JUDr. Jan Mečíř

* 1921

  • „Co po vás chtěli při těch výsleších, k čemu jste se měl přiznat?“ - „Nejdřív to bylo pořád: Mluvte o své činnosti, nepřátelské činnosti samozřejmě. Já jsem řikal, že žádný jsem se nedopustil, tak jak se můžu přiznat, když nevím k čemu. To se táhlo kolik měsíců a stále byli horší a surovější. Kolikrát mi řek: ‚Soudruh náčelník mi dal rozkaz, že musíme ráno předložit vaši výpověď a přiznání a já kvůli vám jsem neměl Vánoce, já kvůli vám jsem nesměl na Silvestra, za nesplnění rozkazu náčelníka, proto byli stále surovější." - „V čem ta surovost spočívala, zažil jste i nějaké fyzické násilí?" - „Jeden mně stále zdůrazňoval, že mne měl dostat do prádla před rokem, to už bych měl držku dávno rozflákanou. To jako zdůrazňoval. Taky když jsem něco řek, co se mu nelíbilo, tak vyletěl proti mně s rukama zaťatýma před obličej, tak jsem vždycky čekal, jestli uhodí. Neuhodil.“

  • „Byl jsem obviněn a také obžalován, že jsem chtěl vyhodit most přes Labe. Tak v životě mne taková věc nenapadla. Slyšel jsem, jak také o mně psal po soudu Průboj ústecký. Tam bylo napsáno, že jsem chtěl vyhodit most přes Labe v Děčíně na 1. máje, když po něm půjde průvod dětí. To ani StB tohle nevymyslelo. To nic takového nebylo. Tam se mluvilo o mostu přes Labe, ale ne o jakém. To už si ten pisálek tam přidal sám, aby se ukázalo, jak je důležitej a co všechno vymyslí. Tak jenom, aby udělali člověku ostudu, aby ho pošpinili. Toho se jako obávali nejvíc, říkali, že jsem ovládal masy. Co řek Mečíř, to bylo svatý. Vycházel jsem s lidmi a vycházeli lidé se mnou. Jako takový jsem byl příliš nebezpečný. Ovládal jsem masy; takový člověk je nebezpečný, takového se museli zbavit. A jak se ho mohli jinak zbavit? Tím, že mne přeložili do Lípy, pak pro mne přijeli a tady mne zatkli.“

  • „Máte nějaké životní krédo nebo poselství, které byste chtěl sdělit?" - „Když se tak člověk ohlédne po tom svém životě, tak si říkám, byly tam chvíle pěkný, byly tam chvíle těžký, ale zaplať Pánu Bohu všechno jsem překonal. Samozřejmě to nebylo jenom mou zásluhou, ale i zásluhou rodičů a samozřejmě nikdy jsem nezapomněl a nezapomínám a nikdy zapomenout nemohu poděkovat Pánu Bohu. Začínám tím každý den, několikrát za den vzpomínám a končím tím každý den. Modli se a pracuj. Ora et labora. Kdybych v tom klidu a pohodě mohl žít až do konce, byl bych spokojenej. Opravdu nic lepšího si nemůžu přát: pohoda, klid, spokojenost. Myslím, že mi to přispívá i ke zdraví.“

  • „Co to s člověkem udělá, když si vyslechne, že dostal šestnáct let těžkého žaláře?“ - „No tak, to víte, to je rána. Když tady byl advokát, tak říkal mamince: ‚Všichni mají navržený trest smrti, ale všichni ho nedostanou. Zásada je taková, že provaz dostane jeden nebo dva, ale udělám všechno, abych ho z tý šibenice stáhnul.‘ No a maminka omdlela; ta se složila a asi sedm nebo devět měsíců potom ležela. Ležela a ani se nenajedla a ani se nepostavila. To všechno jsem ale já ovšem nevěděl, protože jsem neměl návštěvu, tak jsem se to nemohl dovědět. To všechno vázali na nějaký ty odměny, to bylo za vzorný chování a mezi takové jsem nikdy nepatřil, tak taky jsem se vzorně nechoval, a tudíž jsem nic mimořádného nedostal.“

  • „Jestli můžete říci, s kým jste byl odsouzen, jakým soudem a ve které době se ten soud konal?" - „Ústí nad Labem nemělo krajský soud, ten byl v Litoměřicích, takže všechno se odehrávalo v Litoměřicích, ale hlavička byla Krajský soud Ústí nad Labem. Když pro mne přijeli a odvezli mne do Litoměřic a tam jsem se teprve dověděl, že jsem zatčenej, jinak mně to neřekli. Přijeli pro mne, odvezli a mne nenapadlo, že se už domů nevrátím. Bylo nás pět a měli jsme soud, bývalí zaměstnanci dráhy v Děčíně: Vilém Truníček dostal osmnáct let, František Beran dostal sedmnáct let, Jan Urban dostal sedmnáct let, Jaromír Babička dostal dvacet let a já jsem dostal šestnáct let. Soud probíhal dva dny 15. a 16. března v roce 1955."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Česká Lípa, 25.09.2008

    (audio)
    délka: 01:58:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Údajně jsem měl na 1. máje vyhodit most přes Labe v Děčíně, když po něm půjde průvod dětí.“

