Roman Nykodým

* 1931  †︎ 2022

  • R. N.: „A je zajímavý, že se ke mně choval velmi dobře i ten šéf tam, kde jsem pracoval, jako jedinej skladník jsem tam pečoval o těch 2000 oděvů těch muklů, převlíkal jsem je do vězeňskýho, a když šli domů, tak zase do civilního. Měli tam kufry, batohy a různý materiály, taky rádia, takže jsem tam poslouchal rádio každej den. Mým šéfem byl poručík Bogner, myslím, že byl z Plzně. A to byl hodnej chlap. Byl tam v těch Kartouzích i Jiří Ješ, to byl redaktor ze Svobodný Evropy, ale on tam byl jindy než já. Ale když jsme spolu mluvili, tak mi řekl, že když ho propouštěli, tak ten poručík Bogner ho šel doprovodit až před vrata tý věznice. To byla taky taková zajímavá vzpomínka: Jen jednou, když jsem jel z Prahy do Lochovic, tak jsem se s tím Bognerem najednou ve vlaku setkal, tak jsme si popovídali, takže to bylo takový zvláštní.“ Sběrač: „Takže on to nevěděl, že jste to vy?“ R. N.: „Já myslím, že to věděl. Ale nedali jsme to najevo. Jenom jsme se tak jako usmívali a prostě jsme zavzpomínali. Já jsem začal tím, že jsem byl v těch Valdicích, a on: ,Já jsem tam byl také...‘“

  • „Tatínek zemřel za podivných okolností v plzeňské nemocnici, a sice při operaci prostaty. To je známo, že tou prostatou trpí každý druhý muž. Ale otec zemřel vlastně v roce 1951 a za jeho života, když byl tam na té četnické stanici, tak on se tam snažil získat to osvědčení o odboji podle 255/46 Sb., které nedostal, ale dostal to až za 50 let in memoriam. A to mám tady v ruce dopis od náměstka ministra obrany ing. Vladimíra Šumana a ten mně píše 9. dubna 1998. A tam mně mj. píše, že ,po podrobném seznámení se s celou zdokumentovanou činností Vašeho otce jsem dospěl k závěru, že intenzita úsilí pana Nykodýma, nepřetržité úsilí o pomoc osobám postiženým nacistickou perzekucí a jeho osobní statečnost v tomto období dostatečně odůvodňuje jeho nárok na zařazení do kategorie účastníka domácího odbojového hnutí ve smyslu par. 1 odst. 1 písmeno e zák. č. 255/46 Sb.‘ Pak tady ještě píše: ,I z tohoto důvodu jsem se rozhodl vyhovět Vaší stížnosti na postup vydávání osvědčení podle zák. 255/46 Sb. a potvrdit účast pana Nykodýma v odboji po celou dobu války, tedy od 15. 3. 1939 do 5. 5. 1945.‘“

  • „Tak ta jeho smrt byla velmi podezřelá. Já jsem tam za ním jezdil a otec vždycky ukazoval prstem na ústa, abych nemluvil tam před ostatníma, kteří tam leželi taky na lůžkách. A ten jeden chlap mi byl velmi podezřelej, a (táta) vždycky říkal: ,Hele, tohleto ti říct nemůžu, jenom se divím, proč se nestalo tohle a tohleto. Je pravda, vždyť to víš, když jsme bojovali proti fašismu, jak to všechno vypadalo.‘ A byl velmi nervózní a tvrdil, že mu hrozí nějaké ,tajemné nebezpečí, které nemohu blíž konkrétně nějak specifikovat. Ale mám strach o svůj život.‘ A když jsem tam za ním několikrát byl, i matka, tak jsme nabyli přesvědčení, že je to tam v té nemocnici velmi nepříjemné, nebezpečné, ale nevěděli jsme, co máme dělat. A ptali jsme se táty, co máme dělat. A on věřil, že to dobře dopadne. Copak operace, ta dopadla dobře – a pak najednou zemřel. Byl pohřeb. On tam byl ve skle, nedostupnej, my jsme se na tu rakev, seshora zaskleněnou, tam byly kytky všude tak, aby nebylo vidět krvavý stopy na hlavě, přičemž přece jenom jsem tam ty krvavý stopy viděl. A pak jsme tedy všichni nabyli dojmu, že to byla vražda, a tak já jsem tam začal jezdit za těma lékařema, který ho operovali. Tam jsem byl několikrát. Samosebou, že žádnej z těch lékařů si nemohl dovolit říct pravdu, že byl zavražděn. To by hned ten samej den zavraždili i jeho, toho lékaře. Tak jsem se přece jenom s tím jedním, já už si teď nevzpomínám ta jména, mám to někde samosebou napsaný, tak jsem se ptal a on přece jenom naznačil, že to byla jako otázka, co bylo příčinou toho úmrtí, která ta zdravotní funkce byla poškozená. On ten lékař byl vlastně univerzitní profesor, on měl vysokou hodnost, a když jsem já tvrdil, že to nebyla přirozená smrt, že v pozadí je něco jiného, když jsem mu říkal, že tam bylo politické pozadí, a on, což mě překvapilo, protože ty kontakty jsem měl i s jinejma a ty lidi byli velmi nepříznivý, byli protivný, kdežto tenhleten profesor byl příjemnej. Sice to nepotvrdil, že to byla vražda. Ale hovořil nekonkrétně a tak jako ohleduplně, dalo by se říct s takovym léčitelským zvukem, nebo jak to říct medicínsky. Takže jsem tam odsud odcházel, nebyl jsem naštvanej a ani on nebyl naštvanej se mnou a podávali jsme si ruku.“

