František Močuba

* 1931

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Od Drážďan byla vidět ohnivá záře až v Praze, když tam hořelo. 14. února byla popeleční středa. Byl jsem na našem dvorku, když houkaly jako příprava teprve dlouhé sirény. Lidé byli na ulicích, nikdo nebyl ani v krytech a teď vidím nad Prahou letecký svaz. Později jsem se pak všechno dočetl. Nad Prahou letělo 62 letadel B-17. Letěla nízko. Koukám jako blázen. První letadlo udělalo ‚vžššš‘ a letělo dolů. Letka 62 letadel letěla v šipce. Další udělal ‚vžššš‘ a začaly se sypat bomby. Vzaly to od Radlic, Smíchova, Palackého most, Emauzy, Vinohrady, Nusle, Pankrác a poslední bomby dopadly u soudu. Soud byl nepoškozený na Soudním náměstí, ale poškodily se bloky za soudem směrem k dnešnímu Paláci kultury a všechny bloky proti soudu. Poslední dům byl fotograf Novák. Chtěl jsem vám přinést rodinnou fotku od fotografa Nováka, ale nemůžu ji najít. Byl to poslední dům, kde padaly bomby, a ještě na vozovnu u soudu, kde byly tramvaje. Bylo to poslední místo blízko našeho domu k ‚Lišce‘. Bylo to několik set metrů, nevím – čtyři, pět set metrů k našemu domu, kde padaly poslední bomby. Představte si, že z tohoto domu, kde byl fotograf Novák, jsme s naším autem jezdili s tatínkem a s naším šoférem – vozili jsme mrtvoly. Házely se na naše nákladní auto a vozili jsme je na Karlovo náměstí do velikánského kostela sv. Ignáce. Je to veliký kostel. Tam se pokládaly na kamennou podlahu a identifikovaly se.“

  • „U ‚Janečkárny‘ na křižovatce do Michle byla první barikáda. Převrácená tramvaj a lidi tam nanosili ze sklepa, z půd, co měli. Nějaké popelnice a co kde bylo po ruce – z toho se vytvořila barikáda. Jediný z našeho domu byl na barikádě můj otec. Vyprávěl, že střílel panzerfaustama. Němci ale dostali posilu od Benešova a prorazili to tam. Jednotka SS od Benešova pomohla tuto jednotku osvobodit. Dostali se až před soud. Tam byla největší barikáda. Byly tam dva silniční pruhy a uprostřed tramvajové těleso. Byla to ohromná vzdálenost mezi blokama. Nanosily se tam dlažební kostky a popelnice a věci z půd a ze sklepů. Tuto barikádu už Němci nepřekonali, ale dostali se ven různými vedlejšími ulicemi. V těchto místech Na Jezerce jsem měl tetu. Drancovali byty, vyváděli lidi ze sklepů, vypalovali celé bloky, vykrádali cennosti, zapalovali to tam a dělali hrozné, hrozné masakry. Mého strýce Zmeškala také vyvedli. Když byli Němci na ústupu, museli dělat štíty před tanky jako rukojmí. Vraceli se zpátky přes Krč, Zbraslav a před sebou měli jako štíty tyto rukojmí. Strejda Zmeškal to přežil.“

  • „Naše dětské party, to bylo zkrátka Eldorádo. Na tak velkém prostoru jsme se vyřádili. Michle byla naše hranice, tam jsme nechodili. Chodili jsme na Pankrác, do Horní Krče, Podolí, Braníka, Dolní Krče, Kunratic. To bylo naše Eldorádo. Také do Podolských skal, na Schwarzenberský ostrov se koupat a plavat, kam nás převážel převozník. Chodili jsme plavat na Vltavu nebo do Braníka na Mlejnek. Chodili jsme do Krčského lesa, kde naše parta měla svoje místo, kde nás pět sedávalo v kroužku nebo jsme byli v blízkosti hospody U Dubu. Byl tam náš strom, na který jsme lezli. Ve větvích jsme každý měli svoje sedátko. Chodili jsme se koupat na Libuši nebo do Kunratic na Šeberák. Na naše výlety a akce jsme měli velký prostor.“ – „Jsou to velké vzdálenosti. Chodili jste všechno pěšky?“ – „Ano, všechno pěšky. Jako děti jsme po škole denně hráli na ulici fotbal. Všechny ulice byly prázdné, absolutně žádné auto. Byly tam sociální byty a žili lidé s nízkými příjmy. Většinou dělníci nebo úředníci. Nebyla to žádná Bertramka, kde žili bohatší lidé, takže jsme tenkrát hráli fotbal na ulici s tenisákem, s hadrákem. Dneska si to děti nedovedou vůbec představit. Představte si, že kožený kopací míč jsem měl z celé ‚Lišky‘ jediný.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 07.05.2022

    (audio)
    délka: 02:08:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
  • 2

    Liberec, 10.05.2022

    (audio)
    délka: 01:56:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

5. květen má stále v paměti

František Močuba v roce 2022
František Močuba v roce 2022
zdroj: Paměť národa

František Močuba, narozen 19. června 1931 v Praze, vyrůstal se svými rodiči a starší sestrou v malém sociálním bytě vybudovaném na novém pankráckém sídlišti Zelená liška. Oba jeho rodiče pocházeli z chudých poměrů. Otec se však z dělníka v uhelných skladech vypracoval na obchodního zástupce a později si založil vlastní živnost na rozvoz a prodej uhlí. František Močuba mu jako mladý chlapec o prázdninách v práci pomáhal. V tehdejší Praze bez aut prožil krásné dětství. Když mu bylo deset let, vypukla 2. světová válka. Zažil nálety spojenců na Prahu a byl svědkem krvavých bojů během Pražského povstání na Pankráci, kde obránci Prahy včetně jeho otce bojovali na barikádách. Krátce po válce vstoupil František Močuba do Junáka a později i do Sokola. V září 1945 nastoupil do posledního ročníku měšťanské školy, ale v říjnu 1945 otec nečekaně rozhodl, že se celá rodina přestěhuje do Petrovic na zemědělskou usedlost po odsunutých Němcích. Poslední ročník měšťanky pak František Močuba dokončil na škole v Jablonném v Podještědí a od září 1946 začal studovat na Obchodní akademii v Liberci. Během studia se aktivně věnoval fotbalu, lehké atletice, vstoupil do Sokola a v roce 1948 cvičil v Praze i na XI. Všesokolském sletu. V různých atletických disciplínách se umísťoval na předních místech jak v jednotlivcích, tak i v soutěžích družstev. Ve škole a později v zaměstnání zastával funkci sportovního referenta a organizoval různé sportovní soutěže. V roce 1952 nastoupil základní vojenskou službu, kde však strávil jen čtyři měsíce. Ze zdravotních důvodů byl propuštěn do civilu. Vrátil se do práce do Pozemních staveb, kde pracoval ve finančním oddělení až do doby, kdy podnik po sametové revoluci v roce 1990 zanikl. Jeho první manželce, která vážně onemocněla, lékaři vlivem událostí v srpnu 1968 zrušili plánovanou operaci ve vinohradské nemocnici. Operace, která byla odložena na listopad, jí už nepomohla. František Močuba zůstal sám s devítiletým synem. Později se znovu oženil a narodila se mu dcera. Během období socialismu zastával funkci v odborech jako jednatel závodního výboru ROH, do komunistické strany nikdy nevstoupil. Do důchodu odešel v roce 1998. V době natáčení, roku 2022, žil v Liberci.