Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Pelíšek (* 1954)

• narozen 18. května 1954 v Praze

• z komunistické rodiny

• jeho otec Václav Pelíšek se angažoval v politice, do roku 1964 zastával vysokou funkci náměstka ministra školství a kultury (za ministra Františka Kahudy)

• oba rodiče se s politikou KSČ rozešli po roce 1968

• otec po okupaci Československa v srpnu 1968 emigroval do Itálie

• v roce 1972 se vyučil uměleckým truhlářem

• od dětství hrál na bicí

• v roce 1975 udělal tzv. přehrávky a získal status svobodného povolání

• hrál v kapele Petra Nováka (1976–1978) a v Abraxasu (1976–1984)

• od poloviny 70. let se stýkal s tzv. druhou kulturou

• v jejich pražském bytě na Hanspaulce se konalo několik neoficiálních divadelních představení a přednášek

• účastnil se řady zakázaných koncertů a přátelil se s lidmi z neoficiální kultury

• po roce 1980 se sblížil s členy podzemní církve

• ve 27 letech se nechal pokřtít, jeho kmotrem byl František Lízna

• signatář Charty 77 a člen Hnutí za občanskou svobodu

• účastník demonstrací v Praze v listopadu 1989

• zakládající člen Občanského fóra v Česticích

• v roce 1990 založil firmu Pellwood na výrobu bubenických paliček

V roce 1968 bylo Ivanu Pelíškovi 14 let, s rodiči bydlel ve vile na Hanspaulce, na chatu jako jediní z okolí jezdili vlastním Spartakem, se spolužáky nadšeně vítal Gagarina v Praze na tehdejší Kladenské třídě (dnes Evropská třída). Věřil, že žije v nejlepším systému na světě. Události roku 1968 ale všechno změnily. Během několika měsíců pochopil, že žije v zemi pevně sevřené režimem postaveným na lži, strachu a nesvobodě. Drsné probuzení z bezstarostného světa dětství odstartovalo hledání vlastní cesty, která ho dovedla k hudbě, víře i podpisu Charty 77.

Do roku 1964 se můj otec živil pouze politikou 

Ivan Pelíšek vyrůstal v Praze v komunistické rodině. Oba jeho rodiče vstoupili do KSČ hned po válce a komunistickým ideálům věřili až do roku 1968. Jeho otec Václav Pelíšek (1924–1981), vystudovaný chemický inženýr, se velmi angažoval v politice. Během první poválečné dekády se z řadového úředníka s rudou knížkou vyšvihl na místo náměstka školství a kultury. „Tu funkci dělal do roku 1964, pak z ní dobrovolně odešel, protože zjistil, že jeho osobně sledují dva estébáci, a začal se z komunistického nadšení trochu probouzet,“ vzpomíná pamětník na otce. V roce 1968 se Václav Pelíšek aktivně zapojil do reformního procesu pražského jara, veřejně vypovídal o odposlouchávání divadelních šaten umělců Státní bezpečností. „Při okupaci vojsky Varšavské smlouvy utekl – emigroval – a od té doby jsem ho už nikdy neviděl,“ vypráví pamětník a krátce dodá, že si v roce 1995 v Itálii se starším bratrem Václavem vyzvedli jeho urnu.

Až do srpnové okupace rodina Ivana Pelíška užívala výhod, které komunistický režim poskytoval jen vybraným. Pronajímali si celé patro velké vily na Hanspaulce v Praze, vlastnili jako jedni z mála Spartaka. „Mě jako šesti- sedmileté dítě vozili Tatrou 603 do Sanopsu k lékaři,“ zmíní s lehce ironickým úsměvem na rtech. V letech 1968 a 1969 s bratrem díky matčiným známostem strávili léto v Anglii. 

Viděl jsem, že Západ vypadá úplně jinak, než nám říkali 

Události roku 1968 považuje Ivan Pelíšek za zásadní zlom ve svém životě i ve způsobu, jakým začal přemýšlet o světě, systému a svobodě. Přestože se jeho otec aktivně zapojoval do politického dění, on sám společenskopolitické změny závěru 60. let zpočátku moc nevnímal. „Ale potom začaly vycházet časopisy Reportér a normální noviny a najednou se začalo psát o komunistických vraždách, začalo se o tom mluvit i ve škole. Byl to velký šok. A hlavně za pár měsíců se otevřely hranice a já jsem jel na Západ – a teď jsem viděl, že ten Západ vypadá úplně jinak, než nám říkali.“ Viděl realitu, která se výrazně lišila od obrazu, jaký mu celý život předkládala komunistická propaganda. Viděl dělníky, kterým se žilo lépe než těm československým, venkov i města mu připadaly hezčí, obchody nabízely nepřeberné množství zboží. V jeho očích všechno působilo lépe než doma.

