Helena Melichová

* 1952

  • "V té době [po sametové revoluci] jsme si trošku tu dobu samozřejmě idealizovali, že všechno bude již dobré, ale samozřejmě se život vyvíjí, jak se vyvíjí. Když jsme jeli poprvé na začátku roku 1990 navštívit některé naše známé, kteří byli jako emigranti ve Vídni, tak pro mě byl pocit, že jedu přes hranice, kde nejsou žádné dráty, něco naprosto neuvěřitelného. To bylo v nás tak zafixované, to, že když jedeme někam – kamkoli –, neustále musíme mít občanský průkaz, nějaké doklady, protože když nás legitimovali a neměli jsme občanku, na hranicích vás prošacovali... Tak najednou se mohlo přes hranice bez drátů, tak to byl pocit úžasný. Horší už bylo to, když jsme zjistili v Rakousku, co si tam za ty naše peníze koupit a jak to tam vypadá úplně jinak, že jsem nevěřila tomu, že se to tady může změnit natolik, abychom se mohli té ekonomice vyrovnat. Jiné je to, že můžeme cestovat, jiné to, že můžeme v podstatě říkat, co nás napadne, někdy je to možná až na škodu. Je to přesně podle toho, jak mně maminka říkala, když jsme spolu diskutovaly: 'Ano, na Západě si můžeš říkat, co chceš, ale zase to nikoho nezajímá.' Tak se mi zdá, že to tak trošku je. Ale zase je to bezvadné, že se nemusíte bát někde něco napsat, svůj názor. Pak je samozřejmě velký rozdíl ten, že tady byla spousta podnikavých lidí, kteří se mohli najednou oficiálně pustit do podnikání, což dřív, pokud někdo podnikal, tak to bylo nezákonné. Kvůli tomu vlastně někteří odsud odcházeli, protože se chtěli živit jinak, než být jenom odkázáni na naši ekonomiku a být někde zaměstnaní. V kultuře se to změnilo, ne vždy k lepšímu, musí člověk víc přemýšlet a víc vybírat, protože je toho tady tolik, že musíte být mnohem pozornější, abyste si všimli, co je kvalitní a co není. Tenkrát to bylo zcela jasné, když se sem najednou dostalo něco z kultury ze Západu, tak si to lidi velmi rádi přečetli. V šedesátých letech, na jejich konci, když se to uvolnilo, tak tady byla výborná kinematografie, byla spousta filmů, vyšla spousta knih od spisovatelů, kteří se zase potom nesměli tady vydávat, mnozí emigrovali. Když to člověk srovnává, tak kultura na konci šedesátých let byla výborná."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.03.2024

    (audio)
    délka: 01:06:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vzdělávat se, srovnat si hodnoty a žít slušný život

Na chmelové brigádě
Na chmelové brigádě
zdroj: archiv pamětnice

Helena Melichová, rozená Chroustová, se narodila 10. září 1952 v Jaroměři, kde do svých čtyř let žila u babičky. Rodiče v té době studovali na vysoké škole a bydleli na koleji. Do Prahy se k rodičům přistěhovala v roce 1956, kdy jim byl přidělen byt. V té době se narodila její sestra. Po absolvování základní školní docházky v roce 1968 byla přijata na Gymnázium Arabská. Dne 21. srpna 1968 místo nástupu na chmelovou brigádu pozorovala s rodiči z okna bytu tanky vojsk Varšavské smlouvy. Nastupující normalizace poznamenala i rodinu pamětnice. Poté, co byla její matka, vysokoškolská pedagožka, v rámci prověrek vyloučena z Komunistické strany Československa (KSČ) a vyhozena ze zaměstnání, nemohla dlouho najít práci, nakonec získala místo v administrativě. Po maturitě v roce 1972 byla pamětnice přijata na zemědělskou fakultu v Českých Budějovicích, studia dokončila v Praze. Po sametové revoluci pracovala v Informačním středisku Občanského fóra na Praze 1. Od roku 1991 se věnovala pedagogické činnosti. Na různých základních školách vyučovala převážně přírodopis a chemii. Doplnila si pedagogické minimum. V roce 2024 žila v Praze a učila desátým rokem na ZŠ genpor. Františka Peřiny.