"Ti, co byli na tom poli, tak honem si lehli, aby je Němci nezastřelili. Oni tam pracovali na svém poli. A pozorovali, co se děje. Takže viděli, že vystoupili tři mladíci a tři vojáci. A šli do lesa. Tak se dívali. Tak viděli, že chlapci museli si vyhrabat hrob. Postavili je každého k jednomu stromu. Toho prvního, zřejmě se jich zas ještě vyptávali, co a jak. A neřekli, nepromluvili nic. Tak toho prvního zastřelili ti dva, co tam stáli. Museli ho zvednout, odtáhnout ho do té jámy a stoupnout si zase k těm dvěma stromům. A zase chvíli nic a zase. A zase toho dalšího, toho druhého zastřelili. Tak ten jeden ho musel zase odtáhnout do toho hrobu. Nakonec zastřelili, ale nevím postupně, kterého stříleli. To nevím, ten postup. To nikdo nemohl vědět. A toho posledního vojáci chytili a hodili do té jámy a nahrabali na ně trochu hlíny a šli pryč."
„A táta říkal: ‚Už jsou tady, už jsou tady.‘ Tak já s radostí, že už jsou tam osvobozenci, to jsem vzala do ruky, tak jako pod paži. A letím ke dveřím, chci je vítat. A teď vidím, že u dveří se zastavil voják a měl nataženou… automat nebo co to měli, jo. A otec křičí: ‚Lehni si, lehni, schovej se, nestůj, on tě zastřelí!‘ Tak já jsem si honem lehla za ty houpací dveře a ležela jsem tam. A furt jsem nechápala, proč by mě měl zastřelit. A on odešel. A tam taky se to trošku uvolnilo, tak jsme tam s bratrem Pepíkem šli ven. A v té Riegrově ulici byl, jmenoval se Fousek, obchod s oblečením, s konfekcí. A že když tu byla ta konfekce jako dlouhé rukávy nebo nohavice, tak ve dvoře byla dílna, bylo okno do dvora, byli tam krejčí, kteří to hned upravovali. A teď vidíme, že je ta výloha rozbitá. A v té výloze byla otočená německá helma. Ale já jsem viděla jenom helmu. A bratr říká: 'Jé, helma, já si ji vezmu, já si ji schovám.' On po ní chytil, pustil ruku, a jak pustil tu ruku, ta helma se otočila i s hlavou. Tam byla hlava useknutá toho Němce. To byl zážitek teda fakt... To opravdu byl zážitek. To byli Němci.“
„[Bratr Václav] měl nastoupit do... to taky musím říct – měl povolání do Německa.“ – „Na nucené práce?“ – "Ano. Jenomže on nebyl. Gestapo přišlo k nám. Jo. A na dvoře byl jeden gestapák a říkal: 'Kde máš bratra?’ Já říkám: 'No, je v Německu.' A on říkal: 'Kde máš bratra?' Já říkám: 'V Německu.' A on mi dal takovou facku z jedné strany, z druhé strany, až jsem spadla. A už se mě na nic nikdo neptal. A vyzvídali pořád po našich známých, co přišly kamarádky ze školy, co jsme chodili, tak se vyptávali jich. A neřekli jsme. Neprozradili jsme nic. Nevěděli jsme. Protože rodiče před námi byli opatrní, protože říkali: 'S nikým se nebavte, neříkejte, co se děje, neříkejte, o čem se mluvilo. Nic nevíte.“
Eliška Melounová, rozená Přasličková, se narodila 16. října 1930 jako nejmladší z pěti dětí rodičům Martinovi a Františce. Rodina vyrůstala v Olomouci. Eliščin tatínek Martin byl důstojník. Za Velké války přešel celou Sibiř a s počátkem druhé světové války se zapojil do odboje. Společně s ním i Eliščini bratři Vojtěch a Václav. Bratři v noci převáděli partyzány a ukrývali je v krytech Salmova paláce na olomouckém Horním náměstí, kde rodina bydlela. Několik měsíců před koncem války bratři zmizeli, Eliška nevěděla, kde jsou. Až po skončení války zjistila, že bratr Václav se pokusil zapojit do protifašistického odboje na Konicku, bohužel jej spolu s dalšími hochy Rudolfem Tichým a Josefem Machačem zadrželo gestapo. Byli zastřeleni těsně před koncem války 27. dubna 1945 v lese mezi Březskem a Konicemi. Tragickou událost na místě připomíná pomník. V roce 1946 šla Eliška do učení, vybrala si krejčovský obor. Pracovala v módním salonu Marie Zolotarevové v Olomouci. Po znárodnění v roce 1950 pokračovala v národním podniku Oděvní tvorba Olomouc, kam byl tento salon začleněn. V roce 1967 se vdala, manželství zůstalo bezdětné. Závěr života strávila v domově seniorů v Olomouci. Zemřela 23. března 2023.
