Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Hana Pelikánová (* 1960)

• narozena 1. května 1960 v Olomouci

• v dospívání se zapojila mezi olomouckou undergroundovou scénu

• koncem sedmdesátých let začala chodit s Vítem Pelikánem, jehož strýc Jiří Pelikán po roce 1968 emigroval

• roku 1980 sňatek s Vítem Pelikánem, vychovali pět dětí

• konvertovala ke křesťanství, roku 1980 se nechala pokřtít, s manželem se stali součástí křesťanských společenství a katolického disentu

• ve vile rodiny Pelikánovy pořádali modlitební setkání, večery hudby, poezie

• s manželem se zapojila do protirežimních aktivit, rozmnožování a šíření samizdatu, podpory politických vězňů a jejich rodin

• aktivity Pelikánových byly sledovány StB, v domě umístěny odposlechy

• v letech 1979 až 1987 vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého, obor speciální pedagogika-vychovatelství

• kvůli protirežimním aktivitám se snažila StB znemožnit dokončení jejího studia, nesměla v termínu ke státnicím, nakonec se jí povedlo školu dokončit díky odvolání ministrovi školství

• zúčastnila se Národní poutě na Velehradě roku 1985, manifestací koncem osmdesátých let v Praze, spoluorganizovala demonstraci na podporu Augustina Navrátila v Olomouci, v listopadu 1989 se podílela na organizaci manifestací v Olomouci

• v roce 2025 žila v Olomouci

Hana Pelikánová, rozená Balášová, dospívala v sedmdesátých letech, uprostřed tuhé normalizace, která lidem,kteřívybočovali z řady, nepřála. Už na gymnáziu patřila mezi olomoucký underground. Po seznámení s Vítem Pelikánem v roce 1977 se aktivně zapojila do disidentského prostředí a jeho aktivit. Společně konvertovali ke křesťanství, stali se součástí olomoucké křesťanské komunity. Víra ji pak podržela v mnoha těžkých situacích, které disidentský život mladé rodině přinášel. Pro své aktivity byli sledováni, jejich dům odposloucháván. Zatímco Víta Pelikána StB zvala na výslechy a býval zadržován, Haně Pelikánové měli v úmyslu její zapojení spočítat později. Kromě četných protirežimních aktivit zvládala péči o čtyři děti a studium vysoké školy, jejíž ukončení se StB chystala překazit.

Utíkali před přijíždějícími tanky

Hana Pelikánová, rozená Balášová, se narodila první květnový den roku 1960 v Olomouci. Tatínek pocházel z chudých poměrů z Valašska. Patřil k reformně smýšlejícím komunistům. Definitivní vystřízlivění přišlo v srpnu 1968, pro své názory byl z KSČ vyhozen a měl poté problémy i v zaměstnání. Pracoval jako výzkumník Moravských železáren. Srpnové události roku 1968 utkvěly v paměti i tehdy osmileté Haně, která byla zrovna na prázdninách u babičky ve Zlíně. Když projížděla kolona tanků kolem domu, kde babička bydlela, hrála si právě s dětmi na silnici. Utíkali před nimi v hrůze a pláči. Měli obrovský strach, že je tanky přejedou. Vnímala, že dospělí kolem jsou otřesení, plní beznaděje a hluboce nešťastní.

Maminka byla katolička, do kostela ale nechodili, Hana nebyla pokřtěná, tatínek si to nepřál. Vyrůstala v šedivé normalizaci, jako dítě hodně sportovala. O čtyři roky starší sestra Ivana ji brzy seznámila s bigbeatem. Už od patnácti let byla součástí neformálně a protirežimně smýšlejících studentů šternberského gymnázia a antikomunistických skupin v Olomouci. Undergroundová mládež a máničky se tehdy scházely mimo jiné v hospodě U Muzea, takzvané Ponorce, kam chodili na pivo dělníci i umělci. Dozvídali se zde o neoficiálních akcích v jiných městech, které navštěvovali, mluvilo se o hudbě i umění. Poznala lidi z olomouckého undergroundu jako Václava Stratila, Milana Krampotu – Gogina, Fakíra, Milana Kozelku, Oldřicha Kučeru a další. Po neúspěšných pokusech dostat se na střední ekonomickou školu ji v roce 1975 přijali na základě odvolání na Slovanské gymnázium. Do Ponorky pak občas chodila s partou spolužaček za školu.

