„A byla možnost, protože jsem se seznámil s nějakýma lidma, filmařema, jít na FAMU. Otvíral se tam ročník večerního studia, tak jsem měl tu možnost a začal jsem se věnovat kameře a dokumentaristice. „A kdo tam učil v tom kurzu?“ Profesor Špáta, Olga Sommerová a další. Takže bylo vtipný, bylo to docela dobrý, protože jsem tam…A k tomu když přičichnete, k tý filmařině, k tomu řemeslu, to vás tak vtáhne, do toho se tak zamilujete.. A do toho jsem ještě fotil, do toho se tak zamilujete, že pak nechcete nic jinýho. Taky v tom nebyly peníze a nejsou do dneska, ale je to poslání. Já si myslím, že to je tak strašně důležitý poslání, že můžete skrz ten objektiv vaše myšlenky sdělovat těm dalším lidem. To je podobné jako hudba. V písničkách taky něco sdělujete: energii, myšlenku, nějakou krásu. Ale u filmu to je složitější.“
„A když jsem vlastně přišel s tímhletím textem, protože určitě to víte taky velice dobře: Charta 77, to byl tak jednoduchej text, tam šlo vlastně jen o to, že Václav Havel přišel na to, že se soudruzi zavázali v Helsinkách v roce 76, že budou dodržovat svobodu slova a lidský práva. Nic jiného. V tom nic jiného nebylo, v tom textu. A Havel jim to připomněl. Řekl: ‚Když jste si to podepsali, soudruhu Husáku, když jste to podepsal, tak byste to měli dodržovat.‘ Tušíte velmi dobře sama, co se kolem toho dělo. Co to bylo za haló, a většina lidí, protože ten text nebyl nikde otištěnej. Ani v novinách nikde, myslím tu Chartu 77. Tak se toho báli, úplně strašlivě, v podstatě jako moru.“
„Můj táta byl Oldřich, já jsem se jmenoval taky Oldřich a byli jsme v podstatě částečně židovská rodina, což asi na malém městě jako je Mohelnice nebylo úplně populární. Moji dva strýcové, to znamená bratři od mého táty, byli v emigraci. Jeden v Austrálii, druhý v Americe, takže jsme byli ještě imperialistická rodina. Ve školství jsem to neměl úplně jednoduchý, což bylo docela vtipný. Ten můj strejda z Austrálie, který se jmenoval Jirka, mi posílal desky, a když jsem pak byl starší a za mladého věku mi přivezl džísku, džíny, triko s australskou vlajkou a já jsem neměl nic lepšího než – mohla to být 5. třída nebo něco takovýho – tak jsem si to vzal samozřejmě na sebe a tak jsem přišel do základní školy, kde byla agilní soudružka ředitelka. Všichni tam v tu dobu byli soudruzi, tak jak si to my všichni pamatujeme, nebo my starší. Ta když mě viděla, tak se úplně zhrozila: ‚No tohle teda, co to tady je za móresy? Co si to dovoluješ? Okamžitě převléct.‘“
Oliver Malina Morgenstern (původně Oldřich Malina) se narodil 25. června 1963 v Zábřehu. Část široce rozvětvené rodiny byla za války zavražděna v koncentračních táborech, část se zachránila útěkem do zahraničí a část přežila v Terezíně. V letech po maturitě žil v Broumově v prostředí undergroundových muzikantů, spolupodílel se na místních protirežimních aktivitách a po listopadu 1989 odešel do Prahy. Jeho zájem o fotografovaní a filmování a změny ve společnosti mu otevřely cestu, konečně se mohl vážně filmováním zabývat: přihlásil se do večerních kurzů Jana Špáty a Olgy Sommerové na FAMU a začal se intenzivně učit jak pracovat s kamerou, scénářem a režií. V následujících letech natočil celou řadu filmů, od dokumentárních po hrané, pro televizi i distribuci. Začínal čtyřmi filmy o šokujících zločinech, které společnost konce 90. let minulého století prožívala. Témata, která ho konstantně zajímala, jsou na jedné straně politicko – společenské, týkající se neonacismu, všech forem extremismu, východní i západní fronty druhé světové války, domácího protinacistického odboje a jeho hrdinů - vlastenců. Na druhé straně se zabýval zajímavými osobnostmi české kultury včetně lokalit, kde žili. Kromě toho také natočil řadu dokumentů pro pořad ČT Nová cestománie, především z asijských zemí. Za aktivní podporu disentu mu bylo uděleno ocenění Účastník 3. odboje. V době natáčení v roce 2025 pracoval na filmu o nových okolnostech smrti Jana Masaryka.
