Alena Mikešová

„Ta německá strana, ti nám ty peníze na to dali, abychom těm lidem… abychom je trochu podpořili, ale pak třeba bylo to, jak říkám, když to byla rodina, tak dostali třeba padesát marek, ale zajímavé bylo třeba to, že v té době těch žádostí o azyl, to už byla doba, kdy ti lidé přijeli, dostali peníze a bydleli v penzionu. Nepracovali, protože nemohli. A dostali hned tenhle Goethe institut, aby se naučili německy. Ale já jsem znala několik lidí, kteří když tam takhle zašli a říkali – ne, to my tam nechodíme… Já povídám: no proč, přece tu řeč potřebujete, ne? No a tak tohle a ono… tak jsem si vždycky myslela: jseš hloupej, protože takovou nabídku… ten Goethe institut stál měsíčně šest set marek, to byla nejdražší jazyková škola.“

„…se trošku v Česku změnilo v tom, že lidi sice nedostávali pasy, jako normální pasy, ale dostávali takové šedivé pasy a mohli s tím do Jugoslávie. A mnoho lidí, to byla víceméně taková druhá vlna po osmašedesátém, mnoho lidí uteklo v těch osmdesátých letech, to byly taky tisíce lidí s těmi šedivými pasy. A to bylo třeba tak, že chodili k nám na faru a to oni si mezi sebou řekli a my jsme jim dávali slovníky a dávali jsme jim peníze na začátek. Nebylo to sice moc, ale každý dostal dvacet marek a ten slovníček, no a tak různé, co potřebovali, někam zavolat nebo něco vypsat, se informovat nebo tak. To byl takový nával lidí, to bylo tak dva roky, kdy stáli frontu přes ten dvoreček, no a bylo to takové dojemné. A to také byla ta doba, kdy tam nějací takoví přišli mezi nimi, a jak říkám, bylo na nich vidět, že mají jiné zájmy. – Jak jste to poznala? – No ptal se: a jak vy se jmenujete? A já jsem vždycky říkala: no, tak to není tak podstatné a co byste potřeboval a tohle… Já nevím, jak bych to řekla. Také se nám asi dvakrát stalo, že nám někdo volal domů na telefon. Kde sebral číslo, také nevím…“