Bylo mu čtrnáct let a během několika měsíců se mu rozpadl obraz světa, který do té doby považoval za samozřejmý. „Jako třešnička na dortu už byl jen šok z ruské okupace,“ dodává.

Byl rád, že si může žít po svým

„Pak nastal sešup. Žádná Tatra 603, žádný Sanops,“ vzpomíná Ivan Pelíšek na události po roce 1968, kdy rodina Pelíškových ztratila své pevné místo a s ním i jistoty a výhody, na které byli po léta zvyklí. 

Nedlouho po otci odešla na Západ i Věra Pelíšková a s bratrem a babičkou Karlou Fähnrichovou zůstali ve velkém bytě na Hanspaulce sami. Ivan Pelíšek si z toho ale tehdy těžkou hlavu nedělal, odchod rodičů pro něj svým způsobem znamenal svobodu: „Já jsem byl rád, že jsme tu sami, že nás tady rodiče nebudou otravovat a budeme si žít po svým.“ Nechal si narůst dlouhé vlasy, chodil na koncerty, poslouchal hudbu – a hlavně pokračoval v tom, co mu v životě dávalo největší smysl – ve hře na bicí, které se věnoval od mala.

V roce 1969 nastoupil na učiliště uměleckých řemesel na obor umělecký truhlář. Většinu času strávil na praxi v truhlářské dílně na Kampě v Sovových mlýnech, kde politika nikoho nezajímala, „tam jsem se učil v naprosté svobodě.“ Trochu horší prý byly tři měsíce teorie, ale ani tam se nebál a říkal, co si opravdu myslel. „V tomhle věku jsem byl velmi razantní, nic jsem netajil. Vždycky jsem říkal, že 68 byla okupace, a přes to u mě vlak nejel.“ Ale i to prošlo bez větších problémů a učiliště v roce 1972 úspěšně zakončil. V dílně nakonec strávil další dva roky jako zaměstnanec. 

Koukal jsem z postele oknem na nebe a říkal jsem si, tak to je docela dobrý život 

„Postupně začala muzika nějak přebíjet truhlařinu, a i když mě to bavilo, dal jsem po pěti letech výpověď,“ vzpomíná, jak si někdy v roce 1974 našel místo nočního hlídače v Náprstkově muzeu. „To byla taková populární práce pro lidi, kteří nechtěli moc pracovat,“ usmívá se a vysvětluje, že sice neměli moc peněz, ale měli moře času na muziku a tolik potřebné razítko v občanském průkazu. Nedlouho nato, v roce 1975, si udělal tzv. přehrávky u Pražského kulturního střediska (PKS) a stal se z něho profesionální hráč na bicí. 

Začínal v kapele Petra Nováka. Na první koncertní šňůru nezapomene nikdy: „Já jsem se ráno probudil v hotelu, koukal jsem z postele oknem na nebe a říkal jsem si, tak to je docela dobrý život, já budu teď jezdit po těch hotelích, do práce už vůbec chodit nebudu a budu si jen hrát. To bylo neuvěřitelné.“ Získal tehdy něco, po čem v socialistickém státě toužilo mnoho lidí, něco velmi nedostupného, v občanském průkaze měl status – svobodné povolání. Souběžně hrál v kapele Abraxas, která se během dvou let vypracovala natolik, že Petra Nováka spolu s kytaristou Slávkem Jandou opustili a začali se Abraxasu věnovat naplno.

Texty se všelijak flikovaly a z výborného textu pak často zbyl jen paskvil

Nastupující normalizaci a s ní měnící se poměry nejsilněji vnímal skrze hudební scénu: „Ta tvrdá normalizace se dala pozorovat v tom, jak tady ubývaly kapely, na které jsem chodil, Matadors, Formace, Flamengo. Ti lidé mizeli za hranicemi, přestávalo to.“

Koncertování, zvlášť po procesu s The Plastic People of the Universe v roce 1976, bylo doslova tancem na tenkém ledě. „Hráli jsme legálně, ale museli jsme si dávat opravdu pozor a pořád byly problémy,“ říká Ivan Pelíšek a dodává, že v některých regionech nemohli koncertovat vůbec, a to většinou bez jakéhokoli vysvětlení. „Například Severočeský kraj, Teplicko, jsme měli zakázané asi sedm let.“

