Cyril Pazderka

„Táta ještě s nějakým kamarádem se do něj pustili a umlčeli ho, že nakonec odešel jako spráskaný pes, ten agitátor. Tátovi to nezapomněli a za pobuřování ho odsoudili asi na tři měsíce pro politický delikt. Nechávali ho… ten nástup do věznice, nechávali tomu volný průběh. Roku 1956 byly u nás hody a v sobotu před nimi byla práce na polích. Sklízely se meruňky, žně byly a tak dále. Hody byly vždycky velkolepá celovesnická slavnost a v rodině taky – pekly se koláče, chystalo se jídlo a tak dále. A v sobotu odpoledne si pro něj přišli pro výkon trestu. Byla to pro nás taková strašlivá sprcha, že nám dětem najednou odvádí tátu, ale také živitele. Protože na něm stálo celé to hospodářství – dobytek, pole. Pamatuji si, že táta sekal obilí kosou a my odebírali pokosené obilí a vázalo se do snopů a dováželo. [Toho], na kterém to stálo a padalo, nám sebrali do kriminálu. Na tom jsem si uvědomil, jak je to zlý a zákeřný režim – ten komunistický.“

„Protože jsme byli velká rodina a měli jsme dobré vztahy, nemohl [bratr Josef z Londýna] k nám a my jsme nemohli za ním. Scházeli jsme se tedy v Maďarsku, protože tam ten ‚gulášový socialismus‘ nebyl tak přísný. Jelikož měl rakouské občanství, mohl do Maďarska jezdit. A my jsme tedy, milostivě řečeno, mohli také. Takže jsme se scházeli v Budapešti a potom u Balatonu. Protože jsme všichni sourozenci měli hodně dětí, někdy jsme se smáli, že by bylo lepší místo toho vyrážet pěti nebo sedmi auty najmout rovnou autobus. Opravdu nás tam bylo hodně. Bylo to krásné, nejen rodinné setkání, ale i duchovní. Jako kněz měl kontakty do světové církve, zajímala ho politika a podobné záležitosti. Když přijel z Rakouska do Maďarska, přivážel s sebou ohromný batoh napěchovaný knihami ze zahraničních nakladatelství – Tigridovo svědectví z Paříže, římské vydavatelství náboženské literatury a podobně. To se tam pak mezi lidmi rozdalo. Mně se stala jedna legrační věc. Jeli jsme potom domů a samozřejmě jsme si mysleli, že ty knížky musíme dobře uklidit, aby je nikdo nenašel. Tak jsme je všelijak schovávali v autě. A za dva roky jsme se do Maďarska vrátili zpátky. Když jsme vybalovali věci potřebné ke stanování – stan, spacáky – našel jsem v jednom spacáku knížku, která tak putovala do Československa, zase zpátky a zase zpátky do Čech. Bylo to až komické.“