Cesty ze zadrátovaného Československa

Byla svá. Už koncem deváté třídy ji doma nikdo neudržel, jezdila stopem i do Polska a Maďarska, kde se dalo nadechnout svobody, zajít si na koncert nebo festival. Procestovala s přáteli Rumunsko, Bulharsko. Z Olomouce jezdili i do Brna na různá alternativní divadelní představení a hudební akce, či do Prahy na jazzové dny. Scházeli se v olomouckých hospodách U Pelikána, U Kapličky, v Ponorce. Přes kamarády z prostředí undergroundu se seznámila také s knězem bez státního souhlasu, chartistou Františkem Líznou, za kterým si chodívali povídat na sádrovnu olomoucké nemocnice. Byl pro ně inspirativní a zajímavý.

Roku 1978 se Hana chystala odjet na hudební festival Jazz nad Odrou do polské Wroclavi, neměla ale kde přespat, obrátila se proto nejprve na sestru, která ji nasměrovala k Pelikánům, známé olomoucké disidentské rodině, která měla kontakty v Polsku. Tam se jí ale příliš nechtělo. „Prosím tě, vždyť se s nimi neznám,“ odmítla nejprve. Zkusila se obrátit na společného přítele, který ale následující dva dny nebyl k zastižení. Nakonec u Pelikánů zazvonila. Otevřel jí Vít, dal jí adresu polských známých. Znali se od vidění už z dřívějška. Věděli o sobě, ale dosud se spíše míjeli. Dělilo je sedm let. Po Hanině příjezdu z Polska se začali vídat a brzy se do sebe zamilovali. Vít Hanu seznamoval s uměním, literaturou, bral ji i mezi své přátele z okruhu katolického samizdatu.

Zpěv věřících se nesl hlídanou ulicí

Roku 1979 byli pozváni k Vážanům – olomoucké katolické rodině – na setkání s Otcem Janem Jiříčkem, který zde sloužil mši. Nevěděli to, přišli pozdě, celý večer pak seděla vedle kněze Jendy Jiříčka a povídali si. Večer příjemně uplynul a na odchodu jim Jan Jiříček požehnal. Ačkoliv nebyla věřící, zasáhl ji silný pocit Boží přítomnosti. Způsobilo to novokněžské požehnání, které má údajně velkou sílu. Domů šli s Vítem mlčky. „Chceš se nechat pokřtít?“ zeptal se, když se zastavili. „Ano,“ odpověděla okamžitě. Konvertovali oba. Ke křtu ji připravoval kněz Pavel Uhřík. „Samozřejmě, že o něm estébáci věděli, měl kvůli nám velké problémy, chtěli ho dostat na spolupráci, zbavit státního souhlasu, ale on se nebál, chodil k nám a připravoval mě,“ vzpomíná. Roku 1980 ji pokřtil v Hnojicích při Velikonoční vigilii. Kmotrou jí byla kamarádka Otce Františka Josefa Bilíková.

„Chodili jsme na bytové semináře a seznámili se i s vyslanci komunity bratří z Taizé, kteří nás navštěvovali. Začali jsme u nás pořádat ekumenické zpěvy, takové meditativní modlitby. Bývalo nás až padesát lidí. Věděli jsme, že je to sledované, monitorované, chodili tam i kněží. Byla to obrovská síla... Po ulici se nesly zpěvy, estébáci tam seděli v žigulících, ale nezasahovali,“ vzpomíná. (Vít se stal jakožto synovec Jiřího Pelikána, reformního komunisty, který po roce 1968 emigroval, jedním z objektů akce „DROZD“ – byl neustále pod dohledem, přesto se snažil pomáhat aktivitám katolických věřících. Od roku 1976 byl veden jako NO).

Spolupráce s polským disentem

V roce 1978, po zatčení členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), podnikli Vít a Hana Pelikánovi cestu do Polska. Na doporučení otce Františka Lízny navštívili kněze Adama Bonieckého v Krakově, jednoho ze zakladatelů KORu, který jim zprostředkoval kontakt na Adama Michnika ve Varšavě, s cílem dostat se na jednání Výboru ochrany dělníků (Komitet Obrony Robotników, KOR) ve Varšavě. Chtěli informovat o zatčení členů VONSu a požádat o jejich podporu. Výsledkem jednání byla dohoda o společné hladovce na podporu vězněných, o níž informovaly zahraniční rozhlasové stanice jako Hlas Ameriky a Svobodná Evropa.