Normalizační režim se snažil mít veškerou oficiální uměleckou tvorbu pod přísnou kontrolou. Asi největší potíže představovaly texty nových písní: „Text se musel dát ke schválení – a oni ho neschválili, ale neřekli, co tam vadí. To bylo to nejhorší.“ Ivan Pelíšek vzpomíná, že texty museli upravovat a ke schválení je předkládali opakovaně. Nezřídka se stávalo, že z původně výborného songu zbyl jen paskvil, „a Pavel Zeman [jejich tehdejší textař] už pak ztrácel chuť vůbec něco dělat.“ Dokonce prý tehdy existoval seznam asi 200 slov, které byly na indexu. Koloval ale jen mezi oficiálními textaři a Abraxas se k němu nikdy nedostal. 

Knížku mi přines do hospody U Malvaze

„Na vojnu jsem se rozhodl, že v žádném případě nepůjdu,“ pokračuje Ivan Pelíšek a zmiňuje, že v roce 1972 už na modrou knížku nestačila pouze diagnóza – ekzém nebo alergie. Odpor ke službě v komunistické armádě ho tehdy dohnal až k fingované sebevraždě, po které skončil v Bohnicích. „Takových jako já tam byla asi půlka, vlasy do půl zad.“ Pobyt v Bohnicích mu zajistil diagnózu 301.8 (jiné specifické poruchy osobnosti) a s tím i modrou knížku. 

„V Bohnicích jsem potkal své budoucí kamarády, skrze které jsem se dostal do undergroundu, do té doby jsem v undergroundu moc nebyl,“ vzpomíná. Od Jindry Veseckého si tehdy půjčil knihu s tím, že mu ji po přečtení zanese do hospody U Malvaze. „Když jsem byl z blázince venku, šel jsem do té hospody U Malvaze, a teď jsem tam přišel, ptal jsem se po něm – a pak jsem dá se říct obrazně z té hospody asi tři roky nevyšel.“   

Undergroundová univerzita 

Ivanu Pelíškovi se otevřel nový svět, do něhož rychle zapadl. Nejčastěji chodil do hospody U Malvaze, ale scházeli se i U Glabiců, U Slunců, U Bonaparteho a jinde. V undergroundových hospodách u dlouhých stolů vedle sebe sedávali hudebníci, intelektuálové, studenti, dělníci. Všichni si tam byli rovni a platila mezi nimi velká solidarita. 

Mnozí tam prý téměř bydleli. Strávil tam hodiny četbou, diskusemi, filozofováním, hádkami. „Byla to taková undergroundová univerzita,“ vzpomíná a dodává, „ale hlavně tam byla obrovská sranda.“ Ivan Pelíšek se tam cítil svobodně, jak jen to v nesvobodné zemi tehdy bylo možné. Brzy se sblížil s osobnostmi tzv. druhé kultury a byl zván na jejich akce. Dostal se tak na proslulé koncerty v Bojanovicích či v Kostelci u Křížku v roce 1976. 

Ivan Pelíšek se během několika let ocitl v poměrně složité situaci, oficiálně hrál s Abraxasem, zatímco jeho kamarádi, dobří známí či hudebníci, kterých si vážil, měli veřejné vystupování zakázáno. „To byl takový stálý spor. Jestli držet basu s Plastiky, kteří se rozhodli pro tu řeholi nehrát, jestli hrát alespoň občas za cenu nějaké úlitby, anebo jestli hrát oficiálně,“ říká. To, že takříkajíc plul na dvou lodích, si silně uvědomoval, a jak s úsměvem dodává: „A oni mi to občas dali sežrat.“

Šlo to pomalu, nebylo to nějaké osvícení 

 „Já jsem se zabýval existencí Boha několik let, možná i proto, že jsem byl z té ateistické rodiny,“ odpovídá na otázku, co ho přivedlo ke křesťanství, a pokračuje, „ale šlo to pomalu, nebylo to nějaké osvícení.“ 

V polovině 70. let se přes kamarády z Moravy dostal k evangeliu, seznámil se se známou disidentskou katolickou rodinou Kaplanových, u kterých se každý pátek scházeli lidé a společně se modlili ve stylu Taizé. V roce 1981 ve svých 27 letech se nechal spolu se svou budoucí ženou Zuzanou Pelíškovou pokřtít. Jeho kmotrem se stal významný představitel podzemní církve František Lízna. 

