Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Selma Muhič Dizdarevič Ph.D. (* 1968)

• narodila se 23. prosince 1968 v Bělehradě

• dědeček byl leteckým důstojníkem jugoslávské armády, za války partyzánem

• krátce po jejím narození rodiče odjeli za prací do Libye, přijela za nimi až po několika letech

• většinu dětství a dospívání prožila v Bělehradě, kde v roce 1992 vystudovala filozofickou fakultu

• v létě roku 1992 se s tehdejším manželem Jasminem přesunula do Prahy

• v Česku se jí narodily dvě děti – syn Tarik (1997) a dcera Samra (1999)

• po narození dětí se vrátila k vědě, v roce 2009 dokončila doktorské studium na FSV UK

• ve vědecké činnosti se věnovala tématům občanské společnosti, ochrany lidských práv, menšin a zranitelných osob

• spolupracovala s řadou českých i mezinárodních nevládních organizací

Když Selma Muhič Dizdarevič mluví o svém životě, často se objevují motivy protikladů a rozpolcenosti. Ať už jde o popis vnějších okolností – vyrůstání mezi Libyí a Bělehradem, únik z válkou rozdělené Jugoslávie – nebo vnitřních prožitků a osobnostních rysů – rozpolcenost identitární, proměňující se vztah k vědě nebo myšlenky o rozporu duše a zla – její dosavadní život je protichůdnými vlivy naplněn až po okraj. Nyní se však zdá, že ve svém životě přece jen našla ekvilibrium. „Nemůžu říct, že jsem Češka, ale cítím se jako součást české společnosti,“ říká sociální vědkyně Selma Muhič Dizdarevič.

Z Bělehradu do Tripolisu

Selma Muhič Dizdarevič se narodila 23. prosince 1968 v Bělehradě, tehdejším hlavním městě titovské Jugoslávie. I přesto, že má v rodném listě jako rodiště uvedenou tuto nyní již srbskou metropoli, její původ bychom vysledovali spíše do jiných částí balkánského poloostrova – rodina jejího otce Faika pochází z černohorského regionu Sandžak, od maminky Zlaty pak zdědila bosenskou krev. Přesun rodiny do Bělehradu byl navázán na osud prarodičů z matčiny strany, konkrétně na cestu dědečka Ibrahima. Ten v meziválečném období absolvoval královskou vojenskou akademii a stal se vojenským pilotem. V dubnu 1941 bránil ze vzduchu Jugoslávii před krátkou invazí německých vojsk, načež se zřítil do písečných plání Deliblatské pouště v srbské Vojvodině. Po kapitulaci Jugoslávské královské armády se přidal k jednotkám antifašistických jugoslávských partyzánů, po poválečné reorganizaci partyzánských jednotek v armádních strukturách zůstal a jako letecký důstojník působil právě v Bělehradě.

Osobnost dědečka Ibrahima a babičky Habiby (která v dobách fašistické okupace prožila nějakou dobu ve vězení) pamětnici výrazně ovlivnila. Krátce po jejím narození se totiž její rodiče vydali do daleké Libye, kde si Selmin otec otevřel zubní ordinaci. Přesun malé Selmy do Tripolisu však v roce 1969 zhatily události okolo vojenského puče pod vedením budoucího dlouholetého vůdce Muammara Kaddáfího, pamětnice tak zůstala u prarodičů v Novém Bělehradě, což, podle jejích vlastních slov, značně poznamenalo její vnímání rodiny. Rodina se po několika letech v Libyi opět shledala, a to i s jedním přírůstkem – v roce 1971 se Selmě narodil bratr Amir.

Měli emigrovat ve chvíli, kdy Tita začala bolet noha

Po několika letech v africkém „azylu“ se rodina v roce 1974 vrátila zpět do jugoslávského hlavního města. Rodina nejprve krátce bydlela spolu s prarodiči a rodinou tety v třípokojovém bytě (na toto období pamětnice vzpomíná jako na „jedno z nejšťastnějších v životě“), po roce se pak Selma Muhič Dizdarevič s rodiči a bratrem přestěhovala do vlastního bytu v centru Bělehradu. Pamětnice tu prožila celý zbytek dětství a dospívání, vychodila základní i střední školu.

Podle vlastních slov byla v mládí konfliktní, „pohádaná s celým světem“, v monokulturních kolektivech tehdejšího Bělehradu bývala navíc často jedinou muslimkou. I přesto však její etnická příslušnost nikdy nebyla terčem nenávisti. Selma Muhič Dizdarevič to přikládá tehdejšímu režimu, kterému se (alespoň v Bělehradě) dařilo držet nacionalistické nálady pod pokličkou, a zčásti také tomu, že kromě jména na ní nebyla její národnostní příslušnost nijak znát. Se socialistickým heslem „bratrství a jednota“ jugoslávský vládce Tito alespoň na chvíli spojil znesvářené národy, země prožívala období relativního klidu a hospodářské prosperity. Ne všichni však byli s jugoslávským směřováním spokojeni – například v dědečkovi Ibrahimovi rostla deziluze z faktu, že řada osob na výsledku revoluce parazitovala.

