Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Rudolf Manoušek (* 1957)

• narodil se 5. května 1957 v Praze do zvonařské rodiny

• jeho děd Rudolf Manoušek začal odlévat vlastní zvony v roce 1900 v Brně

• otec založil vlastní zvonárnu v roce 1934 v České u Brna

• obě zvonárny byly v roce 1948 znárodněny

• vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu, obor truhlář, pak řezbář

• pamětníkův otec založil další zvonařskou dílnu v roce 1967 na pražské Zbraslavi

• pamětník se ujal vedení otcovy dílny v roce 1988

• v roce 2002 kompletně zatopila zvonárnu na Zbraslavi povodeň

• začal s odléváním zvonů externě v jiných dílnách v Evropě, aktuálně (2024) v holandském Astenu

• v roce 2020 proměnil zbraslavskou dílnu v muzeum zvonů a zvonařství

• v roce 2024 žil pamětník v Praze

Petr Rudolf Manoušek o sobě říká, že vždycky vyčníval. Nikdy se nevešel do žádné tabulky. Jeho řemeslo je tak ojedinělé, že si žádný režim neporadil s tím, kam ho napasovat. Tak jako rodové jméno, zdědil po dědečkovi a otci vášeň pro výrobu zvonů, která se stala jeho posláním. Na svět přišel 5. května 1957 v Praze a do svých deseti let jen málo tušil o tom, jaké umění si jeho děda na vandru po Evropě osvojil a naučil svého syna, pamětníkova otce. Se starší sestrou ve škole říkali, že tatínek pracuje jako metalurg ve slévárně. Bylo tomu tak až do roku 1967, kdy dal otec v továrně výpověď a založil zvonařskou dílnu na Zbraslavi. „Pak jsem se začal dozvídat, že je otec pokračovatelem zvonařské tradice a že mu první dílnu komunisti znárodnili,“ vysvětluje pamětník. „Otec o znárodnění nechtěl mluvit, postupem času ale vypravoval, jak k němu došlo, a díky mamince, která jeho vyprávění zapisovala, jsem mohl nahlédnout na celou obludnou pravdu o likvidaci otcova i dědova podnikání.“

Komunisti ukradli tatínkovi továrnu a vystěhovali ho do Prahy

Tatínkova zvonařská dílna v České u Brna prosperovala. Jak by ne, řemeslo se naučil od svého otce Rudolfa Manouška staršího, který měl vlastní zvonárnu v Brně Husovicích. „Děda si nechal patentovat technologii svařování puklých zvonů, aniž by je bylo nutné rozbít a znovu odlít. Byl opravdu šikovný,  vynalézavý a odvážný člověk. Tatínek se u něj vyučil od píky, začal zametáním dvorku a řemeslo poznal opravdu od základu. Když dospěl, začaly mezi nimi vznikat konflikty. Měli rozdílnou představu o vedení zvonárny a děda chtěl údajně otce oženit s bohatou nevěstou, která by přinesla do rodinné firmy kapitál, což tatínek odmítal. Jedno vedlo k druhému a otec se rozhodl osamostatnit,“ přibližuje Petr Manoušek vznik druhé zvonařské dílny se jménem Manoušek na vývěsním štítu. 

Tatínka odvezli do Bartolomějské, byt nám obrátili naruby

S osudy rodiny Manouškovy si komunistický režim několikrát nepěkně zahrál. „Po znárodnění obou dílen v roce 1948 vyhnali tatínka komunisté do Prahy, do podniku dosadili nuceného správce a otec nad ním měl částečný dohled. „Moje maminka zaznamenala, jak se tenkrát cítil a co pro něj ta léta od únoru 1948 do roku 1952 znamenala. Stěžoval si, že mu byly zabaveny veškeré výkresy, přišel o možnost nahlížet do dokumentů a navíc po něm požadovali, aby platil daně ze zisku za znárodněnou továrnu! S dojížděním do továrny v České u Brna otec definitivně přestal v roce 1956,“ vypráví. V těch letech začal podle pamětníka kouřit a podstoupil operaci žaludečních vředů. Šikana režimu se na jeho zdraví nepěkně podepsala. Navíc se několikrát stalo, že musel na výslech do nechvalně proslulé Bartolomějské. Byl totiž kapitalista a StB ho osočovala z ukrývání různých dokumentů,“ vysvětluje pamětník a přidává historku z jedné šťáry, která se udála právě v době, kdy byl otec na výslechu. „Bylo mi možná pět let, ale dobře si pamatuji ten strach – domácnost plnou cizích lidí, převrácenou vzhůru nohama. Bál jsem se. Maminka i babička, která bydlela s námi, plakaly.“

