"Ten zvon je potřeba demontovat, rozebrat a odvézt do dílny. A v dílně se zvon musí tímto způsobem připravit. Samotný předehřev trvá poměrně dlouhou dobu, protože zvonovina jako taková má špatnou tepelnou vodivost, takže jakékoli lokální zahřátí má za následek rozšíření trhliny existující nebo vznik trhliny nové. Celý zvon se tak musí velmi pozvolna ohřívat. A když říkám pozvolna, tak tím je myšleno horizont třeba několika dnů nebo i týdnů. Děda svařoval čtyřtunový zvon Vondra, který je v Klatovech na Černé věži a pukl v roce 1936 vinou příliš těžkého srdce, který mu tam zavěsili. Trhlina byla více jak metr dlouhá. A děda ten zvon svařoval v roce 1940, takže i čtyřtunový zvon museli snést z věže dolů, dopravit ho do zvonárny do Brna. Tam se kolem zvonu vyzdila jakási komora, kde se topilo, a zvon se ohříval více než týden. Potom bylo možné provést svar trhliny a zase víc než týden musel kontrolovaně chladnout. Pak začistili otřepy trhliny, zabrousili, zacizelovali je a zvon odvezli zpátky do Klatov. A zavěsili ho na jeho místo."
"Hovoříme někdy o sedmdesátých, osmdesátých letech. Tehdy jsem si v půjčovně musel vypůjčit „dvanáct set trojku“ [Škoda 1203] – valník, což jsem učinil za úplatek. Od uhlířů jsem koupil uhlířskou putnu, jak se v ní nosí uhlí, a tímhle autem s putnou v montérkách jsem si dojel k lomu a k té díře v zemi. Tam jsem to nechal a s tou putnou na zádech jsem chodil, nakopal jsem si hlínu na formy, vždycky jsem ji vynesl na nákladní auto, kde jsem ji vysypal. No a stalo se, že jeli kolem policisti. Načež viděli, jak jakýsi špinavý, v montérkách s uhlířskou putnou, cosi vyklápí na auto, takže neomylně zastavili. Chtěli po mně vědět, co tam dělám. Ve zkratce jsem jim to vysvětlil podle pravdy, tak mně bylo sděleno, že takhle to nejde, že teda jestli jsem někomu zaplatil tu hlínu? A já jsem říkal, že vůbec netuším, komu bych to platil. Netušil jsem, komu ta díra v zemi patří. A oni řekli, že je to rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. A jak jsem byl v montérkách, tak mě odvezli do Bartolomějské. Ze mě padala hlína, protože pršelo. Tam mě vyslýchali do večera a nedospěli k ničemu. Pak jsem teda akceptoval, že dobře, ano, jsem povinen najít vlastníka a zaplatit, a že to udělám. Oni si se mnou už dál nevěděli rady, tak mě vyhodili ven."
"Táta o tom příliš moc hovořit nechtěl. Chápu, byla to pro něj taková trpká část jeho života a nechtěl se k těm nedobrým vzpomínkám příliš vracet. Ale musím říct, že velký dík a velkou zásluhu na tom, že vůbec ty věci známe, má moje máma. Protože jak říkám, táta se k tomu sám nechtěl vracet, odmítal nějaké dotazy, jak máminy, tak moje. Nicméně my jsme tehdy jezdili ve třech. Já s rodiči jsme jezdili na prohlídky věží a kolaudace a odlaďování zvonů a tak podobně. To znamenalo, že já jsem řídil, táta seděl vedle mě, máma na zadním sedadle a útočila na něj otázkami. A protože v autě nemohl utéct, tak z něj doslova vypáčila odpovědi a já jsem tomu nesmírně vděčný. Máma to rychle psala, protože byla zvyklá i na těsnopis. Takže to rychle psala na papíry – dodneška ty rukopisy střežím. A z těchto papírů jsem potom dával dohromady vlastně celou historii, to vyprávění."
Petr Rudolf Manoušek se narodil 5. května 1957 v Praze do zvonařské rodiny Květoslavy a Rudolfa Manouškových, jako mladší ze dvou dětí. Jeho sestra Olga se celé dětství věnovala krasobruslení. Do svých deseti let měl Petr klasické, bezstarostné dětství a o dědových nebo otcových problémech se zvonařským řemeslem neměl téměř ponětí. Dědeček začal vlastní zvony odlévat kolem roku 1900 v Brně na Cejlu, řemeslu se jeho syn Rudolf Manoušek ml. naučil právě tam. Jak to tak bývá, mladí mají často rozdílné názory na vedení podniku, a tak si pamětníkův otec založil v roce 1934 vlastní dílnu v České u Brna. Oba provozy přečkaly druhou světovou válku, i přesto, že jí musely přizpůsobit výrobu, nástup komunistů k moci už ale nepřežily. V roce 1948 došlo k znárodnění obou dílen, dědečkovy i otcovy. Pamětníkův otec byl v roce 1951 přeložen do Prahy a nad odléváním zvonů v Brně mu svěřili pouze externí dohled. V 60. letech se tam výroba zvonů zcela ukončila. Podnikavý tatínek se ale nenechal odradit a v roce 1967, když začal tlak režimu zlehka povolovat, založil zvonárnu na pražské Zbraslavi, kde s ním pracovala i jeho manželka. Tam už pamětník docházel za rodiči a začal se zvonařině pomalu učit. Když mu bylo sedmnáct let, nemohl tatínek po úrazu pracovat a mladý Petr tak, se směsicí mladistvé odvahy a troufalosti, jeho řemeslo převzal. V čele zbraslavské zvonárny stál až do roku 2002, kdy ji kompletně zatopila povodeň. Pomocnou ruku mu nabídlo mnoho zvonařů v Evropě, nakonec začal zvony odlévat v dílně v Holandsku a už nepřestal. Na svém kontě má několik unikátů, včetně toho, že zachraňuje zvony metodou, kterou si nechal patentovat jeho dědeček. Z manželství má dceru a syna. Je zvonařem, restaurátorem a hraje také na největší evropskou mobilní zvonohru, kterou sám postavil. Dům na Zbraslavi přebudoval v roce 2020 na muzeum zvonů a zvonařského řemesla. V roce 2024 žil pamětník v Praze.
Rudolf Manoušek ml. se svým synem Petrem ve zvonárně na Zbraslavi 1974. Petr netušil, že bude muset sám během krátkého času zvonařskou dílnu provozovat
Rudolf Manoušek ml. se svým synem Petrem ve zvonárně na Zbraslavi 1974. Petr netušil, že bude muset sám během krátkého času zvonařskou dílnu provozovat
