papíře. A najednou koukám, že jdeme přímo k žluté Volze estébácké a já mám v ruce ty papíry, tak jsem si říkal: ‚No, tak to je konec…‘ A tak nás naložili a já měl pořád v ruce ty papíry. Odvezli nás do Čkalovky, to je za rohem, a já ty papíry takhle složil na čtyřikrát a vložil si je do náprsní kapsy. Nikdo si toho nevšiml, to bylo zvláštní, jako by to neviděli. Teď jsme tam přijeli, kamaráda vzali na výslech a já čekal v čekárně a zeptal se, kde je záchod, šel na záchod a ty papíry jsem dal nahoru na splachovač. No a v tu ránu jsem byl volný, začal jsem nadávat, stěžovat si, chtěl jsem, abych mohl zavolat manželce, té jsem taky zavolal – a vůbec proč nás zatkli a co si to dovolujou. No, tak mi dali nějakou malou pokutu, že mám vlasy o něco delší nebo kratší než je na fotce, to se tak dávalo, tak mi dali pokutu asi 50 korun, což bylo hodně peněz mimochodem tenkrát. A pustili nás, no a já měl ještě tu drzost, že jsem si došel na ten záchod a ty papíry jsem si vzal s sebou.“

„V osmašedesátým, když se najednou vyvalily ty hrůzy, přestala cenzura, a teď jsem, že jo, já jsem byl v pubertě, tak jsem viděl, co se dělo v tý krásný době za děsivý věci, jak se nakládalo s politickými vězni, tak jsem se dostal do šoku. Tak jsem byl v podstatě z toho ochromen, že něco takového bylo možné, a říkal jsem si, že teď, když se ta pravda vyvalila, aby se to vrátilo zpátky. Všichni lidé vědí, co jsou komunisti zač. A samozřejmě netrvalo dlouho, pár měsíců, a přijeli Rusáci, byla okupace. Můj táta už asi pět let v politice nebyl a v roce 1968 se do toho procesu zapojil a měl pár relací v rádiu o odposlouchávání divadelních šaten československou kontrarozvědkou. Takže po osmašedesátém, když zjistil, že po něm jde KGB, což nám tvrdila naše domovnice, protože my jsme v tom bytě nebyli, tak zdrhnul a emigroval a od té doby jsem ho neviděl. Naši rodiče teda byli rozvedení už od roku 1964. Takže emigroval do Itálie, kde měl hodně kamarádů, a tam zemřel v roce 1981, aniž bychom se někdy viděli.“