Sám Petr Manoušek ale žertem přiznává, že jedna dobrá věc z šikany ze strany režimu přeci jen vzešla. On a jeho sestra Olga. „Otec byl pohlcený prací ve zvonárně, kromě toho ale měl spoustu dalších aktivit. Ve vsi, kde bydlel, založil sbor dobrovolných hasičů, byl členem mysliveckého sdružení, jezdil závody na Masarykově okruhu a účastnil se i závodu 1 000 mil československých. Nechápu, kde na to bral čas. Měl tolik aktivit, že by se snad ani neoženil. Díky znárodnění a tomu, že pobýval v Praze, ale mohl v Závodech umělecké kovovýroby Zukov potkat moji maminku, která tam pracovala ve smaltovně na výrobě řádů a vyznamenání. O osmnáct let mladší Květa Mašková se mu velmi zalíbila, a tak se jí zhruba po dvou týdnech, kdy se potkávali na schodech, zeptal, zda si ho vezme,“ vypráví s úsměvem pamětník o tom, co předcházelo svatbě rodičů, která se konala roku 1953.   

Tak jako Rudolfu Manouškovi mladšímu, ani pamětníkově matce nebyly ústrky ze strany režimu cizí. „Její tatínek, Karel Mašek, byl za první světové války průzkumným letcem. Dodnes mám od něj schované fotky na skle, třeba Benátky z výšky. Byl ředitelem kladenských železáren Poldi. Když se komunisté dostali k moci, o místo přišel a ke stáru balil v mlékárně Laktos polárkové dorty, aby vyžil. Kvůli špatnému kádrovému posudku jeho dceru, moji maminku, vyhodili v roce 1948 z uměleckoprůmyslové školy těsně před promocí,“ vypráví pamětník s hořkostí. „Díky mému otci si pak maminka vzdělání v sedmdesátých letech dodělala a mohla se věnovat sochařině.“

Uvolnění pražského jara umožnilo otci rozjet výrobu zvonů na Zbraslavi

Mladá rodina žila v Praze, maminka pracovala jako úřednice v Ústředí lidové umělecké výroby, otec jako metalurg a příležitostný restaurátor. Po výrobě zvonů se mu ale ukrutně stýskalo. „Jezdili jsme s našima i babičkou hodně na výlety, na chatu u řeky Sázavy. Rodiče si vyhlédli takový malý, chátrající domek na soutoku Berounky s Vltavou na Zbraslavi. A jak se v polovině šedesátých let uvolňovala politická i společenská atmosféra, uvolňovala se i otcova svázaná tvůrčí křídla a začal pomýšlet na založení malé zvonařské dílny. K tomu byl domeček na Zbraslavi ideální,“ přibližuje.

Manouškovi dům s číslem popisným dvacet koupili v roce 1967. „To už táhlo tatínkovi na šedesát let, když proměnil zbraslavské stavení ve zvonárnu,“ vysvětluje pamětník. Zpočátku mu s přestavbou domu a zařízením všeho potřebného vybavení pomáhali přátelé i pár místních lidí. Ve zvonárně bylo ale i dost práce pro maminku a já tam začal docházet také,“ vzpomíná.

Zatímco malý Petr šmejdil ve zvonárně a začal se učit a odkoukávat řemeslo, jeho starší sestra Olga se věnovala krasobruslení, ke kterému ji vedla babička. „Sestra byla úspěšná krasobruslařka, jezdila lední revue. Vzpomínám si, že jsem musel na brzké ranní tréninky sestru doprovázet. Babička nás hlídala a ještě mě nemohli samotného nechávat doma, a tak jsem musel na stadion. Olga nakonec vystudovala obor zdravotní sestra a věnovala se sportovní medicíně,“ vzpomíná.

