“Všichni dobře vědí, že učitelé rádi mluví hodně nahlas”
Stáhnout obrázek
María Elena Mir Marrero se narodila 16. ledna 1962 v Guanabu, pobřežním městečku nedaleko kubánské metropole Havany. Její rodiče měli celkem tři dcery a pocházeli z venkovského prostředí. Zatímco otec nemohl pracovat kvůli úrazu, který utrpěl, matka byla zaměstnaná ve zdravotnictví. Na chodu domácnosti se do značné míry podíleli také prarodiče z otcovy strany, neboť dědeček, pracující jako řidič v turistickém ruchu, si mohl dovolit zásobovat svou nejstarší vnučku dostatkem jídla i hračkami, po kterých toužila. Radostné dětství bylo ovšem brutálně narušené ve chvíli, kdy bylo dívence pouhých jedenáct let. Tehdy se rozhodla, že by se v budoucnu chtěla stát učitelkou. To bohužel znamenalo stěhování na internátní školu v Batanabó, které se nacházelo na jižním pobřeží a od Guanaba ho dělilo několik hodin cesty. Život na koleji silně poznamenal pocit odloučení od zbytku rodiny, na kterou byla velmi citově navázaná. Už během prvního roku studia se také musela společně s ostatními dětmi účastnit nucených prací v zemědělství, které se skrývaly pod označením škola v přírodě a odehrávaly se v provincii Pinar del Río. Druhý rok už se mohla vrátit zpět do Havany, protože na okraji města, v části Cojímar, se otevřela Pedagogická škola Josého Martí. Studium učitelství zakončila povinnou praxí, kterou vykonávala na venkově v provincii Holguín, kde působila jako učitelka – tehdy ještě v dětském věku – přičemž vyučovala dospělé lidi. Na konci povinné praxe se jí ale od úřadů nedostávalo povolení k návratu domů. Po několika letech se proto rozhodla na povolení déle nečekat a i bez něj v roce 1981 odcestovala zpět do Guanaba, kde i nadále pracovala jako učitelka až do roku 1984. María byla odjakživa svobodně uvažující bytost nerespektující nesmyslná pravidla a nařízení. Při svém vyjadřování před sousedy a širokou veřejností nebrala velké ohledy na nebezpečí z toho plynoucí, což z ní udělalo člověka vyhledávaného různými protagonisty opozičního hnutí na Kubě, kteří se s ní chtěli spojit ve své snaze změnit Kubu. Podílela se na činnosti mnoha organizací, přičemž pracovala například na přípravách projektu Concilio Cubano a působila jako jedna z vůdčích osobností nezávislých odborů. V nich se zaměřovala hlavně na vzdělávání zaměstnanců v oblasti pracovního práva. Navštívila několik evropských zemí, což jí do značné míry otevřelo obzory a nasměrovalo k další snaze o demokratizaci. Cestou vzdělání se i nadále pokouší o změnu smýšlení Kubánců, která by podle jejího názoru měla vést k definitivnímu konci diktatury.