Alena Mikešová

* 1945

  • „V roce osmdesát devět v listopadu jsem byla na pouti s církví v Římě na svatořečení svaté Anežky. Tuhle jsem slyšela na Vltavě takové vysílání, vzpomínali na Tomáška. Ten tam byl a mluvil tam k poutníkům. To bylo překvapení – tam bylo tolik Čechů na tom svatořečení, to byla taková nálada… Ono to už teda prasklo všude, v DDR, jenom v Česku ještě ne. A to bylo úžasný. A když jsme se vraceli, tak to vlastně v Praze začalo, v tom listopadu. Nikdo tomu ze začátku vůbec nemohl uvěřit, že by tohle vůbec bylo možné. Sice už to vzkypělo, jak říkám, už jsme byli jedni z posledních. Ale taky jsme doufali, že to bude, ale když to bylo, tak to bylo velké překvapení. A byli lidi, kteří hned druhý den jeli sem, tak to my jsme nemohli, to bylo také ještě před Vánoci, ale v lednu jsme jeli poprvé právě do jižních Čech. Tam jsme měli sestřenice, to ještě žily, tak jsme jeli tam, to bylo docela zajímavé. Jeli jsme přes Rakousko a jeli jsme do Krumlova nebo jednu vesnici u Krumlova. A když jsme přijeli do Krumlova na náměstí, tak jsme zastavili, byl večer, v lednu je večer už v pět – vylezeme z auta a ten čuch toho topení, ten puch, to nám hned připomnělo vlast. To my už neznali, tak jsme se nadechli…“

  • „Ta německá strana, ti nám ty peníze na to dali, abychom těm lidem… abychom je trochu podpořili, ale pak třeba bylo to, jak říkám, když to byla rodina, tak dostali třeba padesát marek, ale zajímavé bylo třeba to, že v té době těch žádostí o azyl, to už byla doba, kdy ti lidé přijeli, dostali peníze a bydleli v penzionu. Nepracovali, protože nemohli. A dostali hned tenhle Goethe institut, aby se naučili německy. Ale já jsem znala několik lidí, kteří když tam takhle zašli a říkali – ne, to my tam nechodíme… Já povídám: no proč, přece tu řeč potřebujete, ne? No a tak tohle a ono… tak jsem si vždycky myslela: jseš hloupej, protože takovou nabídku… ten Goethe institut stál měsíčně šest set marek, to byla nejdražší jazyková škola.“

  • „…se trošku v Česku změnilo v tom, že lidi sice nedostávali pasy, jako normální pasy, ale dostávali takové šedivé pasy a mohli s tím do Jugoslávie. A mnoho lidí, to byla víceméně taková druhá vlna po osmašedesátém, mnoho lidí uteklo v těch osmdesátých letech, to byly taky tisíce lidí s těmi šedivými pasy. A to bylo třeba tak, že chodili k nám na faru a to oni si mezi sebou řekli a my jsme jim dávali slovníky a dávali jsme jim peníze na začátek. Nebylo to sice moc, ale každý dostal dvacet marek a ten slovníček, no a tak různé, co potřebovali, někam zavolat nebo něco vypsat, se informovat nebo tak. To byl takový nával lidí, to bylo tak dva roky, kdy stáli frontu přes ten dvoreček, no a bylo to takové dojemné. A to také byla ta doba, kdy tam nějací takoví přišli mezi nimi, a jak říkám, bylo na nich vidět, že mají jiné zájmy. – Jak jste to poznala? – No ptal se: a jak vy se jmenujete? A já jsem vždycky říkala: no, tak to není tak podstatné a co byste potřeboval a tohle… Já nevím, jak bych to řekla. Také se nám asi dvakrát stalo, že nám někdo volal domů na telefon. Kde sebral číslo, také nevím…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.06.2025

    (audio)
    délka: 01:14:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Duchovní službě v Mnichově věnovala čtyřicet let

Alena Mikešová, osmnáctiletá
Alena Mikešová, osmnáctiletá
zdroj: Archiv pamětnice

Alena Mikešová, rozená Šourková, se narodila 29. října 1945 v Děčíně do dělnické rodiny. Otec Jaroslav Šourek pracoval na železnici, matka Zdenka Šourková poté, co její manžel přišel o sluch, musela nastoupit jako prodavačka. Pamětnice studovala VŠE v Praze. K dokončení vzdělání a získání titulu ing. jí chyběla jedna státní zkouška, kterou však už nestihla složit, protože se v srpnu 1968 rozhodla zůstat v Německu, kde byla v té době na studentském pracovním pobytu. V Düsseldorfu nastoupila jako administrativní síla v Mercedesu, poté se v roce 1971 s manželem Janem Radoslavem Mikešem přestěhovali do Mnichova, kde ji přijali do Duchovní služby Velehrad k monsignoru Karlu Fořtovi. V tomtéž roce ji v Československu za trestný čin opuštění republiky odsoudili v nepřítomnosti ke čtrnácti měsícům odnětí svobody nepodmíněně. Službou pro farnost, kde mimo jiné pomáhala organizovat bohoslužby a církevní pouti pro české a slovenské emigranty, strávila čtyřicet let až do odchodu do důchodu ve svých šestašedesáti letech. V roce 2025 žila střídavě v Gröbenzellu u Mnichova a Praze.