Tento pocit pak ve společnosti vzrostl po Titově smrti. Pamětnici, i když teprve jedenáctiletou, jeho smrt poznamenala: „Cítila jsem se, jako bych přišla o velkou autoritu.“ Jugoslávská společnost se v reakci na tuto událost začala propadat do skepse a paranoie, Selma Muhič Dizdarevič vzpomíná třeba na strach z invaze západních nebo východních imperialistů. „Řada lidí říká, že měli emigrovat ve chvíli, kdy Tita začala bolet noha,“ přidává pamětnice.

V roce 1987 Selma Muhič Dizdarevič nastoupila na filozofickou fakultu univerzity v Bělehradě. Ve zdejším kolektivu už její povaha tolik nevyčnívala; své rebelství v tomto období označuje za „podloženější“. I do tohoto, na tehdejší poměry vcelku liberálního prostředí se však pomalu začal vkrádat duch válečného nacionalismu a šovinismu, a to jak mezi studentstvo, tak mezi profesorský sbor. Pamětnici však v té době pohltila metafyzika a o svět a dění okolo sebe ztratila zájem. V tomto duchu vzpomíná na jedno ze setkání na podporu politika Slobodana Miloševiće, kterého se účastnily statisíce bělehradských Srbů. „Já jsem je v té chvíli považovala za lidi, kteří nebudou mít absolutně žádný význam, že je my jiní odmítneme.“

Čistá duše nemůže pochopit zločin

Napětí v Jugoslávii ale neustále rostlo a na začátku devadesátých let začalo přerůstat v ozbrojené konflikty – nejprve v oblastech Chorvatska a Slovinska, o rok později také na území Bosny. Ač se v ulicích Bělehradu nebojovalo, válka se projevovala i tam. Byt rodiny Dizdarevičových, etnických Bosňanů v centru srbského státu, od začátku války několikrát posloužil jako dočasné útočiště pro prchající z boji zasažených území – nejprve se do něj uchýlila matka s dětmi z oblasti Banja Luky a poté je vystřídal sarajevský uprchlík s jizvami od nože pod krkem. „Vypadala, jako by přišla ze světa démonů,“ vzpomíná na konto první ubytované pamětnice. Během několika měsíců se stala ve vlastním městě méněcennou, spolu s tím cítila frustraci a bezmoc z faktické neexistence jakékoli organizované opozice k militantnímu nacionalismu, který jugoslávskou společnost ovládl.

Uprostřed bouřlivého dění dvaadevadesátého roku se odehrávaly neméně bouřlivé události Selmina osobního života. V květnu tohoto roku poznala Jasmina Muhiče, kterého si po měsíci známosti vzala. Zanedlouho poté obhájila diplomovou práci a úspěšně dokončila svá bělehradská studia. Turbulentní období završuje společné srpnové opuštění Bělehradu, kdy se novomanželé vydali do tehdy ještě československé Prahy. Faktorů stojících za tímto rozhodnutím bylo více, strach o svůj život a bezpečí však nebyl jedním z nich: „Cítila jsem spíš vztek… Proč to všechno tak kazí? Proč se ta společnost takhle ničí?“ popisuje svoje tehdejší pocity Selma Muhič Dizdarevič.

Místo Sorbonny stánek na Karlově mostě

V „novém domově“ se život mladých manželů obrátil vzhůru nohama. V nově se formujícím státě, kam zamířili oba plni naděje a očekávání z nové, svobodné společnosti, neměli žádné zázemí a čekal je začátek takřka „od nuly“. Aby se vyhnuli osudu Jasminových rodičů, kteří po útěku z válečné Jugoslávie strávili několik let v uprchlickém táboře v Dánsku, snažil se pár co nejrychleji postavit na vlastní nohy. Selma s Jasminem začali podnikat a v přízemí jednoho z domů na staroměstské Dlouhé ulici si založili obchod se stříbrnými šperky dovezenými z Asie. Selma Muhič Dizdarevič o tomto životním období, ve kterém po přesunu do cizího státu přišla o veškerý svůj sociální kapitál, mluví lakonicky: „Já jako vysokoškolačka, která plánovala doktorát na Sorbonně, tu teď stojím na Karlově mostě a prodávám šperky turistům...“

Představa o společnosti, která v porevoluční euforii otevře náruč novým vlivům a prvkům, se ukázala jako lichá. Tento pocit amplifikovalo konkurenční prostředí drobných podnikatelů, které bylo k cizincům často otevřeně nepřátelské – Selma Muhič Dizdarevič mluví o nenávisti k odlišnosti, odmítání spolupráce ze strany českých podnikatelů nebo řadě byrokratických ústrků. S úřady si ostatně pamětnice zažila mnohé – včetně druhé svatby s manželem Jasminem, vynucené neuznáním původního sňatku v Jugoslávii. Frustrace ze zdejších poměrů v jednu chvíli přiměla Selmu Muhič Dizdarevič až ke snaze o druhou emigraci, tentokrát až do Austrálie. Z tohoto plánu však po prvním zamítnutí víza sešlo.

