Miloslav Maršálek

* 1945

  • „Neměli zatykač. Já jsem šel dobrovolně. A že mám hned šestého ledna přijít znovu. Zas to bylo: Sparty jestli nechci a ‚Zapalte si,‘ a tak já jsem si říkal: ‚Co bych si nezapálil, že jo?‘ Tak jsem si to tak skoro užíval, protože jsem měl pocit, že jsem nic podstatného nejenom neprovedl, ale ani neprozradil nebo nikomu neublížil. Bylo to pořád ve stejném duchu. Než to skončilo, tak pozvali dalšího, svého nadřízeného, který se představil jako plukovník Doubek. Ten říká: ‚No, ale udělal jste koninu, udělal jste koninu. Napište mi tady nějaké prohlášení.‘ A tak já, ještě jsem si myslel, jak jsem udělal mistrný kousek, jsem napsal prohlášení – jako vedoucí svazáckého klubu jsem si uvědomil, že jsem nepůsobil na mládež příznivě a že bych měl působit na mládež v duchu idejí socialismu. A myslel jsem si, že jsem hrdina, skoro jako, a tím to skončilo. To je první případ ‚Mareše‘.“

  • „To, jak jsem přišel do Brna, tak jsem se najednou ocitl mezi lidmi, shodou šťastných náhod, mezi lidmi, o kterých jsem četl nebo jejichž díla jsem četl. V tom Plameni, Hostu do domu [literární časopisy]... Najednou jsem seděl s Ludvíkem Kunderou u čaje, se Skácelem – toho jsem viděl naživo během gymplu, kdy pan profesor Gurica, vedoucí recitačního kroužku, jel na festival Nezvalova Třebíč a říkal: 'Milošu, oni mně platí i cestu, tak ty pojedeš vlakem,' on byl náruživý cyklista, 'a já pojedu na kole.' A tam, na Nezvalově Třebíči, jednom z prvních ročníků, byl v porotě Jan Skácel. Během toho gymplu byl vyhlášený první ročník literární soutěže Strážnice Marušky Kudeříkové, tak jsem dostal třetí cenu za poezii.“

  • „Přece jenom ten začátek těch šedesátých let, řekněme tak od třiašedesátého roku, už i v tom rozhlase mohl člověk slyšet Wericha, ty věci byly otevřenější, Semafor, Suchý... To všechno jsme nasávali, aniž jsme si to uvědomovali. Až potom příchodu do Brna. Mezitím se stalo to, že jsem se hlásil na brněnskou JAMU, ale jako ve všem, co v životě dělám, jsem nedůsledný, tak jsem se asi špatně připravil nebo nepřipravil dobře nebo jsem byl naivní, nevím, ale takhle jsem zkazil spoustu věcí, že jsem je nedotáhl nebo neudělal dobře. Tak jsem se na JAMU nedostal, a tak jsem skončil na knihovnické nástavbě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Prostějov, 25.09.2025

    (audio)
    délka: 02:56:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měl jsem být opatrnější

Miloslav Maršálek, 2025
Miloslav Maršálek, 2025
zdroj: Pavel Jungmann

Miroslav Maršálek se narodil 9. listopadu 1945 do rodiny malorolníků v Dambořicích. Jeho rodiče prošli válečným obdobím – matka Ludmila byla totálně nasazená v Německu a po návratu dlouhodobě bojovala s tuberkulózou, což vedlo k tomu, že Miloslav se svým bratrem strávil nějaký čas v dětském domově. Rodina se po válce několikrát stěhovala za otcovou prací v zahradnictvích, nakonec zakotvila ve Ždánicích, kde Miloslav Maršálek prožil školní léta. Postupně se začal zajímat o literaturu, poezii, recitaci a divadlo. Na gymnáziu psal, recitoval, získal ocenění v literární soutěži a po maturitě se neúspěšně hlásil na JAMU. Studoval na knihovnické nástavbě v Brně a pohyboval se v prostředí literátů a mladých umělců. Začal hrát v Divadle X a pracoval ve zlínské a otrokovické knihovně. Vojenskou službu strávil jako knihovník u silničního praporu. Po návratu pracoval v brněnském mládežnickém klubu SSM na Křenové ulici. V roce 1976 byl kvůli opisování a rozšiřování literárních samizdatů předvolán Státní bezpečností (StB) k výslechům a podepsal, jak říká – ve své naivitě závazek ke spolupráci, což později hodnotil jako svůj životní omyl. V roce 1977 nastoupil do Hanáckého divadla v Prostějově, s nímž později prožil i cestu na světovou výstavu Expo 86 ve Vancouveru – svou první konfrontaci se Západem. V listopadu 1989 se aktivně účastnil protestů a jako zástupce herců vystupoval na shromážděních v Brně i v Prostějově. Po převratu pokračoval jako herec v HaDivadle a podílel se na proměně souboru v nových podmínkách. Divadlo zůstalo jeho profesí i životním zázemím. V době natáčení v roce 2025 žil Miloslav Maršálek v Prostějově a stále dojížděl hrát do Brna. O spolupráci s StB mluvil otevřeně a kriticky, bez snahy omlouvat vlastní selhání.