"S Františkem Líznou jsme se seznámili v Olomouci na sádrovně, kam jsme s manželem chodili nezávisle na sobě. Za otcem Františkem Líznou tam chodily máničky, chodilo se na sádrovnu. Věděli jsme, že je to silná osobnost, že je kněz bez státního souhlasu, pronásledovaný kněz. Bavilo nás za ním chodit, povídal si s námi, to jsem tam vlastně chodila ještě, než jsem chodila s manželem, se skupinou olomouckých undergroundů. Takže manžel tam chodil taky, tam jsme se s ním seznámili a pak jsme měli spolu velmi, velmi osobní vztah. Vlastně nás s manželem tajně sezdával po propuštění z vězení. Byli jsme první lidé, které sezdával, byl úplně strašně dojatý, plakal u toho a bylo to tajně. Bylo to v klášteře v Borotíně, kde jsme byli v utajení. Museli jsme jet potmě, v noci. Pracoval tam jako ošetřovatel u postižených žen. Byla tam kaple, byl to bývalý klášter. Byl tam jako ošetřovatel, takže bylo domluvené, že tam bude moje křestní kmotra, kterou mi taky dohodil otec František Lízna. To byla taková svatá žena, která žila řádovým způsobem života, nebyla ale řeholnice a teď žije v Kroměříži ještě, Josefka Bilíková, ta tam byla a moje biřmovací kmotra, sestra Magdalena, bosá karmelitánka."
"Nebo jsme byli biřmovaní v Praze. Tenkrát tam bylo dost disidentů, které biřmoval kardinál Tomášek, mojí kmotrou tehdy byla sestra Magdalena Schwartzová, taky taková disidentka, bojovnice proti komunismu, byla vězněná za fašistů i komunistů, tak mi ji otec František Lízna dal jako biřmovací kmotru. Tehdy v tom kostele byli estébáci hmatatelně cítit. Bylo tam tehdy taky biřmovaných dost lidí z Charty, za kmotry jim šli zase chartisti. Ta negativní energie z nich šla tak silně cítit úplně. Stála jsem a vedle mě stál chlap, který byl úplně strašně nervózní, jako kdyby byl plnej čertů, tak to jsem si říkala: ,Tak, to je jasnej estébák.´ A víc takových těch pánů, co se prostě mračili, tam stálo, ale naštěstí nezasáhli. Manželův kmotr byl otec František Lízna."
"Když u nás dělali domovní prohlídku, náš první sny, nejstarší, měl půl roku. Jezdili jsme třeba za Vlahovičem do Moravské Huzové – to byl taky takový chartista. Pak jsme jezdili za Tomášem Hradílkem do Lipníku, za otcem Františkem Líznou, tehdy bydlel ve Velkých Opatovicích, ještě s maminkou, byl bez státního souhlasu, býval často vězněný. Tak takhle jsme jednou někam jeli, já si myslím, že k těm Vlahovičům, estébáci využili, že nejsme doma. Manželova maminka hlídala půlročního syna, vtrhli k nám, dělali komplet po celém baráku velkou prohlídku a on celou dobu plakal, protože se bál cizích pánů. To bylo takové drsné, když jsme třeba přijeli o půlnoci a teď jsme to tam viděli, tu spoušť a ty estébáky... to byly takové drsné situace."
Hana Pelikánová, rozená Balášová, se narodila 1. května 1960 v Olomouci jako mladší ze dvou dcer. Otce, reformního komunistu, po roce 1968 vyhodili z KSČ. Hana tak odmala vyrůstala v protikomunistickém prostředí. Během studia na Slovanském gymnáziu se zapojila mezi olomouckou undergroundovou scénu. Brzy jezdila i do Polska a Maďarska, kde byla větší svoboda. V roce 1978 začala chodit s Vítem Pelikánem, společně s ním konvertovala ke křesťanství. Vzali se v roce 1980. Hana se začlenila do disidentského prostředí a protirežimních aktivit. S manželem množili a distribuovali samizdat, organizovali kulturní večery, modlitební setkání, podporovali vězněné. Udržovali kontakty s pražským disentem kolem Charty 77, členy VONS a aktivisty z celé Moravy. Rodina byla sledována, jejich dům odposloucháván. V roce 1986 jí kvůli jejím protirežimním aktivitám zamezili ve výkonu státních závěrečných zkoušek na vysoké škole, bránila se odvoláním u ministra školství, ve kterém odhalila politické důvody. Díky jeho zásahu školu v roce 1987 dokončila. Na podzim roku 1989 se s manželem podíleli na organizacích shromáždění v Olomouci, stáli u počátků místního Občanského fóra. Vychovali pět dětí – Ondřeje, Matouše, Veroniku, Šimona a Jakuba. Až do odchodu do důchodu v roce 2020 pracovala jako učitelka. Je držitelkou Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. V roce 2025 žila v Olomouci.
1. máje 1987 v Olomouci, na fotografii v popředí syn Ondřej, zezadu lze vidět Rudolfa Berezu a Tomáše Hradílka, kteří drží transparent s heslem: „Charta 77 vybízí k občanské kuráži!"
1. máje 1987 v Olomouci, na fotografii v popředí syn Ondřej, zezadu lze vidět Rudolfa Berezu a Tomáše Hradílka, kteří drží transparent s heslem: „Charta 77 vybízí k občanské kuráži!"