„Potom trochu začala změna, to moje křesťanství se začalo prohlubovat a já jsem se tím začal zabývat čím dál víc a najednou jsem viděl, že bych potřeboval nějakou změnu, že rockerskej život je někdy těžké ukočírovat,“ vzpomíná na rok 1984, kdy se k velkému údivu okolí rozhodl kapelu Abraxas opustit a vrátit se k truhlařině. Říká, že mnozí si tehdy mysleli, že se jednoduše zbláznil. Nemohli pochopit, že se dobrovolně vzdal něčeho, po čem tolik jiných toužilo. „Mít svobodné povolání, to bylo snem každého. Navíc v té době komunisté už skoro nedělali přehrávky. Oni nechtěli umělce, nové umělce, oni chtěli lidi ve fabrikách, a tak se přehrávky nekonaly vůbec – snad šest nebo sedm let.“ 

Ve velkých městech to bylo všechno snadnější 

S manželkou Zuzanou Pelíškovou se přestěhovali na faru do Dolánek u Litoměřic v severních Čechách. Prahu chtěli nechat za sebou, toužili po klidu, venkově, přírodě. „Byla to změna života,“ říká pamětník, který si našel práci v Doksanech v restaurátorské dílně, „tam jsem se poprvé dostal do kontaktu s normálním pracovním procesem, do té doby jsem žil mezi muzikanty v androši.“ 

V severních Čechách se sblížili s katolickým farářem a politickým vězněm z 50. let Antonínem Bradnou. Často se scházeli u nich na faře, kam za nimi jezdili přátelé z Prahy a okolí. „Hlavně jsme si povídali, seděli jsme na zahradě, pili jsme pivo, modlili jsme se, debatovali o náboženství a politice. To bylo propojené.“ 

V Dolánkách také poprvé okusil pocit lidí, kteří do systému nezapadali. Oproti anonymní Praze začali být více na očích. V Dolánkách chodili do kostela pouze Pelíškovi a ještě jedna místní rodina. Všichni to o nich věděli, nic se nedalo skrýt. „Ve městech to bylo všechno snadnější. Bylo snadnější nechodit třeba k volbám,“ říká Ivan Pelíšek, který se až do roku 1989 odmítal účastnit voleb. „Byl to takovej můj truc. Já jsem zase nedělal jiné věci, tak jsem se snažil trochu je rozzlobit alespoň tímhle tím.“ 

Nebyl jsem disident ani jsem se za disidenta nepovažoval

V malých Dolánkách přilákali svými aktivitami pozornost StB. „Pelíšek Ivan po přestěhování do obce Dolánky začal vyvíjet značnou aktivitu jako laik ŘKV. V místě jeho trvalého bydliště se scházelo větší množství mladých lidí, převážně z Prahy,“ píše se ve svazku StB z roku 1987. Režimu nešlo jen o samotná setkání, ale především o vliv na mladou generaci. 

Nebylo to poprvé, kdy se Ivan Pelíšek dostal do hledáčku StB. V roce 1983 se jeho jméno objevilo ve svazku s názvem Scéna I v souvislosti s pořádáním nelegálních bytových divadelních představení, která se konala v jejich pražském bytě. Režimu už tehdy vadil jeho příklon ke křesťanství, který nikdy neskrýval, naopak se ke své víře veřejně hlásil a šířil ji. Ve spise se dál uvádí: „Snaží se o propagaci náboženské tematiky při koncertních vystoupeních skupiny Abraxas.“ Sledován byl také kvůli svým kontaktům s Václavem Malým, Antonínem Bradnou a dalšími představiteli katolické církve a Charty 77. V porovnání s jinými měl relativně štěstí, sledování StB nikdy nepřerostlo v nic závažnějšího, jak říká pamětník: „Příjemný to nebylo, ale upozorňuji, že já jsem nebyl v první linii. To, co zažívali v Ječné, to, co zažívali lidi jako František [Lízna], jako Kaplanovi, to já jsem nezažíval.“ 

Napsali jsme dopis Husákovi, že má odstoupit

V první polovině 80. let s manželkou vážně zvažovali emigraci: „Bylo to pro nás celkem snadné. Stačilo, aby nám moje máma poslala pozvání, a my bychom prostě vycestovali. Ale pokaždé manželka přišla do jiného stavu a my jsme to museli zrušit.“ Od emigrace nakonec upustili úplně s tím, že v Československu zůstanou, ale přestěhují se někam, kde se budou cítit lépe. Tehdejší katastrofální stav životního prostředí severních Čech jim připadal nesnesitelný. Jejich děti opakovaně trpěly respiračními onemocněními. Byly dny, kdy se nemohli ani pořádně nadechnout. „Když byla mlha, na plínkách se objevovaly takové malé dírky. A to byla vlastně slabá kyselina sírová, která to vypálila,“ popisuje. Přes známého faráře Martina Františka Vícha se dostali na faru v jihočeských Česticích, kde žije Ivan Pelíšek s rodinou dodnes.