  • R. N.: „Já si pamatuju třeba, že když oni měli seskočit, tak táta tam čekal a přišel domů hrozně rozrušenej, tak rozrušenej, já jsem to neviděl. To bylo něco, co ho vyvedlo z míry, vyvedlo ho to z klidu. Bylo na něm vidět, že trpí něčím, jo? V těch jeho očích, v tom pohybu, v těch slovech, v těch pohledech že je něco mimořádného, čemu on čelí a co je mínus mínus mínus mínus. A to bylo vidět z očí, z pohybů, ze slov atd.“ Sběrač: „A byl táta sám na tom zabezpečení? Asi ne.“ R. N.: „To nevím.“ Sběrač: „Je možné, že tam byli ti četníci od něj? Asi ne. Pan Beneš...“ R. N.: „To bysme se totiž dozvěděli potom, následně. Ale to jsme se nedozvěděli.“

  • R. N.: „Je důležitý to, že když se vrátili na ty záchytný adresy Gabčík, Kubiš, protože Gabčík kulhal a musel být ošetřen, tak ho ošetřil a napsal to jako svědeckou výpověď lékař v Rokycanech. A tam jsem ho doprovázel já, dvakrát, Gabčíka, a vždycky tam byli u toho lékaře lidi – jak ti, který by..., kdyby došlo k bordelu hroznýmu, fízláci různý – a tak se vrátil nazpátek, takže ho táta potom nakonec vzal s tím svým spolupracovníkem, taky policajtem, taky četníkem, Benešem, ho vzali a odvedli ho do týhletý rodiny pětičlenný, toho železničáře, a přivedli tam, táta tam přivedl toho lékaře.“ Sběrač: „On se jmenoval ten lékař Čáp, ne?“ R. N.: „Ano, Čáp!“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 31.05.2011

    (audio)
    délka: 02:01:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

S odstupem let mohu říct, že jsme přežili jen zázrakem

Pan Roman Nykodým(3)
Pan Roman Nykodým(3)
zdroj: FAMU

Pan Roman Nykodým pochází z četnické rodiny, která následovala tatínka do různých míst, kde sloužil. Pamětník se narodil 19. prosince 1931 v Lochovicích. Ve Zbirohu se jako dítě setkal s československými letci z místního letiště, z některých se později stala esa RAF. Tatínek se po dalším přesunu do Rokycan zapojil do odboje s úkolem předávat zprávy k vysílání do Londýna. V Ejpovicích očekával seskok výsadkářské skupiny Anthropoid. Později u Nykodýmových přespali parašutisti při nezdařeném bombardování Plzně. Pan Nykodým za války pomáhal otci doručovat zprávy. Otec za války unikl zatčení, podílel se na zadržení K. H. Franka v Rokycanech; vila sestry Romana Nykodýma posloužila k výslechu zatčeného a k setkání s generálem Pattonem. Po válce otec za podivných okolností zemřel v nemocnici - Roman Nykodým je přesvědčen, že šlo o politickou vraždu. Po válce se Roman Nykodým snažil studovat, ale nakonec byl ze studií vyhozen. Osobně znal básníka Václava Hraběte z Lochovic. V šedesátých letech byl odsouzen a ve vězení se seznámil s řadou katolických kněží. Josefu Zvěřinovi pomáhal vynášet motáky budoucí knihy Teologie Agapé. Po návratu z vězení pracoval v čistírně odpadních vod papírny v Lochovicích, kde se setkal se skartovanými texty StB. Tyto zápisy a dokumenty využil při soudním zastupování jako veřejný obhájce romských rokycanských rodin. Roman Nykodým zemřel v říjnu roku 2022.