Petr Manoušek nastoupil na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze nejprve na obor truhlář, po půl roce přesedlal na řezbařinu. „Už během studií jsem veškerý svůj volný čas trávil s rodiči ve zvonárně. Občas tam za mnou docházeli a pomáhali při výrobním procesu spolužáci. Přeci jen – kdo se mohl pochlubit tím, že se může pohybovat kolem tavicích pecí a pomáhat odlévat mnohdy i několikatunové zvony. Bylo to pro ně atraktivní,“ vzpomíná zvonař na studentská léta. 

Bylo mi sedmnáct, když jsem se stal plnokrevným zvonařem

To, že se pamětník stane zvonařem, bylo víc než jasné. Od deseti let prošmejdil ve zvonárně každý kout, přičichnul ke každé práci. To, že se jím stane ještě před dosažením plnoletosti, ho ale trochu zaskočilo. Vlastně všechny, nebylo ale zbytí. „Táta měl malou nehodu v autě, zastavil se o vůz, který stál na silnici a otáčel se do protisměru. Žádné velké poškození. V té době ale nebyly v autech bezpečnostní pásy ani opěrky hlavy. Dojel domů a druhý den ráno se nezvednul z postele. V nemocnici zjistili, že má poškozenou krční páteř a navíc obrovskou osteoporózu,“ popisuje Petr Manoušek tatínkovy zdravotní potíže, které ho donutily převzít předčasně rodinnou firmu. „Otec měl jen třetinu žaludku po operaci žaludečních vředů z doby, kdy měl v továrně válečný program. Jeho tělo tak nevyužívalo živiny a v kostech se rozvinula osteoporóza. Hrozilo mu ochrnutí, ke kterému naštěstí nedošlo. Musel ale nosit korzet a těžkou fyzickou práci už nemohl vykonávat.“

Práce ve zvonárně stála, objednávky nikdo nevyřizoval a na odlití čekalo deset zvonů. Mladý Petr se tak postavil k práci sám. „Nevím, jestli to byla pýcha nebo mladická nerozvážnost, ale šel jsem do toho. Maminka mě podpořila a já každý den pracoval ve zvonárně a večer dojížděl za tatínkem do nemocnice, abych s ním konzultoval, co jsem udělal a co se chystám v dílně dělat druhý den. Tak tomu bylo asi půl roku, profesoři na uměleckoprůmyslové škole věděli, čím si procházím, a tolerovali moji častou absenci. Spolužáci mi navíc občas chodili vypomáhat,“ vzpomíná na těžké začátky. „Tatínek se už sice k odlévání zvonů vrátit nemohl, vždycky byl ale připravený poradit. To víte, občas jsme měli rozpory, asi tak jako on se svým otcem. Měl zaběhnuté postupy a já hledal nové způsoby, občas to pěkně jiskřilo,“ usmívá se pamětník. 

V dílně mu kromě pomocníků dělala společnost i maminka, která byla nedílnou součástí rodinného byznysu. „Ona jako sochařka tvořila zdobení zvonů. Zhotovila i naše insignie, podpisy na zvonech. Já se jmenuji Petr, a tak mi maminka vymodelovala klíček, jako klíč sv. Petra, můj otec měl ve znaku zvonek a maminka byla Květa, a tak měla kytičku. Zvony ze Zbraslavi měly kartuši se zvonkem, kytičkou a klíčkem uprostřed.“

