„Bojovalo se o Brno a my jsme v tom sklepě přežili ten nejhorší týden těch bojů. My jsme z toho sklepa vyšli ven do bytu, až už byl mír. No, nebyl mír ještě, ale bylo po bojích o Brno. V dubnu šestadvacátého dubna mám dojem, že přestaly boje o Brno. A potom ti Rusové chodili na kontroly. Jednou ještě jsme byli v tom sklepě, tak šel kolem a říkal: ‚Spi, spi.‘ Ale po těch bojích jak chodili, tak přišel k nám jeden takový, byl to mladší člověk, ale nebyl to obyčejný voják. Já jsem měla, protože jsem chodila na klavír, doma pianino. On uviděl to pianino a říká: ‚Prosím vás, můžu si trošku zahrát? Já jsem chodil v Moskvě na konzervatoř.‘ No tak nakonec Rusák si ještě u nás hrál na klavír, no a bylo to dobrý, prostě.“
„To už byly nálety na to Brno. Tam [v Táborské ulici] byla nějaká paní Pušpánová, měla dílnu, kde měla dvě švadleny a elektrický mandl. A já jsem tam byla a ještě jedna dívka z nějaké jiné školy, nějaká Míla. My jsme tam byly nasazené. To už začínaly ty nálety na Brno, my jsme měly rádio puštěné na Vídeň. Když se blížily ty svazy bombardovací, tak Vídeň přerušila vysílání a pouštěla kukačku, a když zavolala kukačka, tak se všechno položilo a běžely jsme do Líšně. Tam byly vytunelované pískovcové tunely.“
„Jak jsem odešla z té čtvrté třídy gymnázia, tak jsem byla nějakou chvilku doma. A děvčata, co chodila dál i do pátého ročníku, tak byla totálně nasazená. Jezdila do Kuřimi do Hermann Göring Luftwaffe Werke. Tam chodila děvčata z pátého ročníku. Tomu já jsem ušla. No ale pak mě pracovní úřad taky vyhmátl, tak tam maminka se mnou šla. Mezitím už jsem chodila do Vesny. Tam mě maminka dostala, abych nebyla doma. V Králově Poli byl jenom jeden ročník Vesny, tak tam já jsem chodila. A na tom pracovním úřadě, když maminka řekla, že jsem chodila do Vesny a že jsem se tam učila šít, tak mě poslali na Táborskou ulici do takové dílny, kde jsme zašívaly vojenské podvlíkačky, vojenské prádlo.“
Drahomíra Pazdírková, rozená Podborská, se narodila 16. června 1926 v brněnské porodnici. Tatínek byl správcem budov v Zemské pojišťovně a maminka švadlena. Měla ještě staršího bratra. Až do roku 1930 rodina bydlela v Malhostovicích, pak se přestěhovala do Brna-Králova Pole, kde Drahomíra chodila do školky a do obecné školy. Na začátku druhé světové války se přestěhovala s rodiči do středu města, do Staré ulice. Nejdřív navštěvovala Francouzské gymnázium. To bylo po okupaci zrušeno, začala proto chodit do české školy, a protože nechtěla dělat reparát z matematiky, poslala ji maminka studovat dívčí školu Vesna. A to ji zřejmě zachránilo před nasazením v továrně na letecké motory. Protože se ve Vesně naučila šít, umístil ji pracovní úřad do krejčovské dílny. Drahomíra Pazdírková vzpomíná na bombardování Brna i na jeho osvobození. Poslední dny války strávila s rodiči v krytu pod domem. Hned po válce se vdala. Manžel Bedřich pracoval jako ekonom v tiskárně, ona jako úřednice. Narodily se jim dvě děti – Vladimír a Nina. Bedřich zemřel v roce 1972 a pamětnice se už podruhé nevdala. V důchodu se stala členkou Klubu českých turistů a pracovala také jako průvodkyně Čedoku. V pozdním věku se opět setkala s Vesnou. Přihlásila se do kurzu tréninku paměti. To ji přivedlo k luštění sudoku. Ráda čte detektivní a historické romány. V roce 2025 žila v Brně.
