Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomíra Pazdírková (* 1926)

• narodila se 16. června 1926 v Brně

• v roce 1930 se rodina přestěhovala z Malhostovic do Brna-Králova Pole

• pamětnice studovala v Brně na Francouzském gymnáziu

• v letech 1942 až 1943 navštěvovala dívčí školu Vesna

• v roce 1943 byla nasazená v krejčovské dílně

• v září 1945 se vdala, narodila se jí dcera a syn

• v důchodu byla členkou Klubu českých turistů a průvodkyní Čedoku

• do Vesny se vrátila v pozdním věku na kurzy tréninku paměti

• v roce 2025 žila v domově pro seniory v Brně-Bystrci

„V kvartě jsem měla dělat reparát z matematiky, ale já jsem ze školy utekla, stejně bych ten reparát neudělala,“ vzpomíná Drahomíra Pazdírková na svá gymnazijní studia. Nakonec se musela doma přiznat a maminka ji přihlásila do dívčí školy Vesna. Kromě základních předmětů a se tam naučila i vařit a šít.

„Spolužačky, které byly v pátém ročníku gymnázia, byly totálně nasazené, jezdily do Kuřimi do Hermann Göring Luftwaffe Werke. Tomu já jsem utekla. Pak mě ale pracovní úřad také vyhmátl. Maminka tam se mnou šla a řekla, že jsem chodila do Vesny a že jsem se tam učila šít. Tak mě poslali do krejčovské dílny, kde jsme zašívaly vojenské podvlíkačky,“ říká pamětnice s úsměvem. 

Z židovského domu se stal německý

Drahomíra Pazdírková, rozená Podborská, se narodila 16. června 1926 v Brně. „Bydleli jsme v Malhostovicích u Tišnova, tatínek byl správce budov Zemské pojišťovny a maminka švadlena. Nechodila do žádného velkého krejčovství, pracovala doma. Rodit doma ale nechtěla, a tak jsem se narodila v Brně v porodnici,“ říká pamětnice.

V roce 1930 se rodina přestěhovala do Brna-Králova Pole. „Rodiče koupili domek v ulici Budovcova, která dnes už neexistuje, naproti nádraží. Chodila jsem tam do školky v Božetěchově ulici a do obecné školy,“ vzpomíná.

Těsně před druhou světovou válkou se přestěhovali do Staré ulice v centru Brna. Drahomíra začala navštěvovat Francouzské gymnázium, které bylo ale brzy uzavřeno a musela začít chodit do gymnázia českého. Změnil se i dům v Merhautově ulici, na který viděla z okna bytu. „V Merhautově ulici byl dům zvaný Freundschaft, byl to německý název, ale dům byl židovský. Ze dne na den se v oknech toho domu objevily vlaječky s ,hakenkreuzy‘,“ popisuje pamětnice začátek války.

V průběhu války se rodina ještě jednou stěhovala, tentokrát na Staré Brno do domu v Bratislavské ulici. „Známý tatínkovi poradil, že v domě, kde on bydlí, je volný byt po dceři paní domácí, která stihla emigrovat, a že je tam ústřední topení. Tatínek se nechal nalákat na ústřední topení a stěhovali jsme se na Bratislavskou číslo 21,“ vysvětluje Drahomíra Pazdírková.

Dcery židovské majitelky domu s rodinami stihly před Němci utéct, matka zůstala v Brně a nakonec musela do transportu do koncentračního tábora. „V domě bydlela nějaká Helena, z ní se stala najednou Němka a celý dům převzala – i s hospodou a kavárnou v přízemí,“ popisuje pamětnice.

Tunely ve skále jako kryty

V době, kdy pracovala v krejčovské dílně v Táborské ulici, zažila bombardování Brna. „Majitelka dílny, nějaká paní Pušpánová, měla dvě švadleny a elektrický mandl. Já a ještě nějaká Míla jsme tam byly nasazené. Když začínaly nálety na Brno, měly jsme puštěné rádio na Vídeň. Jak se blížily bombardovací svazy, tak Vídeň přerušila vysílání a pouštěla takzvanou kukačku. Když zavolala kukačka, tak se všechno položilo a běžely jsme do Líšně. Tam byly tunely v pískovcové skále, jako kryty,“ popisuje pamětnice.

Ve sklepě v Bratislavské ulici strávila rodina konec války. „Bojovalo se o Brno a my jsme v tom sklepě přežili ten nejhorší týden bojů. A potom Rusové chodili na kontroly. Přišel k nám jeden takový, to byl mladší člověk, ale nebyl to obyčejný voják. Já jsem měla doma pianino. Když ho uviděl, poprosil, jestli si může zahrát, že chodil v Moskvě na konzervatoř,“ vypráví Drahomíra Pazdírková. 

Vaření z ovesných vloček

Na Vesnu vzpomíná ráda. „Chodila jsem do Vesny v Králově Poli na rohu Mojmírova náměstí a Rostislavovy ulice. V zahradách byla tělocvična, kam jsme také s dívkami chodily cvičit. Aby Vesna mohla učit vaření, nechala od architekta Fukse postavit vedle tělocvičny kuchyňky. Byl to takový čtverec, kde byly čtyři kuchyňky, všechny svody samozřejmě do jednoho rožku,“ popisuje pamětnice.