Za kutání hlíny mi hrozilo rozkrádání socialistického majetku 

Jako majitel zvonařské dílny musel pamětník za minulého režimu občas čelit humorným, někdy až tragikomickým situacím. „Za hlubokého socialismu neexistovalo podnikání, pracovali jsme sice pod Svazem výtvarných umělců, ale všechny prostředky k práci jsme si museli sehnat sami. Od koksu, tavicích kelímků, po traverzy. Cokoliv, co vám dnes přijde naprosto normální, si tehdy soukromník sám pořizovat nesměl,“ líčí těžkosti, kterým musel čelit. „Potřeboval jsem například nákladní auto, to ale soukromník vlastnit nemohl. Tak jsem koupil od kolotočářů Avii, ale všude jsem narážel na problém, že mám jako soukromník nákladní auto. Nemohl jsem na něj koupit pneumatiky nebo ho odvézt na servis. Kupodivu jsem se na úřadech setkával s podporou – úředníci měli pocit, že dělají něco proti režimu. Vždycky mi šeptali, že mi pomohou, ale ať o tom nikde nic nevykládám,“ vzpomíná.

Jen sehnat hlínu na formy k odlévání zvonů byl téměř nadlidský úkol. „Do hlíny se přidávala kravská srst, pivo nebo kobylince. Nedaleko Turska jsem našel ve vytěženém lomu vhodnou hlínu na zhotovování forem. V půjčovně jsem si vypůjčil dvanáct set trojku, od uhlířů koupil putnu a v montérkách těžil hlínu. Jeli kolem policisté, viděli špinavého člověka, jak tam cosi kutá. Zastavili a chtěli vědět, co to provádím, tak jsem to popravdě vypověděl. Ptali se, komu že ta díra v zemi patří. A protože jsem nevěděl, odvezli mě na výslech do Bartolomějské a vyrukovali na mě s tím, že rozkrádám socialistický majetek. Do večera mě tam drželi. Ze mě celou dobu opadávala hlína a nakonec mě vykopli ven a já se musel dostat zpátky k tomu autu. Musel jsem zjistit, komu ten uzavřený lom patří, a získat od něj povolení. Dalším problémem bylo vysvětlování, nač zvonařská dílna potřebuje hektolitry piva. A tak to bylo téměř se vším,“ směje se při vzpomínkách na podnikání v dobách socialismu. 

Ani po sametové revoluci pamětník nezapadal do úředních šablonek. „Po převratu jsem žádal o udělení živnosti, musel jsem ale doložit kvalifikaci, že mohu dělat zvonaře. Nic takového jsem samozřejmě neměl, jen výuční list od mého otce, který úřady odmítaly akceptovat. Naštěstí jsem byl od svých dvaceti čtyř let znalcem v oboru kampanologie, což je věda o zvonech, a na základě této skutečnosti jsem živnostenský list nakonec získal. Nebylo to ale snadné, za komunistů jsem nezapadal do tabulek a po převratu také ne,“ říká. 

Zvony mě pohltily, na osobní život nezbýval moc čas

Kromě odlévání zvonů se pamětník věnoval restaurátorské práci, kdy mimo jiné využíval unikátní metodu záchrany puklých zvonů, kterou vyvinul jeho děda. Postavil také největší evropskou mobilní zvonohru, se kterou dodnes jezdí nejen po České republice. „Přiznám se, že mě zvony pohltily. Na koníčky nebo rozvinutý osobní život nezbýval čas. Velmi dlouho jsem byl sám. Moji budoucí ženu jsem potkal ve Středočeské galerii. Seznámil nás společný známý, něco jsem pro ni fotil. Fotografie byla mou další vášní. Brali jsme se v roce 1982, o dva roky později se nám narodil syn Jan a dva roky nato dcera Eva,“ dodává.

Po sametové revoluci mohl začít Petr Manoušek cestovat a splnit si sen vidět největší zvonohru světa v New Yorku. „Navíc mě oslovilo belgické velvyslanectví – tamní firma chtěla, abych pro ni dělal zvony. A tak jsem do Belgie vyrazil a dodnes s firmou spolupracuji. Oslovil mě také Kongres evropských zvonařů, který se schází od roku 1970 a setkání vždy hostí zvonař v nějaké zemi. Zvonaři si na kongresu vyměňují své znalosti a zkušenosti a já tak měl možnost poznat mnoho kolegů ze všech koutů světa,“ vypráví.