Po maturitě na Slovanském gymnáziu v Olomouci se Hana rozhodla pro studium vysoké školy, ke kterému ji motivovala maminka i Vítova sestra. Nakonec byla na podzim roku 1979 přijata ke studiu Speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, o kterou příliš velký zájem nebyl, zvolila obor vychovatelství. Štěstím bylo, že se na školu hlásila ještě před svatbou – s příjmením Pelikánová by se na ni vůbec nedostala.

Po svatbě začaly potíže

S Vítem Pelikánem se vzali roku 1980. Svatba se konala tajně, v noci, v bývalém klášteře v Borotíně, který v té době fungoval jako ústav sociální péče pro postižené. Oddával je František Lízna, čerstvě propuštěný z vězení, který zde působil jako ošetřovatel. Obřad proběhl v místní kapli za přítomnosti Haniny křestní a biřmovací kmotry, dvou řádových sester z ústavu a Haniny maminky. „Bylo to v noci a byla to taková síla, díky tomu naše manželství trvá. František ho zasvětil Panně Marii, modlili jsme se tam všechny růžence. Pak jsme spali u Františka Lízny ve Velkých Opatovicích. Já jsem spala vedle sestry Magdaleny Schwartzové1, (mé biřmovací kmotry, další kamarádky Otce Františka) na manželské posteli, Vítek spal na zemi v pokoji u Františka Lízny. To byla naše svatební noc,“ vzpomíná. Pod srdcem už nosila nejmladšího Ondřeje (1980).

Záhy začaly problémy na vysoké škole. „Estébáci se dozvěděli, že jsem na pedagogické fakultě, a vstávaly jim vlasy hrůzou na hlavě, jak se to mohlo stát, i když šlo o obor vychovatelství. Vadilo jim, že jsem se dostala do klanu Pelikánů. Začali to strašně řešit, měla jsem jako jediná kárnou komisi, že nejsem v SSM. Žádali, abych tam vstoupila, když chci být pedagogem.“ Tehdy stála sama proti vedení fakulty, ale nedala se, tlaku odolala. Vymluvila se na svoji starší sestru, která nikdy v pionýru ani v SSM nebyla. Na místě jí zcela bez servítek sdělili, ať se připraví, že bude mít potíže.

Noci u psacího stroje

Život s Vítem pro Hanu znamenal zároveň vstup do disidentského prostředí, ve kterém dostala možnost aktivního boje proti režimu. Záhy se připojila k rozmnožování samizdatové literatury a materiálů kolem Charty 77 a undergroundu, které vozila z Prahy švagrová Iva Vodrážková, malířka a disidentka. Přepisovala po nocích na stroji. „Bylo to pro mě přirozené, předtím jsem se nesetkala s tím, jak proti komunismu bojovat, až nyní. Hnacím motorem pro mě bylo nežít ve lži, nejít s hlavním proudem,“ vzpomíná.

Vít se už v době seznámení s Hanou podílel na vydávání samizdatové edice Texty přátel, zaměřené především na poezii spirituálního ladění. Šlo o první literární samizdatovou edici v Československu po roce 1969, u jejíhož vzniku stáli Petr Mikeš, Eduard Zacha či Rostislav Valušek. Vít přispíval grafikami a vázal knihy. S Petrem Mikešem a Rostislavem Valuškem je pojilo silné přátelství, přivedli jej i k otázkám víry. Vila rodiny Pelikánů byla po emigraci Vítova strýce Jiřího do Itálie po roce 1968 sledována, v ulici stála policejní auta. Knihy a tiskoviny, které k nim proudily z více zdrojů, musely být ukrývány u přátel a distribuovány později. V Olomouci šířili i dvouměsíčník Listy, který se k nim dostával různými cestami z Říma. (Vydával jej Vítův strýc Jiří, který pokračoval v politických aktivitách, a v roce 1979 byl zvolen poslancem Evropského parlamentu).