„My jsme neměly z čeho vařit. Všecko bylo na lístky. Takže se všechno možné dělalo z ovesných vloček. Já jsem je potom nemohla celý život ani vidět. Nemám ráda ovesné vločky,“ vzpomíná Drahomíra Pazdírková.

Vdávala se hned v září 1945

Hned po válce, v září 1945, se vdala. Manžela Bedřicha nemusela hledat daleko. Bydlel ve stejném domě. „Oni bydleli ve čtvrtém poschodí a my v prvním, byli jsme sousedi. Ale my jsme se dlouho neznali, on jenom chodil kolem mě. A potom mi jednou řekl, že mě slyšel s někým mluvit na chodbě a že byl překvapený, jak inteligentně jsem s ním mluvila, že nejsem jenom taková nějaká,“ popisuje pamětnice první rozhovor s budoucím manželem. Byl o osm let starší.

Po svatbě jim rodiče nechali vybavený byt a odstěhovali se jinam. „Tatínkovi kolega poradil, že ve Staré ulici je po Němcích třípokojový byt, původně židovský. Dům prý patřil sociálnědemokratické straně. Tatínek do té strany vstoupil a šel dělat do domu správce,“ vysvětluje pamětnice. 

Manžel chtěl být učitelem

Manžel se měl stát učitelem, podobně jako jeho rodiče. „Skončil ale střední školu v sedmnácti letech a na učitelský ústav brali až od osmnácti, tak si udělal ekonomickou nástavbu. A ekonomie se mu tak zalíbila, že přestal myslet na učitelství a šel do tiskárny, kde dělal účetního a nakonec i ekonomického náměstka,“ říká Drahomíra Pazdírková.

I ona pracovala v tiskárně. Nejdříve jako fakturantka, poté odešla do výrobního oddělení, kde prý byla zajímavější práce. U toho ještě studovala při zaměstnání.

Syn vystudoval psychologii. „Měl kamaráda hasiče, i jeho otec byl hasič, a ten mu dohodil zaměstnání v Praze v hasičské škole,“ vysvětluje pamětnice. Dcera vystudovala v Brně ekonomii a pracovala až do důchodu v bance.

Členem komunistické strany kvůli zaměstnání

V srpnu roku 1968 prý s hrůzou sledovali, co se bude dít. „Syn měl kamaráda a jeho tatínek byl zase někde nějakým vedoucím a ten byl s někým v telefonickém spojení. A ten kluk v pět hodin ráno volal synovi, že jedou Rusáci,“ vzpomíná Drahomíra Pazdírková.

Do zahraničí na dovolenou je to prý nikdy nelákalo, jezdili na Slovensko a měli chalupu na Vysočině. K moři se pamětnice podívala až mnohem později, už bez manžela a dětí, v roce 2004.

Aby si manžel udržel práci a rodinu na úrovni, na jakou byla zvyklá, prý nakonec vstoupil do komunistické strany. „Ale rozhodně se nijak neangažoval. Strašně moc ho nutili na večerní průmyslovku nebo večerní školu marxismu-leninismu, ale on se tomu ubránil, žádnou funkci nikdy neměl,“ podotýká pamětnice.

Členkou Klubu českých turistů a průvodkyní Čedoku

Manžel zemřel v roce 1972 na infarkt, Drahomíra bydlela s dcerou a její rodinou. Chtěla si najít v důchodu ještě nějakou aktivitu, a tak se stala členkou Klubu českých turistů. „Chodila jsem na organizované vycházky. V neděli jsem nahodila batůžek a pryč z Brna. To bylo moc hezké. Byla tam taková parta starších lidí,“ vysvětluje.

Jezdili i na zájezdy. Výlet na Slovensko se jí ale nezdál dobře zorganizovaný ze strany vedoucí zájezdu. Řekla si, že by mohla být lepší průvodkyně. „Tak jsem se nakonec šla zeptat do Čedoku, co bych mohla podniknout, abych se stala jejich průvodcem. Řekli, že zrovna pořádají školení, ať se přihlásím. Udělala jsem školení a za měsíc jsem byla průvodce Čedoku,“ popisuje Drahomíra Pazdírková.

Po letech se znovu ocitla ve Vesně

Když už bydlela v domově pro seniory, šla se sousedkou po Údolní ulici a Vesna měla na vývěsní tabuli oznámení, že budou pořádat trénink paměti. „A tak jsme si s kamarádkami řekly, že by to mohlo být zajímavé. A přihlásily jsme se. Já jsem se tam mimo jiné naučila luštit sudoku, u kterého jsem zůstala dodnes,“ říká pamětnice. Na televizi se prý nedívá a příliš nesleduje ani současné dění. Vedle luštění sudoku ráda čte detektivní a historické romány.

Drahomíře Pazdírkové bude za rok sto let, ale recept na dlouhověkost prý nemá. „Maminka zemřela, bylo jí jednasedmdesát, tatínkovi bylo dvaasedmdesát let. Můj nejstarší bratranec zemřel před dvěma lety. Nevím, nemůžu říct žádný recept. Myslím, že to opravdu má člověk psáno ve hvězdách,“ uzavírá pamětnice své vyprávění.