Mečíř na vojně v roce 1948
Mečíř na vojně v roce 1948
zdroj: Archiv pamětníka

JUDr. Jan Mečíř se narodil 11. prosince 1921 ve Staré Pace jako jediné dítě manželů Bedřicha a Marie Mečířových. Otec pracoval celý život na dráze jako dozorce výhybek, matka byla v domácnosti. Rodina se záhy po narození syna odstěhovala do České Lípy, kde postupně sílil český živel. Malý Jan tam začal navštěvovat českou obecnou školu, byl jedním z nejlepších žáků. Díky tomu byl přijat bez přijímacích zkoušek do nově zřízeného českého Státního reformního reálného gymnázia v České Lípě, kde studoval až do začátku septimy. To byl již rok 1938; české obyvatelstvo se po přijetí mnichovské dohody bylo nuceno z pohraničních území vystěhovat. Rodina nevěděla, kam půjde. Nakonec pomohli příbuzní a rodina odjela do Nové Paky a následně celou válku žila v nedalekém Roškopově. Pro vlastenecky založenou rodinu, matka se nikdy neopomenula zúčastnit oslav založení Československa a celá rodina byla aktivní i ve vlastenecky orientované Církvi československé, to byl čas velkého rozčarování a deziluze. Mladý Jan Mečíř v té době absolvoval rozdílovou zkoušku z latiny a byl přijat na reálné gymnázium v Nové Pace, které absolvoval s vyznamenáním. Nedlouho po ukončení gymnázia byl pan Jan totálně nasazen jako dělník k rakouské firmě Ernst Heiken Flugzeugwerke Wien-Schwechat. V Rakousku strávil přibližně rok, když mu kamarád z pracovního úřadu dopomohl k přeřazení na práce v Česku. Konec války přinesl i znovuotevření českých vysokých škol. Jan Mečíř okamžitě při zaměstnání nastoupil na Právnickou fakultu UK v Praze, kterou v roce 1950 úspěšně dokončil; promoce se uskutečnila 8. prosince 1950. Po dokončení studia pokračoval již JUDr. Jan Mečíř ve svém působení u dráhy, kde pracoval jako výpravčí a dispečer ve stanici Děčín. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být za několik let zatčen StB. Až přišlo přeložení do České Lípy a následné zatčení StB na aktivu dispečerů 7. září 1954. Pan Mečíř byl převezen do vyšetřovací vazby v Litoměřicích a až tam se dozvěděl, že se domů již nevrátí. Během vyšetřování se u něj vystřídalo několik referentů, kteří se ho snažili přimět k doznání. Celých šest měsíců ho na výslechy vodili v poutech, se zavázanýma rukama. Prodělal mnoho nočních výslechů, přičemž během dne mu byl spánek zapovězen. Vše spělo k soudu, který se konal 15. a 16. března 1955 v Litoměřicích. JUDr. Jan Mečíř byl v rámci pětičlenné skupiny drážních zaměstnanců za velezradu a vyzvědačství odsouzen k 16 letům těžkého žaláře, ke ztrátě čestných práv občanských na dobu 10 let a k doživotnímu zákazu činnosti v dopravě. Během svého věznění prošel pan Mečíř několika věznicemi a tábory nucených prací. Po svém přesunu z Litoměřic přes Pankrác a Karlovy Vary na Jáchymovsko byl umístěn na tábor Nikolaj a pracoval na šachtě Eduard. V červnu 1956 se domohl obnovy trestního řízení, a aniž by mu byl rozsudek zrušen, 20. prosince 1956 byl nečekaně propuštěn na svobodu. Zrušení rozsudku se přitom domohl až o měsíc později - 20. ledna 1957. Postupně došlo i k propuštění zbývajících členů skupiny. Díky osvobozujícímu rozsudku mohl JUDr. Jan Mečíř nastoupit opět na dráhu, ovšem nikoliv na odpovídající pozici, ale jako výhybkář. Časem pomocí přátel zastával i pozici komandanta provozu a výpravčího. V roce 1958 se mu narodil jediný syn, kterého s manželkou pojmenovali rovněž Jan. Postupem let syn vystudoval strojní inženýrství a v současné době zastává post starosty ve Stružnici u České Lípy. Život po propuštění plynul celkem klidně. V roce 1960 se pan Mečíř s rodiči pustil do stavby vlastního domu v České Lípě. Věnoval se i svým celoživotním koníčkům, mezi které patří esperanto, filatelistika, numismatika, turistika a další. Jak sám říká, žil spokojený život v pohodě a je za to vděčný. Po roce 1989 byl ještě na několik let povolán na ředitelství drah, kde pracoval jako výzkumný pracovník. JUDr. Jan Mečíř stále žije v domě postaveném v šedesátých letech. Přestože žije sám, nemá čas zahálet. Jako předseda se účastní pravidelných schůzek filatelistů i numismatiků, je členem pobočky KPV v České Lípě a v neposlední řadě je stále aktivní i ve své církvi, kde již řadu let zastává volenou funkci místopředsedy rady starších Církve československé husitské. O tom, jak málo volného času panu Mečířovi zbývá, nejlépe vypovídá skutečnost, že ke spánku se pravidelně ukládá až ve tři nebo čtyři hodiny v noci. Za to, že dokáže zvládnout takové množství aktivit, nezapomene pan Mečíř každé ráno i večer poděkovat svým rodičům a Bohu.