Celou noc se modlila, aby se manželovi nic nestalo

Křesťanská literatura ze zahraničí k nim přicházela prostřednictvím tajného dominikána Jiřího Legerského z Opavy, manželů Kaplanových z Prahy, rodiny Adámkovy z Brna, Františka Lízny a jeho kamaráda Alexandra Tomského z Anglie, strýce Jiřího Pelikána, olomouckého evangelíka Dádíka Coufala a osob, které k nim jezdili za tímto účelem z ciziny. Knihy také sami pašovali v batozích z Polska. Jezdívali na návštěvy i k rodině Krumpholcových do Radíkova, v jejichž domě se nacházela hlavní olomoucká rozmnožovna katolického samizdatu (tisklo se i ve sklepě dalšího člena skupiny, Josefa Vlčka). Jan Krumpholc, František Lízna, Rudolf Smahel a Josef Vlček byli roku 1981 zadrženi a vzati do vazby. Díky zahraničním médiím se stupňoval tlak na komunistický režim a přibývalo apelů na jejich propuštění. Nakonec je propustili po čtyřech měsících, snad i na přímluvu papeže Jana Pavla II. (K jejich odsouzení došlo v roce 1981. Hana se podílela na organizaci několikadenní hladovky na Hostýně za jejich propuštění, do níž se zapojila).

Vít Pelikán si dle Jana Krumpholce vyrobil rámeček, s nímž pak tiskli doma, v původním ateliéru Vítova dědečka, akademického sochaře Julia Pelikána. Říkali mu „Koňák“ ze zcela prozaického důvodu – člověk se s ním nadřel jako kůň. Od poloviny osmdesátých let s pomocí rámečku množili Informace o církvi, tiskli letáky. Jezdívali do Brna k rodině Adámkových, do Zlína, ve spojení byli s disentem z celé Moravy, vyměňovali si materiály - s Tomášem Hradílkem z Lipníka, Janem Litomiským z Výskytné, Petrem Pospíchalem, Václavem Umlaufem, panem Adámkem z Brna, Milošem Kolbelem z Kyjova, Jaroslavem Spurným, Stanislavem Devátým, Pavlem Záleským, Pavlem Neumannem ze Zlína, Milanem Vlahovičem z Huzové, manželi Košíčkovými z Prostějova, Františkem Adamíkem z Přerova, Antonínem Navrátilem z Lutopecen, Tomášem Kopřivou ze Šumperka. Někteří kamarádi jim pomáhali tiskoviny uschovat (kvůli dozoru StB je nebylo vždy možné u Pelikánů vyložit). Před jednou z cest, kterou měl Vít Pelikán podniknout pro uschované knihy od tehdy sledované dvojice pana Fučíka a Květy Kuželové, měla Hana Pelikánová nevysvětlitelný strach, že se něco stane. Prosila manžela, aby zůstal doma, byla těhotná. Musel odjet, celou noc pak prožila ve strachu, modlila se. Nakonec se ukázalo, že manželovi a jeho přátelům opravdu hrozilo odhalení. Je přesvědčena, že jen díky „vymodlené ochraně“ je policie v lese v noci minula. 

„Olomoucká Ječná“ pod dozorem StB

Vila se díky jejich aktivitám stala místem setkávání podobně smýšlejících lidí, někteří u nich i dočasně bydleli. Jak se později dozvěděli, mezi příchozími a také přechodně ubytovanými byli i spolupracovníci StB. S odposlechy podvědomě počítali, doma se nic důležitého nedomlouvalo. „Byla nutná určitá kázeň,“ vzpomíná Hana Pelikánová. Později se dozvěděli, že odposlechy vedly z mateřské školky, sousedící se zahradou vily, do které chodily děti estébáka Aleše Štajgra, který odposlechy řídil. K jejich umístění v domě došlo pravděpodobně na podzim roku 1981, kdy u Pelikánových proběhla velká domovní prohlídka. Odjeli zrovna na návštěvu k rodině Vlahovičových do Huzové, ročního Ondřeje hlídala Vítova maminka Marie Pelikánová. Po návratu našli dům převrácený vzhůru nohama, prohlídka pokračovala do nočních hodin, vystrašený syn celou dobu plakal.

Problémy pokračovaly. Roku 1982 se narodil syn Matouš. „Manžela často brali na výslechy, zadržovali ho, sebrali ho z práce, někdy přímo odvezli nebo pokud nechtěl s nimi odjet, odtáhli ho z domu do auta. Volala jsem, že máme dvě děti a chci, aby ho pustili, že mi pomáhá s koupáním. Byla jsem hrozně rozhořčená,“ vzpomíná. Vít Pelikán nemohl sehnat ani zaměstnání v oboru. Pracoval jako domovník, později si přibral práci nočního hlídače v JZD Velký Týnec. Žili velmi skromně, stále pomáhali těm, kteří na tom byli hůř. Přes pokračující perzekuce hlavu nesklonili. Byli aktivní v podpisových akcích, pomoci rodinám vězněných, účastnili se soudů s odpůrci režimu, protestních hladovek a jejich organizace.