V Česticích našli, co hledali. Příroda, vesnice se jim zdály čistší. „Musím říct, že i komunisté tady byli hodnější, snesitelnější,“ vypráví a vysvětluje, že ho místní starosta Zábranský, člen KSČ, přivítal, zaměstnal ho a později mu ještě několikrát pomohl. 

Na jaře roku 1989 se odhodlali k činu, který tehdy rozhodně nebyl samozřejmý: „Napsali jsme s manželkou dopis Gustávu Husákovi. Docela odvážný, ale zdvořilý. Psali jsme mu, že by měl odstoupit.“ Když na pamětníka později přišlo udání kvůli dopisu s požadavkem na potrestání, starosta Zábranský je podržel. Celé situaci se prý zasmál a Ivana Pelíška z práce nevyhodil. To, co dnes může působit jako úsměvná historka, mohlo na konci osmdesátých let znamenat nejen ztrátu zaměstnání, ale i mnohem vážnější problémy.

„Tady jsme také podepsali Chartu 77 a Hnutí za občanskou svobodu,“ vzpomíná Ivan Pelíšek na rok 1988. 

V Praze se revoluce dělala levou zadní, ale u nás to bylo všechno hrozně zamrzlé 

Ačkoliv měl Ivan Pelíšek od kamarádů informace o malých pražských demonstracích a jiných občanských aktivitách v závěru 80. let, nevěřil, že by komunistický režim někdy skončil. Neuměl si představit, že by se komunisté své moci vzdali – a jak by ke skutečnému předání moci mohlo vůbec dojít: „Dneska se zdá všecko jako sranda, ale v podstatě já jsem měl strach. Já jsem si myslel, že dojde k nějakému masakru.“

„O Listopadu jsem se dozvěděl asi hned druhý den z Hlasu Ameriky, předpokládám. A samozřejmě u nás se nedělo vůbec nic.“ S manželkou hned vyrazili do Prahy: „Když jsme na Národní vylezli z metra, tak už v metru to byl oproti vesnici šok, protože u nás nic – a tady polepené. Všecko polepené plakáty a zprávami.“ Domů se vraceli s hromadou fotek, které chtěli v Česticích vyvěsit: „U nás nic. Normálně jsem je tam lepil a měl jsem strach, jestli mě někdo nezabije třeba.“ 

Oproti Praze šlo v regionu všechno mnohem pomaleji, lidé se víc báli. „V Praze – tam se revoluce dělala levou zadní, ale u nás to bylo všechno hrozně zamrzlé, komouši se tam drželi hrozně dlouho.“ Na první akci Občanského fóra (OF), kterou Ivan Pelíšek s místními založil pár dní po 17. listopadu, jim nechtěli půjčit ani rozhlas. Za klíčovou považuje generální stávku, ke které se s pár Čestickými přidali. Ivan Pelíšek, který se stal rychle vůdčí osobností přicházejících změn, na náměstí přečetl provolání Co chceme. Tehdy poprvé bylo na náměstí jen pár lidí, drželi se vzadu, jen pokukovali, ale situace se rychle vyvíjela. „Příští schůze OF, to už byl narvanej sál v hospodě. Tam přišlo 300 lidí. To už bylo jasné,“ usmívá se.

Ivan Pelíšek působil v OF ještě pár měsíců po sametové revoluci, ale politika ho nikdy nelákala, kromě hraní na bubny měl ještě jeden smělý plán – chtěl podnikat. V roce 1990 založil dodnes fungující světově úspěšnou firmu Pellwood na výrobu bubenických paliček. 

Sametovou revoluci považuje za to nejlepší, co se u nás mohlo stát. „Nevím, jak lépe by se to dalo udělat,“ říká a své vyprávění uzavírá větou, která shrnuje nejen listopadové dny, ale i roky předtím: „Mělo to obrovský smysl.“