Na rok 2002 vzpomínám jako na nejhorší rok mého života

Život plynul, práce přibývalo a pamětník dělal to, co od útlého mládí miloval. „Pak přišel rok 2002 a ten byl jedním z nejtěžších v mém životě. Začalo to tím, že prasklo srdce zvonu Zikmund, což samo o sobě předznamenává velikou katastrofu. Puklé Zikmundovo srdce jsme přemístili do zvonárny a začali na něm pracovat. Byl začátek července a maminku pobolívala záda. Odvezl jsem ji do nemocnice a jel po své práci. Odvážel jsem zvon někam do Libereckého kraje a montoval další zvony ve Vrchlabí, když jsem s maminkou mluvil telefonem naposledy. Přijel jsem na Zbraslav a ve zvonárně, kde jsem měl malý pokojíček nad dílnou, usnul tvrdým spánkem. Probudilo mě kapání vody,“ vypráví o začátku ničivé povodně v roce 2002, která zbraslavskou dílnu kompletně zatopila. „Maminka už se z nemocnice nevrátila, měla rakovinu slinivky. O velké vodě, která vzala celou dílnu a všechno vybavení, co v ní bylo, už se nedozvěděla. Zemřela v nemocnici 24. srpna. V září jsem se pak rozváděl. Ten hrozný rok mám jako v mlze.“

Petra Manouška osudový rok 2002 pěkně potrápil, vyskytly se v něm ale i světlé okamžiky. „Zachránil mě kolega z holandské zvonárny, který mě odvezl na kongres zvonařů do Anglie. Všichni kolegové mi nabídli pomoc, že mohu v jejich dílnách odlévat. Nabídli mi i formy a veškeré vybavení,“ vzpomíná s dojetím. Zbraslavskou dílnu se mu dlouhá léta nepodařilo obnovit, dům se nacházel v zátopové oblasti a byl tak prakticky nepojistitelný. Bez pojistky v něm navíc nebylo možné provozovat živnost. „Využil jsem tedy nabídku svého holandského kolegy a dodnes v jeho zvonárně svoje zvony odlévám,“ dodává pamětník. 

Jednou se stanu exponátem ve svém vlastním zvonařském muzeu

Do domu na Zbraslavi si velká voda znovu našla cestu v roce 2013. „Chyběla protipovodňová opatření, která se pak nějak podařilo dodělat, a když se blížil rok 2020 a s ním 120. výročí našeho rodinného zvonařství, mohl jsem objekt proměnit alespoň na muzeum,“ říká pamětník. Když nepracuje v holandské dílně, stará se o muzeum, kde sám provádí návštěvníky a školní kolektivy. Sen o obnově dílny na Zbraslavi už dávno vzdal. „Dneska už to není možné i z technických důvodů. Už tam není dostatečná síla přívodu plynu ani elektřiny. Doba pokročila, dnes už se v pecích koksem netopí.“ 

Když se Petr Manoušek zamyslí nad tím, kolik Manouškova zvonárna odlila od dědových časů zvonů, trochu se pousměje: „To se nedá počítat na kusy, v tomhle případě se vede evidence v objemu odlitých kilogramů zvonoviny, kterých bylo od dědových časů přes dva tisíce tři sta tun. Část z našich zvonů, hlavně dědečkovy, byla za války zničená jako válečná rekvizice. Ty, které přežily válku, stejně tak jako ty otcovy a moje, ale budou sloužit další tisíce let.“ 

Zvon burcuje, hladí, povzbuzuje, spojuje kultury a národy

Petr Rudolf Manoušek přiznává, že zvony jej kompletně pohltily, a v tomto duchu se nese i jeho poselství budoucím generacím. Lidé by si podle něj měli zvonů vážit. „Zvon působí záhadným způsobem na duši člověka. Je jediným hudebním nástrojem, který není potřeba ladit – je naladěn už jednou provždy při výrobě. Jsou zvony, které mají za úkol burcovat, jiné povzbudit, jindy utěšit. Zvon prochází všemi náboženstvími a kulturami a znám bezpočet příběhů, ve kterých byli lidé ochotní udělat nepředstavitelné věci pro záchranu svých zvonů,“ dodává s dojetím pamětník. „Bez zvonů se dá žít, ale se zvony je život hezčí.“