Vyslýchali rodinu i známé

Ještě před svatbou se Hana seznámila s převorem premonstrátů Josefem Heřmanem Tylem, stíhaným katolickým knězem, vězněným nacisty i komunisty, v té době internovaným na Bítově. Nedaleko Olomouce měl sestru, za níž směl jezdit, vždy se u nich zastavil. Haně Pelikánové dával peníze se slovy: „Haničko, tady máš pětistovku pro vaši rodinu a tady další do džbánku, na potřebné.“ Podporovali rodiny vězněných, pomoc směřovala třeba Julianě Jirousové Anně Šabatové a mnohým dalším. S pražským disentem se znali přes Vítovu sestru Ivu a jejího manžela Miroslava Vodrážku, kteří v Praze žili. Stýkali se tak s rodinou Němcových, Věrou Jirousovou a dalšími z okruhu Charty 77 a katolickými aktivisty, např. manželi Kaplanovými.

Roku 1985 se Vítovi podařilo díky přímluvě kamaráda Pavla Dostála získat místo ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii. Tehdejší ředitel Víta přijal, ačkoliv věděl, že přijdou potíže. StB jej často zadržovala, odvážela k výslechům, monitorovali jejich rodinu i známé. Problémy měli i Hanina sestra Ivana s manželem. StB se je snažila zlomit ke spolupráci, což vyústilo až ve švagrovu hospitalizaci na psychiatrii, ke spolupráci jej přesto nezlomili.

V roce 1985 se Hana a Vít Pelikánovi zúčastnili Národní poutě na Velehradě. Když promluvil k věřícím ministr kultury Milan Klusák a nazval je soudruhy, dav dal okamžitě najevo nesouhlas. Klusáka věřící vypískali, projevy straníků přerušovali provoláváním hesel. Šlo o první projev takto masového nesouhlasu s režimem, který dal účastníkům pocit sounáležitosti a síly. Najednou byl jejich hlas slyšet. Ačkoliv bylo na místě mnoho tajných, k zatýkání nedošlo. Téhož roku se manželům narodila dcera Veronika.

Místo státnic měla být ze školy vyloučena

Roku 1986 měla Hana Pelikánová dokončit vysokoškolská studia. Školu studovala s přestávkami po narození dětí (roku 1986 přišel na svět syn Šimon). Všechny studijní povinnosti měla splněny, žádných úlev se jí nedostávalo. StB se jí však chtěla pomstít a univerzita dostala příkaz ji ke státnicím nepustit. Za účelem znemožnění zdárného ukončení studia jí byla za oponentku diplomové práce z oblasti speciální pedagogiky nečekaně vybraná vedoucí katedry českého jazyka a literatury, kovaná komunistka. Také došlo k podezřelé výměně vedení katedry, na které studovala. Jejím vedoucím se stal učitel ZŠ, který neměl se speciální pedagogikou nic společného, a jehož otec byl estébák. Den před termínem konání státních závěrečných zkoušek jí telefonoval proděkan s informací, že jí děkan pozvání ke státnicím ruší a místo nich se má dostavit k projednání studijních záležitostí. Haně se zhroutil svět, studiu věnovala osm let. U komise, která v den plánovaných státnic proběhla, byl na ni byl vyvíjen nátlak, aby podepsala zrušení dvou zápočtů. Stála sama proti početnému vedení fakulty.