Integrace Cimrmanem

Až po několika letech strávených v Česku se pamětnici podařilo vybudovat si k Česku pozitivnější vztah. Sama zmiňuje předně dva zásadní elementy, které za její pozdní integrací stály. Tím prvním byla změna prostředí, ve kterém se pohybovala. Ze společnosti drobných podnikatelů začala pronikat mezi komunitu humanitně smýšlejících intelektuálů. Začala pracovat v Českém helsinském výboru, kde se setkala mimo jiné i s bývalou disidentkou Danou Němcovou. Tato žena, kterou pamětnice označuje jako „matku jugoslávské komunity“, měla na její život výrazný vliv. Jejímu vlivu Selma Muhič Dizdarevič přičítá fakt, že se osobám z Jugoslávie po konci války otevřel prospekt trvalého pobytu na území České republiky; vzpomíná také na společnou rozmluvu o střetu duše se zlem. „Zdrojem toho, že se to (zlo) může stát, je lhostejnost,“ reprodukuje její slova pamětnice. S úsměvem hovoří také o neotřelých integračních praktikách, které v prostředí Českého helsinského výboru podstupovala: „Oni říkali: ‚Selmo, pojď, my tě budeme teď integrovat,’ a ukazovali mi Českou sodu a Cimrmana. A já jsem to pochopila! Já jsem najednou cítila, že to chápu, že je to i moje... Je to stránka kultury, která je úžasná, svým způsobem hluboká a i drsná, což mi vyhovovalo.“

Druhým zásadním životním přelomem se ukázalo být narození dětí – nejprve syna Tarika v roce 1997 a o dva roky později také dcery Samry. V tomto období si pamětnice znovu našla cestu k filozofii, na kterou po příchodu do Česka úplně zanevřela: „Najednou se mi vrátila chuť myslet, studovat, znovu číst filozofii.“ V porodnici četla knihy německého filozofa Husserla, což se u ostatních matek setkalo s podivem. V roce 2003 pak Selma Muhič Dizdarevič dovršila návrat do akademického prostředí, když byla přijata na doktorské studium na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V centru zájmu už ale nebyla filozofie, nýbrž se posunula směrem ke studiu společnosti a veřejné politiky. Tento posun přičítá svým životním zkušenostem a vlivu prožité války, avšak přiznává, že abstraktní filozofické myšlení je jí stále sympatické: „Možná na důchod se k tomu vrátím...“

Důsledky migrace jsou na celý život

Doktorát se jí povedlo dokončit v roce 2009. Od té doby se věnuje vědě, jejími tématy jsou zejména občanská společnost a sociální politika, zaměřuje se také na lidskoprávní témata, zejména pak na ochranu menšin a zranitelných osob (konkrétně třeba romskou menšinu nebo fenomén bezdomovectví). Mluví o sobě jako o vědkyni-aktivistce s tím, že ve druhé z rolí se setkala s řadou velmi nepříjemných zkušeností. Při práci pro Iniciativu Hlavák zažila útoky ze strany uskupení Islám v ČR nechceme – označovali ji za skrytou muslimku bojující za chalífát v Česku, „feminazi“, a napadali i její vědecké zaměření nebo vzhled. Podobnému chování byla vystavena vícekrát; oceňuje však, že jejím dětem se xenofobie z větší části vyhnula, a vidí v tomto ohledu posun, zejména mezi mladou generací.

A kde je nyní pro Selmu Muhič Dizdarevič její „doma“? I přesto, že se do svého rodného regionu pravidelně vrací, s žádným z po válce vzniklých států se neztotožnila. „Nemůžu říct, že jsem Češka, ale cítím se jako součást české společnosti,“ vyjadřuje svůj identitární posun pamětnice. Stav bývalého jugoslávského soustátí ji však stále trápí, jeho konec ji navždy poznamenal. Kvůli válce musela opustit své stárnoucí rodiče a nestrávila s nimi tolik času, kolik by si přála: „Nikdy neodpustím tomu systému, který mi rozbil rodinu.“ Důsledky přesunu a vykořenění ze svého původního domova pociťuje dodnes, svou pracovitostí a odolností si však v Česku nakonec našla své místo. „Pokud migrujete z nouze, vždycky to na začátku bude strašný a hrozný. Časem se to ale může zlepšit. Nejhorší je to překvapení – vždycky je třeba mít několik back-up plánů,“ uzavírá svůj životní příběh Selma Muhič Dizdarevič.