Mgr. Selma Muhič Dizdarevič Ph.D.

„Dana Němcová, možná to víte, ona je taková jako matka té naší jugoslávské komunity. My jsme ji všichni měli strašně rádi, strašně jsme obrečeli její smrt. Pro nás je to taková, nevím, taková morálně nejvyšší bytost, co může být. Ona tenkrát (nevím, jestli to možná víte) v jedné chvíli využila té své fantastické reputace (což spousta lidí neudělá, ale ona ano), šla za tehdejším ministrem vnitra, nevím, kdo to byl, a řekla: ‚Víte co, ty Jugoslávci se nikam vracet nebudou, dejte jim všem trvalé pobyty. Oni jsou takové obohacení pro tu naši společnost. Je to smutný, to, co se jim stalo, ale my můžeme být jenom rádi, že si nás vybrali.‘ Ona takhle mluvila. To je to procento populace, které to takhle fakt chápe. A vždycky vím, když my jsme jí všichni kolektivně projevovali lásku, tak furt se bránila a říkala: ‚Vždyť já bych měla být vděčná vám! Podívejte se, co jste vy všechno udělali té společnosti... A teď ještě vaše děti!‘ Takže taková ona byla. A vzpomínám, že já jsem byla zoufalá, pořád řeším tu otázku, jak se to mohlo stát, a to je to, co jsem říkala, ta duše versus zlo. To je velmi složitá, hluboká lidská otázka pro některé lidi. Tak jsem se s ní o tom trošku pobavila a ona mi řekla, že zdroj toho, že se to může stát, je lhostejnost, to je to nejhorší.“

„Vzpomínám, že v roce 91 jsme byli v nějakém Kruhu, který se jmenoval Kruh, teďka nevím, asi 91. To byli lidé, kteří od začátku, Srbové, většinou, a my, nějaké jiné národy ojediněle. Ale to já jsem tenkrát takhle nebrala. Já jsem tehdy byla ještě v tom pocitu, že je to pořád nějaká Jugoslávie. Ale nejenom Jugoslávie, ale takový principy toho. Že to není tak důležitý, kdo je jaký národnosti, natožpak náboženství. Ale nás bylo tam málo. Jako dneska máte v určitých kauzách málo lidí, kteří se otevřeně postaví proti tomu nějakému strašnému zločinu vůči někomu jinému. Já jsem pochopila, že já nemůžu vést revoluci antinacionalistickou v Srbsku jako Bosňačka. Musí přede mnou být miliony Srbů, abych se já mohla taky k tomu připojit, a ti tam chyběli, ti byli na tý druhý straně. To je první věc. A pak táta mi ještě říkal, protože samozřejmě rodiče nemůžou být rádi, když to dítě emigruje, ale on říkal: ‚Kdybys tady zůstala, tak skončíš buď na hřbitově, nebo v blázinci‘, což předpokládám, že by se asi stalo. Takže tím se to ukončilo a já jsem se na to pak začala dívat jinak. Takže taková byla nějaká evoluce mé identity.“