Maminka Hany rozhodla, že spolu půjdou za jejím pacientem, vysoce postaveným komunistou přímo na OV KSČ, zjistit, co se děje. Ten jim rozhořčeně potvrdil, že za vším stojí StB, že její případ před měsícem na OV KSČ projednávali, a ať od něho neočekávají jakoukoliv pomoc. Tu by Hana od něj ani nepřijala. Nechtěně jí však pomohl odhalením pravého důvodu zrušení státnic. „Když mě vyhodili z vysoké školy, řekli mi, že je to kvůli Jiřímu Pelikánovi a kvůli tomu, že jsem se přivdala do klanu Pelikánů a kvůli mým protistátním aktivitám.“ Po poradě se sousedem Jaromírem Kvapilem, právníkem a radikálním antikomunistou, který nesměl v padesátých letech vykonávat svou profesi a dělal popeláře, aby uživil svoji početnou rodinu, se Hana rozhodla bránit, ačkoliv měla strach obvinit vedení fakulty z podvodu. Poslala stížnost ministru školství Vondruškovi, ve které, na radu Kvapila, uvedla, že univerzitní orgány se cítí být povinny vyhovět tajným silám v pozadí, které rozhodly o jejím vyloučení z řad pedagogů, a že vyučující jsou pod tlakem a existenční pohrůžkou nuceni měnit úřední záznamy o jejím studiu (u komise, která projednávala její případ, byla lživě obviněna, že nesplnila dva zápočty).

Neuvěřitelné se stalo skutečností – Vondruška si k sobě na ministerstvo pozval děkana i proděkana fakulty a vysvětlil jim, že za perestrojky a Gorbačova si už podobné věci není možné dovolit. Hana nakonec za dramatických okolností závěrečné zkoušky složila. Manžel požádal o dohled nad průběhem státnic, protože bylo jasné, že se budou snažit, aby přes zkoušky neprošla. Dostávala anonymní telefonáty a vzkazy z fakulty, aby se vše učila zpaměti, že ji budou chtít od státnic vyhodit. Na fakultě měla i své sympatizanty, ale ti se dali spočítat na prstech jedné ruky. Ze státnic dostala horší hodnocení, než si zasloužila, u obhajoby diplomové práce po sobě její vedoucí a účelově dosazená oponentka křičeli. Naštěstí na vše dohlíželi lidé z ministerstva. Závěr studia měl hořkou pachuť, Hana byla naprosto vyčerpaná. „Nakonec, když mi byli nuceni ty státnice dát, dostala jsem od proděkana tak hrozný posudek, že bych nemohla pracovat ani u dětí s nejtěžším postižením. Nevěděli jsme, že přijde změna režimu.“ Psal se rok 1987. 

Projevů občanského odporu přibývalo

Ve druhé polovině osmdesátých let vznikaly další občanské iniciativy, zejména mladých lidí, SPUSA, NMS a další. K projevům občanské neposlušnosti docházelo častěji. Roku 1987, během prvomájového průvodu, rozvinuli přátelé Pelikánových, disidenti Tomáš Hradílek a Rudolf Bereza, na dnešní Třídě Svobody v Olomouci, transparent s nápisem: „Charta 77 vybízí k občanské kuráži!“ Celou akci s kamerou dokumentoval Michal Mrtvý. Na místě fotil také manžel Hany, další z přátel Pelikánových, Tomáš Vážan, jejichž fotografie se dochovaly. Do zásahu příslušníků SNB transparent viděla řada lidí. Michala Mrtvého, Rudolfa Berezu a Tomáše Hradílka zadrželi na pět dní. Pelikánovi byli na místě i s tehdy sedmiletým synem Ondřejem, který pak ve škole výjev namaloval, včetně nápisu na transparentu. Učitelka byla rozumná a pouze rodiče upozornila, aby byli opatrní.

V říjnu roku 1987 proběhl soud s Michalem Mrtvým, přítelem Pelikánových, pro jeho zapojení do radíkovské skupiny kolem katolického samizdatu. Haně se podařilo dostat na chodbu soudu spolu s dalšími podporovateli. Na pořádek v budově dohlíželi členové Lidové milice, došlo zde k potyčkám mezi oběma stranami, těhotnou manželku Michala Mrtvého měl někdo z estébáků dokonce strkat ze schodů. Mrtvý dostal trest třinácti měsíců podmíněně. Vít Pelikán býval po dobu konání podobných událostí preventivně zadržen, aby mu účast znemožnili. (Pelikánovi se snažili politické vězně podporovat dlouhodobě, a to i organizováním hladovek a podpisovými akcemi za jejich propuštění.)

Boj za práva věřících

Roku 1987 se Hana a Vít Pelikánovi zúčastnili setkání v Mutěnicích, na němž Augustin Navrátil, katolický aktivista a disident, představil svou petici s názvem Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů, žádající náboženské svobody v 31 bodech. Diskutovalo se o obsahu a načasování petice, zveřejněné 1. ledna 1988. Tzv. Moravskou výzvu, jak se petici začalo říkat, podepsalo v následujícím roce asi šest set tisíc lidí.

