Pavel Lhota

* 1950

  • „Moje matka dělala vedoucí dámského prádla v obchodním domě Prior, [což je] bývalý obchodní dům Breda. Měli tam takového zajímavého náměstka. On se jednou – byl to rok 1965 nebo 1964 – dostal na stáž do Německa a tam viděl, že se dělá samoobslužný prodej. Tak si usmyslel, že musí být samoobslužný prodej i v obchodním domě Breda a na zkoušku že to bude v dámském prádle. Moje matka proti tomu protestovala, že to není tak jednoduché a že se to musí zabezpečit, že to neuhlídají, že to lidi budou krást, protože to bylo něco nového. Dnes je to samozřejmost, ale v tom pětašedesátém roce to nebyla vůbec samozřejmost. Protestovala, nepodepsala žádnou hmotnou odpovědnost, odmítla to, on to prosadil, udělalo se to tam. Vzhledem k tomu, že tam byl samoobslužný prodej, nebylo tam tolik prodavaček. Za zavedenou novinku dostal [náměstek] vysoké prémie – matka tenkrát říkala nějakých 20 000, což byly velké peníze. Po půl roce se udělala inventura a bylo tam obrovské manko; prostě lidi to rozkradli. Přišla tam kriminálka, vyšetřovali to, matka byla zodpovědná jako vedoucí. Dostalo se to až k soudu a vzhledem k tomu, že [matka] neměla podepsanou hmotnou odpovědnost a měla i [nesouhlasné dopisy, které psala náměstkovi], soud to smetl ze stolu, ona byla osvobozena, soud to vůbec neřešil. Manko muselo jít na vrub Prioru Opava. Náměstek zrušil samoobslužný prodej, zas to podal jako zlepšovací návrh a zas dostal 20 000 jako zlepšovací návrh. Takové věci se dělaly. Je to takové komické: dostal dvakrát, jednou že to zavedl a podruhé že to zrušil. Pan náměstek z toho vždy měl prospěch.“

  • „Jak [Jednota odešla], byl tady šrot, všecko se to muselo dát do sběru. Zůstalo tady takové torzo. Asi [roku] 1965 odešli a před osmašedesátým rokem jsme to všecko zlikvidovali, protože v té době nebyla možnost podnikat. Tak se to rozbouralo, zničilo a nadělaly se tam místnosti. Takže tak to dopadlo. Smutné je ještě na tom to, že když přišla revoluce v osmdesátém devátém roce, zažádali jsme o náhradu, protože nám to všecko sebrali, zabrali a potom to tady nechali. [Na otázku, jestli nám komunisti něco vzali, jsem odpověděl:] ‚No, nevzali, oni odešli a všechno nám tu nechali.‘ Tak [nám bylo bohužel řečeno], že nemáme nárok na žádné odškodnění, nic nám nemohou dát, [protože] nám vlastně nikdo nic nevzal.“

  • „Náš dům byl po válce stejně rozbořený jako vedlejší Englišův. Díky půjčkám a různým podporám ho [můj dědeček] postavil znova a v roce 1947 zprovoznil pekárnu. Bohužel v roce 1952 přišel výměr: dědečkovi vzali pekárnu, znárodnili mu ji, udělali z ní Jednotu a děda musel jít pryč, byl tu cizí pekař. Takže nám komunisté sebrali půlku domu. Každý den jsme dostávali deset rohlíků a jeden chleba, na to jsme měli nárok. Za měsíční nájem dávali – jestli si dobře pamatuji – šedesát korun.“

  • „Konec Englišovy zahrady ústil tam, kde bylo a je hřiště. Když jsme tam jako kluci hráli fotbal, utíkal jsem a zakopl, on tam šel a nepozdravil jsem ho, hned mě volal. Dal mi kázání, že se starší lidé mají zdravit. Dal mi takovou radu do života, že se mám ke starým lidem chovat slušně, že je mám zdravit a tak dále.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Skype (Praha/Hrabyně), 28.03.2021

    (audio)
    délka: 58:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Skype (Praha/Hrabyně), 05.04.2021

    (audio)
    délka: 01:19:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Aby se v Hrabyni nezapomínalo

Pavel Lhota, 1968
Pavel Lhota, 1968
zdroj: archiv pamětníka

Pavel Lhota se narodil 31. ledna 1950 v Opavě. Vyrostl v Hrabyni, jedné z obcí, které byly na území dnešní České republiky nejhůře poškozeny druhou světovou válkou. Byl svědkem znárodnění a kolektivizace, jež se dotkly i jeho rodiny – ta v roce 1950 přišla o pekárnu, náhradou měla nárok na směšný měsíční nájem. Do 11 let žil v těsném sousedství národohospodáře a prvorepublikového státníka Karla Engliše, který ve své rodné Hrabyni dožíval v nuceném vyhnanství. Od mládí se zajímá o fotografování, během desetiletí nashromáždil velkou sbírku snímků dokumentující historii obce. Po studiích na stavební průmyslové škole v Opavě pracoval v letech 1973–1990 jako korektor a technický redaktor v ostravské tiskárně Rudého práva. Pak založil vlastní studio a tiskárnu Pressart a podnikal až do roku 2010, kdy se začal naplno věnovat postavě a odkazu Karla Engliše. Vytvořil jedinečný archiv fotografií, knih, dokumentů a artefaktů týkajících se Karla Engliše. V roce 2020 se stal jedním ze zakládajících členů Spolku přátel Karla Engliše. V době natáčení v roce 2021 spolupracoval na vydávání děl Karla Engliše.