„Myslíte, že umělá inteligence má šanci porazit člověka? Vy jste naznačil, že by k tomu mohlo dojít.“
– „Víte, já jsem o tom dokonce přesvědčen. Když existujeme my jako myslící bytosti, jako tzv. univerzální přírodní inteligence, tak neexistuje žádný argument, že toto nejde sestrojit také uměle. Jednak věřím, že to bude ku prospěchu, na druhé straně se obávám, že tato situace se blíží rychleji, než si dovedeme představit, a že nastane něco, co je ekvivalentní našemu setkání s mimozemskou civilizací. Přesto si myslím, že člověk zůstane člověkem a jeho vzdělávání zůstane velmi podstatné. Pokud se splní to, co tady možná mylně předpovídám, tak budeme muset rozumět jedinému – co nám ta umělá inteligence říká. A to nevzdělaní lidé nebudou schopni.“
„V té době jsem byl odborným asistentem na katedře netkaných textilií. Vím, že tehdy byla univerzita rozpolcená. Na jedné straně se scházeli členové komunistické strany a probírali, co by mohli učinit. A na druhé straně byla skupina nás, kteří jsme se snažili podporovat studenty v tom, aby mohli vykonávat svou osvětovou práci, jezdit po fabrikách, jezdit mimo univerzitu, mít k dispozici psací stroje a rozmnožovací techniku na tiskoviny, aby mohli rozvážet své letáky.“
„Tehdy jsme opravdu žili v naprosté izolaci. Kontakt se západním světem byl přes patenty profesora Krčmy. Když jsem nastoupil, první nebo druhý rok –zabýval jsem se mimo jiné metodami počítačové simulace mechanických vlastností netkaných textilií –, tak mě Krčma poslal do Prahy na ministerstvo průmyslu s tím, že bych měl soudruhy požádat, aby nám z jeho patentů uvolnili nějaké peníze, abychom mohli nakoupit výpočetní techniku. Nejspíš to myslel jako žert nebo popíchnutí. Navštívil jsem ministerstvo. Pamatuju si, že jsem seděl půl hodiny na chodbě, otevřely se obrovské – vymýšlím si – dubové dveře a měl jsem s sebou katalog s výpočetní technikou, tehdy ještě osobní počítače neexistovaly. Před nějakým úředníkem, který seděl v obrovské místnosti, jsem to rozložil a řekl, že profesor Krčma žádá, aby část jeho zisků byla věnována této výpočetní technice. A zazněla jediná věta: ‚Strana tyto prostředky použila jinde, na shledanou.‘ Tak jsem to zase sklapnul, jel jsem do Liberce, řekl to panu profesorovi a ten se tomu srdečně zasmál.“
David Lukáš se narodil 18. dubna 1958 v Liberci. Rodiče Václav a Květa Lukášovi byli učitelé a do severních Čech přišli po válce za prací. Otec během nucených prací za druhé světové války přežil bombardování Brém. Pamětník vystudoval biofyziku a chemickou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Více než 30 let působil na katedře netkaných textilií na Technické univerzitě v Liberci. Na této škole se během sametové revoluce podílel na demokratizačním procesu a poté patřil mezi vůdčí osobnosti univerzity, kterou mezi lety 1997 až 2002 vedl i jako rektor. Jako vědec se podílel na řadě patentů, mimo jiné na technologii, která umožnila průmyslově vyrábět nanovlákna. Obdržel medaili Za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát v oblasti vědy. V roce 2025 žil v Liberci.