Navrátil ještě stihl s přáteli vydat samizdatem první číslo měsíčníku Křesťanské listy. Záhy mu Okresní soud v Kroměříži nařídil čtyřměsíční ochrannou léčbu v psychiatrické léčebně. Hana a Vít Pelikánovi se podíleli na organizaci shromáždění za jeho propuštění na olomouckém Horním náměstí na podzim 1988, kde také zasahovala VB. Víta předem preventivně zadrželi (přítomen nesměl být ani na pohřbu Pavla Wonky na jaře téhož roku, kterého se zúčastnila Hana Pelikánová).

Zásahy proti demonstrujícím zažila na vlastní kůži

Dne 28. října 1988 se Pelikánovi zúčastnili demonstrace k 70. výročí vzniku Československé republiky na Václavském náměstí. Bezpečnostní jednotky demonstrující brutálně rozehnaly za použití obušků a vodních děl, s nasazením obrněných transportérů i služebních psů. Jeden z příslušníků Hanu Pelikánovou praštil štítem. „Co si to dovolujete na ženu?“ vykřikla mu rozhořčeně do tváře, schované za helmou, a udeřila ho do štítu. Kupodivu odběhl stranou. „Měli velkou převahu, ale v nás už byla taková síla, odbojnost,“ vzpomíná.

Předzvěstí blížícího se konce režimu byly už události Palachova týdne v lednu 1989. Začaly 15. ledna 1989, uctěním památky Jana Palacha na Václavském náměstí v Praze, kde brutálně zasáhla Veřejná bezpečnost a Lidové milice. Pelikánovi se jeden den protestů v Praze zúčastnili, na hlídané náměstí se jim podařilo dostat z kavárny, kam přišli s dostatečným předstihem. Pozdější příchozí už měli problémy do střeženého prostoru proniknout. Na protest proti zásahu pak pokračovala shromáždění i další dny, přičemž dvě z nich byla opět násilně rozehnána.

Události se brzy daly do pohybu. Když se Pelikánovi v listopadu 1989 dozvěděli o zásahu proti studentům na Národní třídě, okamžitě začali obcházet známé z řad studentů a umělců a organizovat manifestaci na olomouckém Horním náměstí. Další následovaly. Tolik vytoužená svoboda se stala skutečností. Vít i Hana byli u počátků OF ve městě, ani jeden z nich však neprahl po funkcích a politické kariéře. Vít Pelikán se stal v prvním volebním porevolučním období členem městského zastupitelstva, z politiky poté odešel. Byl také členem občanské komise vyšetřující Veřejnou bezpečnost a StB, později i komise, vyšetřující dění na Mírově.

Život ve svobodě

Hana Pelikánová po roce 1989 vstoupila spolu s manželem do KDU-ČSL, kde se ihned aktivně zapojili a pomohli ji vyčistit od osob spojených s komunistickým režimem. Pracovala jako učitelka ve speciálním školství, dále pro olomouckou Charitu, kde se stala vedoucí MŠ Khamoro pro děti ze znevýhodněného prostředí. V průběhu tří let školku rozšířila do další lokality a založila dvě komunitní centra. Doplnila si aprobaci učitelství a byla až do důchodu učitelkou na prvním stupni ZŠ. Roku 2020 odešla do důchodu. Práce ji bavila, ve školství ale nenašla mnoho spřízněných duší, panovala zde stále mentalita předlistopadových dob.

Za své protirežimní aktivity s manželem obdrželi Osvědčení účastníků odboje a odporu proti komunismu. Hana Pelikánová žije přítomností, staré křivdy v sobě neživí. Za morálně nepřípustný však považuje návrat aktivních komunistů, kteří škodili lidem, do vedoucích funkcí po roce 1989, což se bohužel někdy děje i za přispění dřívějších antikomunistů. V roce 2025, v době natáčení, žila s manželem stále na stejné adrese, ve vile rodiny Pelikánovy, obklopena širokou rodinou. „Že jsem toho dokázala tolik zvládat, nebát se, to bylo díky Bohu a víře“.

Zdroje:

https://theses.cz/id/a9oa9n/Monika_Sukov_-_Polooficiln_a_neoficiln_vtvarn_kultura_v_O.pdf